Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Původní anekdoty


Dle kategorie - Fysika (celkem 11):
  • 1899 / Václav Podřipský / Fysika
    Kolumbovo vejce
    „Čemu jste se dnes naučily?“ tázal se dědoušek dětí, které přišedše ze školy kolem něho se shlukly, aby zase něco nového jim pověděl.
    „Dědoušku,“ hlásil se hned za všecky k slovu Ladík s radostí, že opět bude moci s vědomostmi svými se pochlubiti; „dnes pan učitel vyprávěl nám o slavném objeviteli Ameriky — Krištofu Kolumbovi.“
    „Ale, ale, to je hezké,“ liboval si děd. „A zdaž také při tom pověděl vám příběh o pověstném jeho vejci?“
    „Ano, ano. — Jedenkráte Kolumbus, vrátiv se ze své prvé výzkumné cesty do Španěl, aby královně Isabele kastilské věrné zprávy dal o zemi nalezené, kráčel nádvořím sídelního hradu, jsa hlubokými myšlenkami zaujat. Ze snění vytrhlo jej několik dvořenínů, v hlučný hovor zabraných. Kolumbus nepozorovaně obrátil se k nim, i zaslechl tato slova: »... to bychom byli také dovedli zemi objeviti a získati si milosť královny, kdybychom měli nutných k tomu prostředků...!« — Poznav, o koho zde běží, tiše se vzdálil a umínil si je za jich závist potrestati: Dal přistrojiti hostinu, k níž všeckny účastníky hovoru pozval. Na stůl mezi jinými pokrmy přinesena též vejce. I tázal se, zdaž by někdo dovedl postaviti vejce na špičku. Ač všichni se o to pokoušeli, přece žádný to učiniti nemohl. Tu Kolumbus vzal vejce a trochu na stůl je naraziv, bez obtíže před udivenými dvořany na stůl je postavil. — »To bychom byli také dovedli, kdyby...« vymlouvali se. — »Ano, nyní dovedl by to každý. Proč však dříve jste tak neučinili? — K tomu bylo třeba důvtipu, který člověku, jenž chce nové země hledati, chyběti nesmí!« A dvořenínové zahanbeni, druh po druhu ze síně se vytráceli, a nikoho již nenapadlo mluviti nerozvážně o výzkumech Kolumbových.“
    „Dobře, dobře, Ladíku,“ pochválil jej děd, když hošík vypravování ukončil; „když tak pěkně vše jsi si zapamatoval, okáži ti také vejce Kolumbovo, které však můžeš překotiti, a přece do původní své polohy zase se vrátí, — což s vejcem svým Kolumbus učiniti nemohl.“ A vzav syrové vejce, malými dvěma otvory obsah vyfoukl, jeden pak zalepil, a druhým roztopené olovo vlil do vnitra. Když olovo vychladlo, vejce v jedné poloze se ustálilo, a byť i děti všemi směry je klonily, vždy totéž postavení zaujalo.
    Děti nedovedly si nijak úkaz ten vysvětliti; jen Ladík chvíli přemýšlel, a po té pravil k dědovi:
    „Dědoušku, viď, že jest to asi totéž, jako figurky z duše bezové, které jsouce na jedné straně obtěžkány, vždy částí tou dolů se obracejí!?“
    „Ano; úkazy tyto — vejce i figurky — jsou jedno a totéž; liší se toliko způsobem zatížení: Tam tíží olovo uvnitř, zde těžký předmět, obyčejně hřebík se širokou hlavičkou, vně. Obé však řídí se věčným zákonem přírody, že těžké vždy snaží se dolů dostati, ponechávajíc vyšší místa předmětům lehkým.“
  • 1901 / Karel Malý / Fysika
    Dědeček: „Že si nesedneš, Ladíku, tam, kam si sednu já!?“ Ladík se chtěl pochlubiti, že již zná něco z fysiky. „Ovšem, dědečku, je to zákon neprostupnosti, kde ty sedíš, nemůže sedět jiný.“ — „Ne,“ odporoval děd. „Já vstanu zase a odstoupím a nebudu ti dělat překážek.“ — Konečně se Ladík poddal.
    Dědeček sedl si mu na klín, vstal a kázal, aby si Ladík sedl tam, kde seděl on.
  • 1906 / Stan. Hakl / Fysika
    „Dnes nám pan učitel ukazoval ve škole tlakoměr, sloužící k určování počasí,“ hlásil Ladík, když se vrátil ze školy a vyprávěl vše, co si byl z popisu jeho zapamatoval.
    „Hm, já si vždy určuji, jaké bylo počasí dle dřevěné lavičky u zahrádky, a jistě že není ani tlakoměr tak spolehlivým, jak ona,“ tvrdil dědeček.
    „A jak to?“ vyzvídal Ladík.
