Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Původní anekdoty


Dle ročníku - 1910 (celkem 9):
  • 1910 / ? / Fysika
    Děti přiběhly ze školy, a Láďa vypravoval dědečkovi, že se učili o železe. „A zda-li pak vám také pan učitel řekl, co jest železo?“ — „Kov, kov,“ volaly děti. „No a znáte nějaký kov, jenž jest tekutý?“ — „Rtuť,“ odpověděl hbitě Láďa. „No, již vidím, že všechno znáte. Ale poslyšte! Já znám věc, která teče a přece není tekutou. Hádejte, co to je!“ — Děti se zarazily a tu Láďa zvolal: „Již to mám, je to roztavené železo.“ — „Chyba lávky,“ smál se dědeček, „což pak roztavené železo není tekuté?“ — Matka se k tomu namanula a mínila, že to bude kus dřeva, plovoucího po vodě. — „Ale, ale,“ usmíval se děda, „to jste mně pěkná hospodyňka, ani vy to neuhodnete?“ Děti hádaly, ale nedohádaly se. „Vždyť je to děravý škopek,“ vybuchl dědeček a smál se, až se za boky popadal.
  • 1910 / P. / Dědeček vypravuje
    Zdvořilost i při smrti
    Dědeček vypravuje: „Můj nebožtík strýc byl nejzdvořilejší člověk na světě.
    Jednou jede po Dunaji, a loď se ztroskotá. Všichni cestující zahynou — a můj strýc jest blízek’ smrti. Ještě jednou vyplave a volá: »Páni a dámy, mám čest vám všem zdvořile se poroučeti!« — a utopí se.“
  • 1910 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
    Dědeček, prohlížeje Ladíkovu školní zprávu, povídá: „Když jsi, Ladíku, takový chlapík, že máš z mluvnice jedničku, pověz mi, říká-li se správně 7 + 5 jest 13 či 7 + 5 jsou 13.“
    „Rozhodně 7 + 5 jest 13,“ prohlásil pevně Ladík.
    „Chyba lávky, chytráku! 7 + 5 jest od jakživa 12,“ vysmál se děd v počtech lapenému malému gramatikovi.
  • 1910 / Stan. Hakl / U nás na vsi
    Dnes nebylo Ladíkovi do smíchu. Rozbolely se mu zuby a to, jak známo, přestává každá legrace.
    I dědeček ho litoval. „Tyhle zuby,“ povídal, „mnoho dětí již vyplatily. Dobře, že já dávno žádných nemám.“
    „A proč jste, dědečku, nedal si udělati zuby umělé?“ namítla Mařenka.
    „Také jsem je měl, dítě, ale ty mně zarostly.“
    „Zarostly?“ divily se děti. „A jak to?“
    „I nechal jsem se jednou stříhat našemu kováři, a ten mně udělal na hlavě nůžkami tolik zubů, že jsem se pak po několik neděl styděl smeknouti čepici, dokud mi zase nezarostly.“
  • 1910 / Stan. Hakl / Kuřácký koutek
    Dědeček si ze všeho nejraději zakouřil. Hořící dýmka byla jeho nejmilejším potěšením. Děti se rády dívaly na modré kroužky dýmu, jež z úst vypouštěl, chytaly a navlékaly je na prsty, až se ve vzduchu rozplynuly. O velkých svátcích kouříval dědeček doutník. A když tak někdy dětem pro radost vypustil kouř nosem, rozesmál děti srdečně.
    „Ještě jednou, dědečku,“ žebronily pak dlouho.
    „Což nosem,“ povídá jednou staroušek, „ale i uchem dovedu kouř pustiti.“
    „Ukažte, dědečku, ukažte,“ chytaly se děti, s uší jeho očí svých při tom nespouštějíce.
    Dědeček tedy zabafal, uchopil na stole stojící džbán a uchem jeho profoukl kouř, až se děti zakuckaly.
    Dědeček to, pane, dovede.
  • 1910 / Stan. Hakl / Tělocvik
    Ladíkovi spadla pod stůl tužka. A když tam pro ni vlezl, povídá dědeček: „Ačkoliv jsi takový hrdina, Ladíku, přece tam nevydržíš seděti, co já uhodím pěstí třikrát na stůl.“
    „No, to bych málo snesl,“ ozval se z pod stolu Ladík. „Jen uhoďte, dědečku.“
    A dědeček uhodil. „Jedna!“ povídá, a hoch se ani nepohnul. „Dvě!“ udeřil po druhé, vstal od stolu a vytratil se ven. Sedl si venku na zápraží, zapálil dýmku a spokojeně pouštěl obláčky modrého dýmu do vzduchu.
    „No tak,“ povídá zatím Ladík, „uhoďte potřetí, dědečku!“ Když se však nikdo neozval, vystrčil z úkrytu hlavu, rozhlédl se po světnici a nespatřiv nikoho, věděl hned, proč neuhodilo. To by se pod stolem na třetí ránu načekal. Tušil již předem dobře, jak ho dědeček venku s úsměvem uvítá.


  • 1910 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
    „Po mnoho let chodíval k nám čistit komíny starý, dobrácký kominík,“ vypravoval dědeček. „A ten pokaždé v čistém a úplně bílém obleku vlezl?“
    „Do komína?“ vyhrkl nedočkavý Ladík.
    „Ba ne. Do postele,“ dodal s úsměvem staroušek.
  • 1910 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
    Ladíkovi ztratilo se držátko. V perečníku nebylo, na okně, na stole ani pod stolem — nikde po něm památky. A Ladík ho právě nutně potřeboval. Všecko všudy již prohledal, děti, matky i dědečka se po něm doptával.
    „Počkej, hochu,“ povídá dědeček. „Jaké bylo to držátko?“
    „Červené,“ odvětil hoch v radostné předtuše, že mu dědeček o něm poví.
    „Červené? Hm, kdyby bylo černé, bylo by tu jedno. Neměl bys teď toho ani onoho,“ těšil děd vnuka.
  • 1910 / Stan. Hakl / Šikovné ruce
    O výročním trhu ve městě koupila maminka Ladíkovi pěknou foukací harmoniku. Hoch po celý den na ní foukal, až se hory zelenaly.
    „Ale vidíš, chlapče,“ řekl dědeček, „jak tě tak poslouchám, pozoruji, že přece jen na foukací harmoniku nemožno tak snadno zahráti všecky písničky jako na harmoniku tahací.“
    „Škoda,“ zasteskl si Ladík, „také bych chtěl míti raději tahací.“
    „No, víš,“ povídal dědeček, „když bys si přál, mohl bych ti z téhle foukací harmoniky udělati dobrou tahací.“
    „Tak tedy, dědečku, to bych chtěl! Prosím vás,“ a nepřestal prositi, dokud dědeček se nepustil do práce.
    „Nuže hleď!“ začal dědoušek, vyloviv z kapsy u vesty kousek provázku, přivázal jej na foukací harmoničku, rozběhl se po světnici a tahaje ji po zemi, smál se: „Tady máš harmoniku tahací.“
    „Hm, takovouhle,“ mračil se zklamaný Ladík, ale hned potom dobrý nápad tvář jeho vyjasnil.
    „A já umím, dědečku, udělati z tahací harmoniky foukací,“ zvolal.
    Odvázal provázek, přiložil nástroj k ústům a zase spokojeně hrál a hrál.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)