Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Původní anekdoty


Dle kategorie - Esence sivého čtveráctví (celkem 15):
  • 1898 / ? / Esence sivého čtveráctví
    RŮŽOVÝ KŮŇ
    „Ale, ale, co vidím,“ pravil dědeček, dívaje se z okna, „tady kráčí růžový kůň.“
    „Růžový?“ ptaly se děti hlučně. A všecky běžely k oknu.
    „Vždyť není růžový,“ řekly, když koně spatřily. „Je bílý. Což pak dědeček už takhle žertuje?“
    „Nežertoval jsem ani trochu,“ odvětil dědeček vážně, „kůň tento jest opravdu růžový, jenom že má barvu bílé růže.“
  • 1901 / L. V. Volenec / Esence sivého čtveráctví
    „Pojď sem, Ladíku!“ volal dědeček. A s Ladíkem přichvátaly i jeho sestřičky, kupíce se kolem dědouška, jenž držel v ruce kus papíru a neustále do něho nahlížel, potřásaje hlavou.
    „Co je to?“ ptal se Ladík.
    „Sám nevím!“ odvětil dědeček. „Ale víš, když máš výbornou ze čtení, přečti mi to! Já na to beztoho už nevidím.“ A dědeček podal Ladíkovi onen papír. Ladík dychtivě se ho chopiv, četl: „To přečísti nedovedu.“
    „Tak?“ zvolal dědeček. „A to je hezké! Zač pak máš tak pěknou známku ze čtení, když mi nedovedeš ani několik slov přečísti?“ „Ale, vždyť je to zde napsáno!“ hájil se Ladík.
    „A co?“
    „To přečísti nedovedu,“ četl znova Ladík.
    „I jdi mi k šípku!“ zvolal šelmovsky dědeček odcházeje. „Nauč se tedy čísti pořádně — za chvíli se vrátím.“
    Sestřičky pak se ustavičně smály Ladíkovi, že ještě neumí čísti.
  • 1902 / Edv. Hegner / Esence sivého čtveráctví
    „Hoří, hoří!“ křičel opět jednou dědeček úzkostlivě, vběhnuv do světnice, a když se ho ustrašené dítky tázaly, kde že hoří, jsouce hotovy tam běžeti, odpovídal klidně se šibalským úsměvem: „V peci!“
  • 1902 / Fr. Zeman / Esence sivého čtveráctví
    Na dvoře něco zarachotilo. Hned po chvíli na to vstoupil do světnice dědeček.
    „Dědečku, co se to stalo?“ ptaly se děti zvědavě.
    „Ale...“ náhle však na dědečkově tváři zahrál šibalský úsměv. „Velké neštěstí,“ odpovídal vážně.
    „Jaké? Co?“
    „Ale — no víte, jak zedník přistavuje kozí chlívek... měl tam lešení, na to dnes spadlo kus zdi, lešení se sesypalo, a... kozy jsou docela pryč, celé rozbité...“
    „Jejej, dědečku, opravdu?“
    „Opravdu!“ a menším dětem počaly se drát do očí slzičky.
    „A není jim už pomoci?“ ptal se Láďa.
    „I kde pak,“ kroutil dědeček hlavou. „Ani pomyšlení.“
    „A já jsem tolik měla Bělu ráda,“ požalovala si Mařka.
    „A já jsem se těšil na kozlátka,“ zase Pepa — a pláč nedal se již déle udržeti.
    „Co pak pláčete,“ ptal se vážně dědeček — ale oči se mu smály radostí, že se mu zas povedlo.
    „Pro naše kozičky,“ odpovídaly děti plačtivě.
    „Stalo se jim něco?“
    „Vždyť si sám dědečku povídal, že je zabilo lešení.“
    „Já? Kde pak! To byly přec dřevěné kozy zedníkovy.“
    Děti dívaly se naň udiveně, ale skrze slzičky svítila jim už očka.
  • 1902 / R. Holý / Esence sivého čtveráctví
    Když byly zase všechny děti pohromadě, bavil se s nimi dědeček, dávaje jim hádanky. Ale děti nemohly nic uhodnouti. Rozmrzelé nad nezdarem odcházely. Dědeček však je chtěl ještě trochu poškádliti. Zvolal: „Růžoví koně! Tamto jedou s kočárem.“
    Do dětí jako když střelí. Honem skupily se kolem dědečka.
    „Ale dědečku, vždyť to nejsou růžoví koně,“ volaly, „jsou bílí.“
    „A růžoví nejsou?“ pravil s úsměvem dědeček.
    „Jak by mohli býti růžoví, vždyť růžoví koně nejsou,“ durdil se Ladík.
    „Já zase pravím, že jsou růžoví,“ hájil se děd, „neboť mají barvu bílé růže.“
    Ladík ťukl se do čela.
  • 1910 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
    Ladíkovi ztratilo se držátko. V perečníku nebylo, na okně, na stole ani pod stolem — nikde po něm památky. A Ladík ho právě nutně potřeboval. Všecko všudy již prohledal, děti, matky i dědečka se po něm doptával.
    „Počkej, hochu,“ povídá dědeček. „Jaké bylo to držátko?“
    „Červené,“ odvětil hoch v radostné předtuše, že mu dědeček o něm poví.
    „Červené? Hm, kdyby bylo černé, bylo by tu jedno. Neměl bys teď toho ani onoho,“ těšil děd vnuka.
