Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Původní anekdoty


Dle kategorie - Šikovné ruce (celkem 9):
  • 1899 / ? / Šikovné ruce
    Kolo Ardělovo.
    Děti, dnes je pěkně, řekl dědeček. Pojďme na dvorek, ukáži vám kolo prince Arděla. Když byl princ Arděl tak malý jako vy, sedl si jednoho hezkého jarního dne smutně a zarmouceně do koutka.
    „Ten hoch je nemocen,“ pravila královna.
    „Bude potřeba poslati pro lékaře,“ odvětil jí král.
    Poslali tedy pro doktora. — Doktor brzy přišel. Prohlédl prince, podíval se mu na jazyk, zkoumal jeho tepnu a nakonec řekl: „Princovy nemoci není třeba se strachovati; uzdravím ho hned, jenom mě pusťte s ním na dvůr.“
    Malý princ šel tedy s doktorem na dvůr. Doktor vytáhl kus papíru asi jako dlaň velký a řekl:
    „Malý princi, udělám vám větrní kolečko.“
    „Jaké je větrní kolečko?“ tázal se malý princ.
    „Uvidíte hned,“ odvětil doktor.
    Při tom vytáhl nůžky a udělal z papíru takovéto kolečko: (obr. 1)
    Uprostřed kolečko rozstříhal ve tvaru hvězdy a jeden zoubek zahnul pak na pravo druhý na levo. Asi takto:
    Sotva pak doktor kolečko toto kolmo na zem postavil, počalo se hned po větru otáčeti. A utíkalo, utíkalo.
    Malý princ se smál větrnému kolečku. Celý den za ním pobíhal.
    Večer pak vrátil se zdráv a červený a jedl nudle s tvarohem s takovou chutí, že radosť bylo na něj se dívati.
    Nemoc princova nebyla nemocí, byla to nuda.
    No, děti, udělejme si větrní kolečko.
    (obr. 2)
  • 1899 / ? / Šikovné ruce
    S čím si zahrajeme?
    Jednoho zimního dne, když brzo nastal večer, seděly děti smutně ve světnici.
    „Proč si nehrajete?“ ptal se dědeček.
    „A čím bychom si hrály?“ odpověděly děti, — „panáci nás již omrzeli, stavebnice a kostky též.“
    „Což je možná hráti si jen s panáky a s kostkami?“ — děl dědeček; — „vždyť hráti si můžete se vším! Vidíte, tu je kus čistého papíru. I s tím lze celý večer si zahráti.“
    Dědeček měl v ruce čtvereček papíru.
    Dědeček vzal do rukou nůžky a rozstřihl papír na čtyři kusy, jak na tomto obrazci jest znázorněno tečkami.
    (Obr. 1)
    „Kolik tříhranných kusů jsem z tohoto čtverce učinil?“
    „Čtyři kusy.“
    Dědeček zamíchal ústřižky na stole a řekl:
    „Zkuste je opět složiti do čtverce, jak byly dříve.“
    „To je lehké!“ — odpověděly děti.
    A přece žádný z nich nedovedl je rychle složiti, ba ani dědeček toho hned nedokázal.
  • 1899 / ? / Šikovné ruce
    Poštovní známka na stropě.
    „Možno-li přilepiti poštovní známku na strop, aniž byste tam rukou dosáhli, nebo na něco vystoupili?“ ptal se dědeček.
    „Snad ano,“ škemral Ladík, „ale my toho nevíme.“
    „Nu tak tedy vezmete starou známku s psaní a vypůjčíte si od dědečka potajmu zlatník, poprosíte divákův, aby na chvíli odešli, ale aby měli pozor, kde stoly neb židle stojí, že se jimi ani nehne. Nyní známku navlhčíte na té straně, kde je lepidlo, položíte na zlatník, stranou navlhčenou vzhůru. Pak vezmete zlatník na ruku takhle (viz. obr.) a pozorně vymrštíte do výše, aby zlatník se známkou dotkl se vodorovně stropu. Takhle zlatník odpadl, ale známka zůstane přilepena. Trefíte to?“
    „Budeme se cvičiti, dědečku,“ volaly děti.
    „A zlatník vraceti nemusíme?“ ptal se šelmovsky Ladík.
    (obrázek)
  • 1899 / ? / Šikovné ruce
    Něco ze „stavitelství“.
    „Na konce tří srázných a strmých skalisek přišli tři muži s prkny tak, tek že to asi takto vyhlíželo: (viz obr. 1)
    Měli totiž cestu, přes tato skaliska, a protože tam nebylo můstku, vzali si s sebou prkna, by si usnadnili přechod. Ale shledali, že jejich prkna jsou tak krátká, že prkno muži na skalisku »I« nedosahovalo ani na skalisko »II«, ni na skalisko »III«. Právě tak to bylo u druhých dvou. Co myslíte, jak si pomohli?“
    Nevěděli jsme. Najednou vykřikl Karlík: „Již to vím!“
    „Snad jako to kreslení jedním tahem?“ žertoval dědeček.
