Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Původní anekdoty


Dle ročníku - 1901 (celkem 19):
  • 1901 / ? / Matematické žertíky a paradoxy
    Ladík si hrál s kuličkami. Toho použil dědeček k tomuto žertíku: „Kdo z vás dovede z 3 kuliček udělati čtverec?“
    Každé dítě řeklo: „Já ne!“
    Dědeček: „Já taky ne.“
  • 1901 / ? / Náboženství
    Dědeček: „Ladík již je v měšť. škole, má z náboženství výbornou; jistě tedy bude věděti, kdo se narodil a neumřel?“
    Pomlčka.
    „Vidíte, že nic neznáte. Já jsem to!“
    Všichni: „A my také!“
  • 1901 / ? / Výpravy do Prahy
    Děd.: „Byl jsem jednou na národní slavnosti v Nuslích, a tam mezi jinými zvláštnostmi měli krávu, která měla ohon tam, kde jiné krávy mají hlavu.“ — „A kde měla hlavu, dědečku?“ — „Nu, kde jiné krávy mají ohon. Byla totiž obrácená zadkem ku žlabu.“
  • 1901 / ? / Tělocvik
    Dědeček: „Dám ti něco do ruky, všichni to budou vidět, jen ty ne.“ (Dal některému jeho vlastní ucho do ruky.)
  • 1901 / ? / Hádanky
    Dědeček: „Kde se chytají ryby? Kde se kácejí stromy? Kde se seče pšenice?“
    Děti: „Na poli!“
    Děd: „Kde se seče seno?“
    Děti: „Na louce!“
    Děd: „Chyba lávky! Nikde!“
  • 1901 / Ed. Týnek / Kouzelnické kousky
    Dědeček: „Položím na podlahu šátek a stoupnu si na jeden cíp; ty, Láďo, si stoupneš na druhý cíp, a přece na mne nedosáhneš.“
    „Že dosáhnu, dědečku,“ jistil Ladík.
    „Tak budeme vidět.“ Děd otevřel dvéře, položil přes pražec šátek a dvéře zase zavřel. „Tak si stoupni na šátek, Láďo;“ pak otevřel dvéře a sám stoupl na druhý konec šátku, který byl na druhé straně za dveřmi.
  • 1901 / Fr. Kinský / Hádanky
    Kdysi přišel Ladík ze školy. Chodil do 3. třídy. Dědeček se ptal, čemu se ve škole učili.
    Ladík odpověděl: „První hodinu jsme měli mluvnici.“
    „A co jste pracovali z mluvnice?“ tázal se dědeček.
    „Skloňovali jsme podstatné jméno kočka.“
    „Tak skloňuj!“ vybízel dědeček.
    Ladík jal se skloňovati. Již pověděl čtyři pády a začínal pátý, který zněl „kočko!“
    „Jak jsi to řekl?“ bránil dědeček.
    „Inu,“ odpověděl Ladík, „řekl jsem 5. pád!“
    „A to takhle voláš na kočku?“
    „Ano, dědečku.“
    „To jsi pěkný, že nevíš, jak se volá na kočku. Tak ti to povím.“
    „Nepovídejte, dedectu,“ hlásil se tříletý Vašík, „já vím. Na toctu voláme čiči, čiči, čiči.“
    „Ovšem, tak je to, Ladíku!“ pochválil dědeček a tuze se smál.
  • 1901 / J. Zeman / Kouzelnické kousky
    „Tak, děti,“ pravil dědeček, když děti přišly s komedie, „co jste viděly na komedii?“
    Děti počaly vyprávěti. Lidka pojednou pravila: „Dědečku, na komedii jeden komediant mluvil břichem.“
    „Tak počkej, Lidko. Já však dovedu mluviti uchem,“ na to dědeček.
    Děti pohlédly nedůvěřivě na dědečka, jenž se tajůplně usmíval.
    „Tak mluvte, dědečku,“ pravila Lidka.
    Dědeček vstal, přistoupil k poličce, kdež vzal hrnek a přiložil ústa k jeho uchu; tak mluvil uchem.
  • 1901 / Jarmila Münzbergerová / Kouzelnické kousky
    Dědeček seděl s dětmi při obědě. Ladík, který měl velikou žízeň, chtěl se napíti; ale dědeček, jenž mu seděl nejblíže, zadržel jej řka: „Počkej, Ladíku, nepij ještě, povím vám něco!“
    „Ano, dědečku, řekni nám to,“ žebronily děti.
