Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Původní anekdoty


Dle ročníku - 1922 (celkem 20):
  • 1922 / ? / Hádanky
    Když se jednou Ladík učil o rýmu a verši, napsal dědeček toto čtyřverší:

    Hvězda Chuchle,
    Zbraslav, Troja, Šárka
    Jaká krása!
    zvolal soused Provazník

    I řekl: „Dovedl bys, Ladíku, přečísti hořejší čtyři řádky v rýmech, aniž bys něco přepsal neb připsal?“
    A když Ladík nedovedl, četl dědeček sám:

    Hvězda Chuchle (čárka)
    Zbraslav Troja Šárka
    Jaká krása (rozkazník)
    zvolal soused Provazník.
  • 1922 / ? / Esence sivého čtveráctví
    „I hleďme!“ zvolal najednou dědeček, „teď jsem si teprve, jak se patří, všiml, že mohu ti na rukou, Ladíku, napočítati 11 prstů. — Nuže, počítejme!“
    Zvedl obě Ladíkovy ruce, ukázal na krajní prst a řekl. „Deset.“ A pak počítal zpět: „Devět, osm, sedm, šest. K tomu ještě na druhé ruce pět. Šest a pět dohromady jedenáct, není-liž pravda?“ smál se staroušek.
  • 1922 / ? / Matematické žertíky a paradoxy
    Jednou jel dědeček s dětmi parníkem do Chuchle. A jak tak jeli, povídá staroušek. „Loď jest 30 m dlouhá, 20 m široká a má dva 25 metrové stěžně. U kormidla stojí kormidelník. — Jak se dovíš, Ladíku, kolik je kormidelníkovi let?“
    „Třicet, dvacet, pětadvacet lomeno dvěma a násobeno jedním kormidelníkem,“ tak a všelijak jinak snažil se chlapec řešiti daný příklad. Avšak marně. Konečně se zeptal: „Jak se tedy dovím, děde, kolik je kormidelníkovi let?“
    „Inu, když řekneš: Pane kormidelníku, kdy pak jste se narodil?“ smál se děd.
  • 1922 / ? / Šibalství s penězi
    Dědeček navlhčil dvouhaléř a přitiskl si jej na čelo. Potom stahováním a krčením čela namáhavě pokoušel se dvouhaléř z čela shoditi, až se mu to konečně podařilo.
    „Dovedl bys totéž učiniti?“ ptal se Ladíka. A když hoch sebevědomě přikývl, poručil mu dědeček založiti ruce nazad a tiskl mu chvíli dvouhaléř na čelo a pak nenápadně jej zase sňal. Ladík cítil přes to tlak peníze na čele a snažil se proto marně rozmanitými posuňky a pohyby obličejových svalů domněle přilnutý peníz shoditi. Čím více se děti smály, tím houževnatěji krčil čelo, křivil ústa a mrkal očima.
    Nepociťuje úspěchu, sáhl si rukou na čelo a poznal teprve teď, že se stal opět nástrojem dědečkova žertíku.
  • 1922 / ? / Hádanky
    Když se jednou Ladík učil dějepisu, zeptal se náhle dědeček: „Víš-li pak, chlapče, kdo nosil ve středověku největší klobouk? Nevíš? — Opravdu nevíš?“ — „Zajisté ten, kdo měl největší hlavu,“ povídal s úsměvem.
  • 1922 / ? / Hádanky
    A jindy zas tázal se dědeček: „Zdalipak víš, Ludvíku, jak staří Řekové chodili?“
    „To nevím,“ přiznal se student. „Jak chodili?“ vyzvídal.
    „Inu, jak staří Řekové chodili? Špatně, hochu, špatně, jako my všichni staří lidé chodíme.“
  • 1922 / ? / Šikovné ruce
    Dědeček nastříhal z novinového papíru asi 2 cm široké proužky, jež slepil ve tři kruhy a dal každému chlapci po jednom, poručiv, aby je opatrně rozstříhali vždy ve dva stejné kruhy. Hoši dali se do práce. Stříhali a stříhali, papírových pruhů vždy víc a více přibývalo. Konečně šťastně proveden byl poslední střih, chlapci odložili nůžky a prohlíželi své výrobky.
    Nastojte! Ladík měl dva oddělené stejné kruhy, Jeník držel v ruce pouze jeden, avšak jednou tak veliký a Vašík nedůvěřivě kroutil hlavou nad svými dvěma stejnými, avšak řetězovitě spjatými.
    Tohle přestává všechno! V čem vězí tajemství rozdílných těch úspěchů?
    A dědeček pověděl.
    Ladíkovi slepil oba konce pruhu v podobě ráfu na kole, Jeníkovi při slepování nenápadně obrátil konec proužku o 180 stupňů a Vašíkovi dokonce o 360°. Kdo by si toho byl na počátku všiml?
    Hříčka způsobila chlapcům pěknou zábavu a potěšení.
  • 1922 / ? / Hádanky
    „Hádejte, děti, co je to?“ zvolal dědeček. „Je to modré, visí to na provázku a zpívá to.“ Oříšek, jejž těžko bylo rozlousknouti. „Slaneček,“ povídal konečně dědeček.
    „Slaneček? A jak to?“ žádaly děti o vysvětlení.
    „Inu, takhle. Slaneček se obarví na modro a pověsí se na provázek.“
