Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Původní anekdoty


Dle kategorie - U nás na vsi (celkem 12):
  • 1901 / Karel Malý / U nás na vsi
    Dědeček přišel z procházky a rozčileně chodí po světnici. Časem vzdychá. — „Co se vám přihodilo, dědečku, že jste tak rozrušen?“ — „Jen si pomyslete, drahé děti — Sedm ran mu dali do hlavičky a ještě ho nezabili!“ — „A umře, dědečku?“ — „Ba ne, vždyť to byl hřebík, který zatloukali tesaři do vrat!“
  • 1902 / Edv. Hegner / U nás na vsi
    Dědeček přišel odkudsi z venku.
    „Děti,“ pravil s líčenou vážností, jako vždy, když má za lubem nějaké šelmovství; „dnes přišlo se na stopu strašného zločinu!“
    Dítky trnuly. — „A co se stalo?“ dovolil se konečně Ladík otázati.
    „Považte jen!“ sděloval dědeček; „v sousední vesnici pochoval hrobník za živa vlastní své dítě!“
    „Toť hrozné, neslýchané!“ žasly děti; „a jak se to stalo?“ vyzvídaly.
    „Stalo se,“ sděloval dědeček tajemně strašné podrobnosti, „že hrobníkova žena kamsi odešla, nechajíc spící své dítko na kolébce. To probudilo se za její nepřítomnosti a přivolalo křikem svým otce, hrobníka, který nedaleko kopáním hrobu byl zaměstnán. Ten přišed a vida, že nikoho v jizbě není, vzal plačící dítko z kolébky a pochoval je — !“
    „V onom nově vykopaném hrobě, dědečku?“ tázal se se slzami v očích Ladík.
    „Ale nikoli, ty nedočkavý,“ zasmál se dědeček; „pochoval je v náručí, aby se utišilo, což se mu po nedlouhé době podařilo!“
    Hlučný smích byl odpovědí na tuto dědečkovu taškařinu. Smáli se všichni upřímně, ač měl mnohý posud husí kůži.
  • 1903 / Antonín Procházka / U nás na vsi
    „To je tam zase Boží dopuštění,“ zvolal jednou dědeček, vraceje se s líčky od větru zardělými z procházky. „Až tašky se střech lítají! Ba stalo se již i neštěstí. Soused Říha, co chodí vždy s porculánkou, nesl na ruce svého Karlíčka, v tom spadla se střechy taška a rozbila mu hlavičku.“
    „Chudák Karlíček,“ litovaly dítky, a Láďa již se chápal klobouku, chtěje běžeti k Říhovům.
    „A plakal, dědečku, hodně,“ tázal se ještě na odchodu.
    „Kdo?“ odpověděl otázkou dědeček.
    „Nu Karlíček, když mu taška hlavičku rozbila.“
    „Ale ne, taška nerozbila hlavičku jemu, nýbrž Říhovi u dýmky,“ smíchem se duse, vykládal dědeček.
  • 1910 / Stan. Hakl / U nás na vsi
    Dnes nebylo Ladíkovi do smíchu. Rozbolely se mu zuby a to, jak známo, přestává každá legrace.
    I dědeček ho litoval. „Tyhle zuby,“ povídal, „mnoho dětí již vyplatily. Dobře, že já dávno žádných nemám.“
    „A proč jste, dědečku, nedal si udělati zuby umělé?“ namítla Mařenka.
    „Také jsem je měl, dítě, ale ty mně zarostly.“
    „Zarostly?“ divily se děti. „A jak to?“
    „I nechal jsem se jednou stříhat našemu kováři, a ten mně udělal na hlavě nůžkami tolik zubů, že jsem se pak po několik neděl styděl smeknouti čepici, dokud mi zase nezarostly.“
  • 1915 / Stan. Hakl / U nás na vsi
    „Považte, děti, soused Potměšil přišel v lese o oko,“ povídá dědeček.
    „Ach,“ vzdychly děti. „A bolelo ho to?“
    „I nebolelo.“
    „A jak se to stalo?“ tázal se Ladík.
    „Potměšil si v tom křoví políčil drátěné oko na zajíce, hajný je nejspíš zpozoroval a odnesl,“ vysvětlil staroušek.