  • 1912 / J. P. Holušický / Esence sivého čtveráctví
    Odpoledne přišel Karlíček k dědečkovi do zahrádky.
    „Tak Karlíčku — povídal dědeček — co jste dnes měli ve škole?“
    „Počty, dědečku.“
    „A zdali sis z nich zapamatoval něco, Karlíčku?“
    „Ó, ano, dědečku.“
    „A co pak?“
    „Dědečku, když dnes psal pan učitel první příklad na tabuli, šťouchl mě Franta Hroudů loktem a povídal: Karle, dnes nás sedělo při obědě pět. Tatínek, maminka a já.“
    „Kolik že jich sedělo u Hroudů?“ — pozastavuje se zeptal dědeček.
    „Pět, dědečku.“
    „Ale, ale jak je to jen možno, Karlíčku?“
    „Inu, víte dědečku, Franta Hroudů — lhal.“
  • 1914 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
    „Když už jsi teď takový rozumný a způsobný student, Ladíku, tak mi pověz, kterou rukou si utíráš nos,“ vyzvídal dědeček.
    „Pravou, rozhodně pravou,“ tvrdil hoch.
    „Já kapesníkem, rozhodně kapesníkem,“ vysmál se staroušek lapenému studentovi.
  • 1914 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
    Ladík byl sběratelem poštovních známek. Jednou obdržel kdesi vzácnou známku a poněvadž ji nedovedl určiti, přišel k dědouškovi.
    Děd však nikdy toho sportu nepěstoval. Ale nepřiznal se. Nasadil si brejle na špičku nosu, známku všelijak obracel a prohlížel, až najednou povídá:
    „To se pozná.“
    Položil známku na stůl, vyndal z kapsy krabičku zápalek, jednu zápalku vyňal a přivřev její hlavičku do krabičky, podal Ladíkovi, řka:
    „Podrž krabičku pěkně rovně před sebou. To se pozná.“ Z druhé kapsy vytáhl měchýř s tabákem, dvakrát jím klepl o stůl, rozvázal, důkladně si nacpal, zkusil ústy, zdali dýmka táhne, vzal Ladíkovi krabičku z ruky, škrtl zápalkou, zapálil si, zabafal a pak zase krabičku podal chlapci.
    Pohodlně natáhl nohy před sebou a modravé obláčky dýmu pouštěl do vzduchu: na hocha se již nepodíval.
    „Dědečku,“ ozval se po chvíli Ladík nesměle, „co se to vlastně pozná, když tak ty zápalky držím v ruce?“
    „Co se pozná?“ šibalsky usmíval se staroušek. „To se pozná, že si z tebe tropím šašky.“
    „Ale, zas už?“
  • 1915 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
    Matka posílala Ladíka ke kupci pro skořici.
    „Víš-li pak, Ladíku, jaký jest rozdíl mezi skořicí a syrečkem?“ volal dědeček za chlapcem.
    „Nevím,“ obrátil se Ladík ve dveřích a tázavě se zahleděl na děda.
    „Nevíš? Pak měj dobrý pozor, aby ti kupec nedal místo skořice syreček.“
    Bez odpovědi zmizel Ladík ve dveřích.
  • 1917 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
    Ladík byl poslán kamsi se vzkazem.
    „Nevíte, dědečku, kde je Černá ulice?“ ptal se.
    „Víš, kde jest Václavské náměstí?“ řekl děd.
    „Vím, vím, jak bych nevěděl.“
    „Tak tam to není.“
    A Ladík věděl právě tolik, jako kdyby se byl neptal.
  • 1917 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
    „Pozor, Láďo! Rozum do hrsti!“
    „Hádanka, dědoušku?“
    „Skoro. Ale rozum do hrsti,“ opakuje děd, a zvědavý Láďa mimovolně sevře ruku v pěst.
    „Máš jej tam? — Není ho mnoho, hochu, není,“ směje se děd vnoučkovi, který se zaraženě dívá — do prázdné ruky.
    „Ale, dědečku — —“
  • 1922 / ? / Esence sivého čtveráctví
    „I hleďme!“ zvolal najednou dědeček, „teď jsem si teprve, jak se patří, všiml, že mohu ti na rukou, Ladíku, napočítati 11 prstů. — Nuže, počítejme!“
    Zvedl obě Ladíkovy ruce, ukázal na krajní prst a řekl. „Deset.“ A pak počítal zpět: „Devět, osm, sedm, šest. K tomu ještě na druhé ruce pět. Šest a pět dohromady jedenáct, není-liž pravda?“ smál se staroušek.
  • 1922 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
    Při návratu z výletu zpozoroval Ladík s bolestí, že má na prstě levé nohy kuří oko.
    „Poradím ti,“ těšil jej dědeček, „jak zcela jistě kuří oko ztratíš. Chceš?“
    „Chci, chci.“
    „Tak poslyš! Vyřízni si je a vstrč je potom do děravé kapsy. Tak je jistě ztratíš,“ smál se děd.
    Dobrá rada a ne drahá.
  • 1924 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
    Dědeček byl u dcery v Praze na návštěvě. Seděl uprostřed klubíčka svých vnoučků, když se náhle zvenčí ozvalo hlasité: „Cing, ciling, cililing.“
    Zvedl prudce hlavu, poslouchá a povídá: „Na copak to zvoní?“
    „Na popel,“ poučovaly děti.
    Na popel? I heleďme! U nás v Makotřasích pořád ještě zvoní na zvonec.“
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)