    „Řeknu, řeknu,“ pravil dědeček, vida netrpělivosť svých vnoučat, „ale nevím, zda-li to dovedete. Tedy pozor! Kdo z vás umí již píti sám?“
    „To je lehké, dědečku, to já dovedu!“ volal Ladík.
    „Já také již dovedu sama píti,“ pronesla Martička.
    „A já také!“ volaly děti jedno přes druhé.
    „Já vím, že toho nedovedete, ale když říkáte, že ano, tedy to zkuste!“ řekl dědeček.
    I zdvihly děti sklenice a pily; ale všechny najednou, a tím se stalo, že ani jeden nepil sám.
    „Vidíte, že jste nepil každý sám!“ zvolal dědeček.
    „Ale vždyť nám nikdo nepomáhal držeti sklenici,“ divily se děti.
    „Věřím, ale pily jste všechny najednou, a žádný sám!“ Děti smály se, uslyševše tento žert dědečkův, a při obědě slyšeti bylo několikráte, jak děti volaly, že již umějí píti samy.
  • 1901 / Jaroslav Procházka / Hádanky
    „Dáte-li si dobrý pozor, tak ještě něco povím.“ — „Dáme, dědečku, dáme, jen vykládejte,“ volaly děti jednomyslně.
    „Mějte tedy dobrý pozor, abyste již jednou něco uhodnouti mohly. Zvláště ty, Ladíku, poněvadž jsi nejstarší, abys mne mohl již něčím překvapiti.“
    Ladík nedal se dlouho pobízeti. Napjal sluch s největší bedlivostí, aby mu ani slůvko neušlo.
    Děd povídá: „Jaký jest člověk, když spadne do černého moře?“
    Ladík rozradostněn zvolal: „Černý!“
    „Chyba lávky, mokrý,“ pravil děd.
  • 1901 / Josef Jetel / Zvířectvo
    Králík.
    „Hádejte, děti, co jsem vám přinesl?“ pravil dědeček, když přišel z návštěvy.
    „Jablka!“ křičela Růžena.
    „Hrušky nebo ořechy,“ hádal Václav.
    „Když nemůžete uhodnouti, tedy vám to povím. Přinesl jsem králíčka jednookého.“
    „Dědečku, tedy málo vidí,“ pravil Ladík.
    „Ba vidí, hochu, více než ty,“ prohodil děd.
    „Vždyť přece je jednooký, vidí tedy méně než který má oči obě!“ pravil Jaromír.
    „Kolik vidíš králíčkovi očí, Láďo?“
    „Jedno, dědečku!“ Pravil Láďa.
    „Tak tedy, Láďo, vidíš mu jedno oko, a on vidí tobě dvě, tedy víc.“
    „To je pravda!“ doložila Růžena.
  • 1901 / Karel Havlík / Dědeček vypravuje
    Děti byly po svačině. Každý chopil se chutě své práce a poslouchal, jak dědeček vypravuje krásné pohádky o králích a vilách, o zakletých princeznách a šeredných dracích, až se strachem k dobrému dědečkovi tulily blíž. — Ale dědeček to také dovedl! —
    „Viděl jsem mnoho, děti,“ — pravil mezi jiným — „čemu byste se divily, ba mnohému byste nechtěly ani uvěřiti. Znal jsem ku příkladu jednu stařenku, která měla oči netoliko v hlavě, ale i v rukou.“
    „Ale dědečku, ty žertuješ, viď?“ probral se z ustrnutí čilý Láďa.
    „Nežertuji,“ odvětil děd vážně.
    „A kdes ji tedy viděl?“ ptaly se děti jedním dechem.
    „Zde, mezi vámi,“ smál se děd a ukázal na babičku, jež spokojeně u kamen pletla. Babička zvedla svou bílou hlavu, upozorněna byvši tím nastalým hlukem a tázavě pohlédla na smějící se skupinu. Když jí Mařenka vše vypověděla, usmála se dobromyslně a zahrozila na děti: „Vy čtveráci! K vůli vám jsem to své jedno »oko« v punčoše pustila.“
    „Jenže jsi sobě, dědečku, dovolil při tom žertíku malou mluvnickou nesprávnost,“ bránil se Ladík, „má se říkati oka v punčoše a oči v hlavě!“
    „Tak, tak, Láďo, jen když se mi to i s tou chybou povedlo,“ smál se dědeček.