    „Ne, opravdu to vím!“
    Byli jsme žádostivi. „Jak tedy?“
    „Vrátili se domů pro delší prkna!“
    Dědeček se smál: „To snad vy byste byli tací hrdinové, že byste se vrátili domů. Ti mužové to udělali kratšeji.“
    „Položili prkna přes propasť asi takto: (viz obr. 2) A přešli pohodlně. A nemusili se přece vracet — Karlíku — viď?“
    Abychom to lépe poznali, dědeček nám to vyložil na sirkách, které takto položil přes sklenici. A věru — jak jsme seznali — byl to můstek pevný.
    (obrázek)
  • 1903 / Julie Vlasáková / Šikovné ruce
    Kteréhos dne přišel dědeček z koupání domů a pravil:
    „To se mi stala podivná příhoda při koupání!“
    „A co se vám přihodilo, dědečku?“ ptal se Ladík pln zvědavosti.
    „Ale chtěl jsem vám přinést raka. Vstrčil jsem ruku do díry v břehu; rak tam nebyl, ale vytáhl jsem tam odtud lidskou ruku!“ odvětil dědeček.
    „A kam jste ji dal?“ ohlížel se bázlivě Ladík, a při tom mu strachy naskočila husí kůže po těle.
    „Tuhle ji nesu!“ odvětil dědeček, se smíchem okazuje svou vlastní pravici.
  • 1910 / Stan. Hakl / Šikovné ruce
    O výročním trhu ve městě koupila maminka Ladíkovi pěknou foukací harmoniku. Hoch po celý den na ní foukal, až se hory zelenaly.
    „Ale vidíš, chlapče,“ řekl dědeček, „jak tě tak poslouchám, pozoruji, že přece jen na foukací harmoniku nemožno tak snadno zahráti všecky písničky jako na harmoniku tahací.“
    „Škoda,“ zasteskl si Ladík, „také bych chtěl míti raději tahací.“
    „No, víš,“ povídal dědeček, „když bys si přál, mohl bych ti z téhle foukací harmoniky udělati dobrou tahací.“
    „Tak tedy, dědečku, to bych chtěl! Prosím vás,“ a nepřestal prositi, dokud dědeček se nepustil do práce.
    „Nuže hleď!“ začal dědoušek, vyloviv z kapsy u vesty kousek provázku, přivázal jej na foukací harmoničku, rozběhl se po světnici a tahaje ji po zemi, smál se: „Tady máš harmoniku tahací.“
    „Hm, takovouhle,“ mračil se zklamaný Ladík, ale hned potom dobrý nápad tvář jeho vyjasnil.
    „A já umím, dědečku, udělati z tahací harmoniky foukací,“ zvolal.
    Odvázal provázek, přiložil nástroj k ústům a zase spokojeně hrál a hrál.
  • 1922 / ? / Šikovné ruce
    Dědeček nastříhal z novinového papíru asi 2 cm široké proužky, jež slepil ve tři kruhy a dal každému chlapci po jednom, poručiv, aby je opatrně rozstříhali vždy ve dva stejné kruhy. Hoši dali se do práce. Stříhali a stříhali, papírových pruhů vždy víc a více přibývalo. Konečně šťastně proveden byl poslední střih, chlapci odložili nůžky a prohlíželi své výrobky.
    Nastojte! Ladík měl dva oddělené stejné kruhy, Jeník držel v ruce pouze jeden, avšak jednou tak veliký a Vašík nedůvěřivě kroutil hlavou nad svými dvěma stejnými, avšak řetězovitě spjatými.
    Tohle přestává všechno! V čem vězí tajemství rozdílných těch úspěchů?
    A dědeček pověděl.
    Ladíkovi slepil oba konce pruhu v podobě ráfu na kole, Jeníkovi při slepování nenápadně obrátil konec proužku o 180 stupňů a Vašíkovi dokonce o 360°. Kdo by si toho byl na počátku všiml?
    Hříčka způsobila chlapcům pěknou zábavu a potěšení.
  • 1924 / ? / Šikovné ruce
    Dědeček se mrzel, opravdu se mrzel — a to bylo špatné znamení, že by dětem pověděl některý ze svých žertů! Kdosi přelezl mříž, která chránila jeho zahrádku, a otrhal mu do rána jablka. Proto byl dědeček mrzut.
    „Co se stalo, dědečku?“
    Dědeček vzal kus papíru a kreslil záhadnou mříž, psal pod ní písmena:
    (obrázek)
    Děti nestrhly očí. „Co to znamená? Vysvětlete nám!“ volaly nedočkavě.
    „Čtěte písmena dle délky přímek a zvíte, co mě mrzí!“ pravil dědeček.
    Kdo první rozluští záhadu?
  • 1924 / Stan. Hakl / Šikovné ruce
    Dnes zavedl dědeček děti do říše bludu a klamu. Položil na stůl papírovou dvacetikorunu a vedle ní desetihaléř. Na bankovce bylo vytištěno šesticiferné číslo.
    „Kolik číslic mohu zakrýti desetihaléřem?“ otázal se děd.
    „Tři až čtyři,“ hádaly děti.
    Dědeček zvedl desetihaléř a zakryl jím celé číslo.
    (obrázek)
    „Zdání klame,“ povídal překvapeným dětem a na doklad nakreslil dva obrázky. „Kdo by na první pohled poznal, že obě úsečky jsou stejně dlouhé, a že kratší přímka pod oběma rovnoběžkami jest pokračováním přímky hoření?“
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)