    „Hmmm.“
  • 1916 / Stan. Hakl / U nás na vsi
    „Sedlák Dolina vezl do mlýna čtyři pytle žita. Ztratil pět pytlů. Jak je to možné?“ ptal se dědeček.
    „To jest vůbec nemožné,“ tvrdil Ladík.
    „Myslíš si ty, holečku. Avšak poslyš! Dolina a Ztratil byli sousedé. Vezl-li Dolina do mlýna čtyři pytle, proč by nemohl Ztratil vézti o pytel více?“ vysvětloval staroušek.
    „Rozumím, již rozumím,“ volal Ladík.
  • 1917 / Stan. Hakl / U nás na vsi
    „Když jsem šel onehdy po ulici, spatřil jsem zajímavou věc,“ vypravoval dědeček.
    „Co, co, co to bylo?“ volaly děti o překot.
    „Inu, jak pak bych vám to honem vypodobnil? — Bylo to černé, mělo to na sobě peří a na nároží domu pěkně pohodlně to sedělo, považte, na hlavě.“
    „Opravdu?“ žasly děti.
    „Jak jsem řekl. Najednou se vám to zvedlo, zakroužilo to ve vzduchu a sletělo k zemi. Kde kdo se po tom hnal.“
    „A chytili to?“ ptal se Ladík.
    „Jak by ne,“ potvrdil staroušek.
    „A kdo to chytil?“
    „Strážník, chlapče.“
    „A co s tím udělal?“
    „Posadil to...“
    „Do vězení?“
    „Sobě na hlavu.“
    „A to byl tedy strážníkův klobouk s peřím,“ uhodl konečně Ladík.
    „Ty jsi řekl,“ smál se děd.
  • 1918 / Hk. / U nás na vsi
    Láďa přiběhl rozradostněn z lesíka.
    „Hečte, dědečku, našel jsem hřib!“
    „Ukaž, ukaž... Vskutku! Ale v září není hřib vzácností. Já však našel jednou hřib v lednu.“
    „Nemožno. Žertujete!“
    „Nežertuji. Poslechni, jak se to stalo. Je tomu již několik let. Prosinec byl tehdy mírný, zato v lednu přišly kruté mrazy. Šel jsem se tedy do zahrádky přesvědčit, je-li víno dosti přikryto. A tu spatřím právě pod oknem — hřib... dřevěný hřib, kterého babička při spravování punčoch užívala.“
    „Hm, takový...“
    „A vidíš, babička z něho měla větší radost, než ty z tohoto pravého.“
  • 1918 / Hk. / U nás na vsi
    „Mnoho a krásných jablek bylo dnes v trhu,“ povídal dědeček, vraceje se s vycházky, „ale drahota, drahota — “
    „A po čem je prodávali?“ zajímal se Oldřich.
    „Po kilech, po půlkilech — jak kdo žádal, hošíčku.“
    „Vidíš, zase jsi se připálil,“ hihňal se Ladík bratrovi.
  • 1924 / Stan. Hakl / U nás na vsi
    „Dnes stěžoval si mně pan farář, že už i on má svou duši v pekle.“
    „V pekle? Opravdu?“
    „Opravdu. Jedu vám, povídá, dědečku, ze sousední vsi na kole, na silnici vjedu na hřebík a tu máš, čerte, kropáč, a duše u kola v pekle. Slepovati jí už nelze, a tak musím zítra do Prahy pro novou.“
  • 1924 / Stan. Hakl / U nás na vsi
    „V Domažlicích byla velkolepá hostina,“ vypravoval děd. „Chodů bylo při ní kromě masa a polévky 156.“
    „I pro Pána! Co to všechno jedli?“
    „I nic tak zvláštního. Polévku, dvojí maso a moučník. Ale snědli toho hodně; 156 zdravých Chodů něco spořádá.“
    „Ach, takových 156 Chodů bylo při obědě, teď rozumím,“ smál se Láďa.
  • 1931 / Stan. Hakl / U nás na vsi
    „Všechno je na světě možné,“ povídal děd. „Francek Kašparů se vyučil holičem a týden po vyučení si otevřel zlatnický krám.“
    „Opravdu?“
    „Jak jsem řekl. Zlatnický krám si otevřel paklíčem. Chytli ho a zavřeli.“
    „To má za to.“
    „To má!“
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)