  • 1901 / Karel Malý / Dědeček vypravuje
    Děd: „Měl jsem jednoho dobrého přítele a u toho se mi velmi líbilo, že nejedl než to, co bylo rozežvýkáno.“ — Ladík: „A kdo mu to žvýkal, dědečku?“ — Děd: „Inu, on sám.“
  • 1901 / Karel Malý / Fysika
    Dědeček: „Že si nesedneš, Ladíku, tam, kam si sednu já!?“ Ladík se chtěl pochlubiti, že již zná něco z fysiky. „Ovšem, dědečku, je to zákon neprostupnosti, kde ty sedíš, nemůže sedět jiný.“ — „Ne,“ odporoval děd. „Já vstanu zase a odstoupím a nebudu ti dělat překážek.“ — Konečně se Ladík poddal.
    Dědeček sedl si mu na klín, vstal a kázal, aby si Ladík sedl tam, kde seděl on.
  • 1901 / Karel Malý / U nás na vsi
    Dědeček přišel z procházky a rozčileně chodí po světnici. Časem vzdychá. — „Co se vám přihodilo, dědečku, že jste tak rozrušen?“ — „Jen si pomyslete, drahé děti — Sedm ran mu dali do hlavičky a ještě ho nezabili!“ — „A umře, dědečku?“ — „Ba ne, vždyť to byl hřebík, který zatloukali tesaři do vrat!“
  • 1901 / L. V. Volenec / Hádanky
    „Děti, co je to: Má to sedm noh, jednu ruku a dvě ústa?“ Všichni hádali, nejvíce však Ladík, a přece neuhodli ničeho.
    „Toho my neuhodneme, dědečku,“ prohlásil konečně za všechny Ladík.
    „Ale vždyť je to zcela lehké!“
    „A co je to tedy?“
    „Nic!“ zvolal vesele dědeček. „Či mohlo by něco takového na světě býti?“
  • 1901 / L. V. Volenec / Esence sivého čtveráctví
    „Pojď sem, Ladíku!“ volal dědeček. A s Ladíkem přichvátaly i jeho sestřičky, kupíce se kolem dědouška, jenž držel v ruce kus papíru a neustále do něho nahlížel, potřásaje hlavou.
    „Co je to?“ ptal se Ladík.
    „Sám nevím!“ odvětil dědeček. „Ale víš, když máš výbornou ze čtení, přečti mi to! Já na to beztoho už nevidím.“ A dědeček podal Ladíkovi onen papír. Ladík dychtivě se ho chopiv, četl: „To přečísti nedovedu.“
    „Tak?“ zvolal dědeček. „A to je hezké! Zač pak máš tak pěknou známku ze čtení, když mi nedovedeš ani několik slov přečísti?“ „Ale, vždyť je to zde napsáno!“ hájil se Ladík.
    „A co?“
    „To přečísti nedovedu,“ četl znova Ladík.
    „I jdi mi k šípku!“ zvolal šelmovsky dědeček odcházeje. „Nauč se tedy čísti pořádně — za chvíli se vrátím.“
    Sestřičky pak se ustavičně smály Ladíkovi, že ještě neumí čísti.
  • 1901 / Zdeněk Radimovický / Zeměpis
    Děti přišly ze školy. „Dědečku, dnes nám jmenoval a ukázal pan učitel česká města,“ pravil nejstarší Láďa.
    „Tak, to budeš také věděti, kde leží Lípa,“ pravil děd.
    „Na řece Ploučnici,“ odpověděl mu tento.
    „Dobře,“ pochválil děd Ladíka, „ale kde leží ještě?“
    Ladík byl se svým rozoumkem v koncích. Darmo přemýšlel, až teprve když dědeček ukazoval na skácenou lípu na dvoře, pochopil.
  • 1901 / Zdeněk Radimovický / Hádanky
    Z čeho se skládá hlína?“ ptal se děd svých vnoučat.
    Nejstarší, Jeník, jenž chodil již do III. třídy, jmenoval různé věci, z kterých hlína se skládá, ale nikdy nepřišel na to pravé.
    „Inu,“ konečně pravil dědeček, „což pak jste neviděly s vozu nikdy skládati hlínu?“
    „Já viděl,“ zvolal malý Pepa, „ale s káry!“
    „Také třeba,“ odvětil dědeček s úsměvem a pohladil malého Pepíčka.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)