    „Inu před deštěm je lavička vždycky suchá a po dešti mokrá.“
    „No, takhle!“
  • 1910 / ? / Fysika
    Děti přiběhly ze školy, a Láďa vypravoval dědečkovi, že se učili o železe. „A zda-li pak vám také pan učitel řekl, co jest železo?“ — „Kov, kov,“ volaly děti. „No a znáte nějaký kov, jenž jest tekutý?“ — „Rtuť,“ odpověděl hbitě Láďa. „No, již vidím, že všechno znáte. Ale poslyšte! Já znám věc, která teče a přece není tekutou. Hádejte, co to je!“ — Děti se zarazily a tu Láďa zvolal: „Již to mám, je to roztavené železo.“ — „Chyba lávky,“ smál se dědeček, „což pak roztavené železo není tekuté?“ — Matka se k tomu namanula a mínila, že to bude kus dřeva, plovoucího po vodě. — „Ale, ale,“ usmíval se děda, „to jste mně pěkná hospodyňka, ani vy to neuhodnete?“ Děti hádaly, ale nedohádaly se. „Vždyť je to děravý škopek,“ vybuchl dědeček a smál se, až se za boky popadal.
  • 1915 / Stan. Hakl / Fysika
    Děti stály u okna a zamlkle se dívaly, jak venku prší. Pojednou přerušil ticho dědeček otázkou: „Zdalipak víte, děti, že prší také někde na horu?“
    „To není možná,“ divila se vnoučata.
    „I ano,“ smál se dědeček, „neboť prší-li někde na údolí, na pole, prší také jistě na horu.“
    Láďa se ťukal do čela, že neuhodl tak snadné hádanky.
  • 1915 / Stan. Hakl / Fysika
    „Voda se skládá z vodíku a kyslíku,“ učil se Ladík chemii.
    „A z čeho se skládá uhlí?“ přerušil ho děd.
    „Tomu jsme se dosud neučili,“ povídal Ladík.
    „Avšak mohl bys to také věděti,“ tvrdil staroušek.
    „Tak z čeho tedy, dědečku?“
    „S vozu.“
  • 1916 / Stan. Hakl / Fysika
    „Dovedeš-li pak, Ladíku, ze dvou rovných zápalek utvořiti čtverec?“ tázal se dědeček.
    „To naprosto nejde,“ tvrdil Ladík.
    „I jde. Všecko se dokáže, jenom chtíti,“ řekl staroušek. Vyňal z krabičky dvě zápalky, položil je na stůl tak, že tvořily pravý úhel, sňal se stěny rovné zrcátko a postavil je těsně k oběma ramenům úhlu.
    Zkuste a uvidíte, jak dědeček Ladíka i tentokrát přesvědčil.
  • 1920 / Hk. / Fysika
    Podzimní dny kvapem se krátily. Večer již záhy nadcházel. Děti zaběhly do dědouškovy světnice na „černou hodinku“.
    „Abych již rozsvítil,“ řekl děd, když opravdu se setmělo. Leč sotva vykonal, zase svíčku zhasl.
    „Poslyš, Láďo! Když rozsvítím, nevidíš toho, shasnu-li, vidíš to. Co je to?“
    „Nezmýlil jste se, dědečku? Zhasnete-li, že uvidím?“ kroutil hlavou hoch.
    „Ano, zhasnu-li. Pozoruj!“ A děd pokus se svíčkou opakoval.
    „Nevím, dědoušku, neuhodnu,“ přiznával vnouček.
    „Tma je to, ty nedovtipo,“ se smíchem na hlavu mu poklepal dědoušek.
  • 1924 / Stan. Hakl / Fysika
    Dědeček povídal: „Jak rozřešíš, Láďo, následující příklad? Z Prahy do Brna jeden rychlovlak 5 hodin, osobní vlak 10 hodin; jak dlouho tam pojede drožkář?“
    Ladík si ovšem nevěděl s příkladem rady.
    „Inu, chlapče,“ povídá najednou dědoušek, „to bude záležeti jedině na tom, pojede-li drožkář vlakem osobním, či rychlovlakem. Samozřejmě rychlíkem tam bude dříve.“
    Jiného vysvětlení nebylo Láďovi již třeba.
  • 1925 / Stan. Hakl / Fysika
    Dědeček položil na okraj stolu staré pořezané pravítko a přikryl je dobře přiléhající vrstvou novin a udeřiv pěstí na jeho přečnívající část, přerazil je jako nic. Tenký novinový papír svou širokou plochou zadržel při úderu přikrytou jím část pravítka, že se ani nepohnula. Dědeček je tak přelomil lehčeji, než kdyby je přehýbal přes koleno. Zkuste a uvidíte. Může to však býti i jiné prkénko. Dobrého pravítka škoda!
  • 1926 / Stan. Hakl / Fysika
    „Nakresli si, Ládíku, zde na papír obdélník,“ poroučel dědeček. Když chlapec úkol svědomitě provedl, postavil děd před nákres kolmo čtyřhranné kapesní zrcátko a žádal opět: „Dívej se, chlapče, jenom na obraz obdélníku v zrcadle a nakresli úhlopříčky.“
    Myslíte, že to Ládík bezvadně dokázal? Ne.
    Zkuste to tedy vy. Uvidíme.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)