    „Ale nezpívá,“ volal Ladík.
    „Zajisté,“ smál se staroušek, „ale to se přidává jen proto, aby se tak lehce hádanka neuhodla.“
  • 1922 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
    Dědeček přijel z Prahy a rovnou k zrcadlu. Pohladil si hlavu a povídá: „Což jsem nějak podoben Kristu Pánu?“
    „I kdež pak,“ usmál se Ladík. „Kristus se zobrazuje s černým plnovousem a dlouhými vlasy. Vy jste však, děde, vyholen a bělovlasý?“
    „Inu, něco v tom však musí býti,“ pokračoval děd. „Když jsem dnes pospíchal do vlaku, z daleka již na mě volal průvodčí: Kriste Pane, pospěšte, už jedeme!“
    „Tak tedy.“
  • 1922 / Stan. Hakl / Zvířectvo
    Dědeček přišel k dětem a povídá:
    „A co pak je tohle, děti? Lidé to nemají, koně to nemají, ptáci to nemají, ale naše kočka to má.“
    Když neuhodly, zvolal: „Koťata. Pojďte se podívati na půdu!“
    „Naše kočka má koťata,“ jásaly děti a hrnuly se za dědečkem.
  • 1922 / Stan. Hakl / Hádanky
    „Víš-li pak, Ladíku,“ řekl dědeček, „jaký jest rozdíl mezi listonošem a kaňkou, kterou jsi právě udělal na sešitě? Nevíš?“ – „Tak poslyš! Listonoš jest od pošty a kaňka od inkoustu.“
  • 1922 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
    „Teď není u nás zvláštností, ovládá-li dítě dobře tři jazyky – jeden v ústech a dva ve šněrovacích botách,“ vypravoval děd. „Za našich mladých let bývalo jinak. Nosívali jsme jen perka a vysoké boty.“
  • 1922 / Stan. Hakl / Zvířectvo
    „Když jsi takový přírodopisec, Ladíku, pověz nám tedy, jaký jest rozdíl mezi slonem a blechou,“ poroučel děd.
    „Tohle ani nevíš? To jsi mi pěkný chytrák! Tedy poslyš!
    Slon může míti blechu, ale blecha slona nikdy.“
  • 1922 / Stan. Hakl / Za velkou louží
    „Občan Václavík vrátil se po patnácti letech z Ameriky,“ pravil dědeček. „Po celou tu dobu nenechal se vůbec ostříhati.“
    „Jejej, jak ten asi vypadá,“ trnuly děti.
    „Tak jako před patnácti lety, neboť byl již tenkrát holohlavý.“
  • 1922 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
    „Zdali pak tohle uděláš jako já,“ řekl dědeček. Narýsoval vodorovnou čáru na papíře a tužku odložil.
    „To je toho,“ usmál se pohrdavě Ladík a nakreslil právě takovou čáru.
    „Neudělal jsi to tak jako já,“ na to dědeček. „Já jsem tužku pěkně po nakreslení čáry svisle na stůl položil. Ty ji však držíš dosud v ruce.“
    „Hm.“
  • 1922 / Stan. Hakl / Hádanky
    Dědeček dal dětem hádanku:
    „Na stole jest 10 hořících svíček. Tři z nich sfouknu; kolik svíček tam zůstane?“
    „Sedm,“ vyhrkly děti.
    „I to, to. Tři pouze, chytráci, neboť sedm svíček přece shoří.“
  • 1922 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
    Při návratu z výletu zpozoroval Ladík s bolestí, že má na prstě levé nohy kuří oko.
    „Poradím ti,“ těšil jej dědeček, „jak zcela jistě kuří oko ztratíš. Chceš?“
    „Chci, chci.“
    „Tak poslyš! Vyřízni si je a vstrč je potom do děravé kapsy. Tak je jistě ztratíš,“ smál se děd.
    Dobrá rada a ne drahá.
  • 1922 / Stan. Hakl / Přírodozpyt
    „Tak, a teď zas něco z chemie, Ladíku,“ pobízel dědeček. „Jmenuj látky, které obsahují škrob!“
    „Brambor,“ vyhrkl Ladík.
    „Brambor není látka,“ opravil staroušek. „Avšak škrob je obsažen hlavně v límci a manšetách.“
  • 1922 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
    Dědeček položil na stůl rovnoběžně vedle sebe dvě zápalky. Potom napříč přes ně dal zápalku třetí. I řekl: „Jak dostanu vrchní zápalku pod obě spodní, aniž bych se jich dotkl?“
    „To je zhola nemožné,“ zvolal Ladík po chvíli marných pokusů.
    „Nuže, hleď!“ pravil děd, zvedl opatrně zápalku, podstrčil ji pod stůl, kdeže ji pod oběma zápalkami podržel.
    „Co tomu říkáš, he?“
    „Takhle ano.“
  • 1922 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
    „Dnes jsme se ve škole vážili,“ hlásil Ladík, když přiběhl domů.
    „A kolik vážíš?“ ptal se dědeček.
    „Třicet tři kilogramy,“ chlubil se chlapec.
    „Zdali pak víš, kolika a kterých kilogramových závaží jest potřebí, abychom mohli vážiti každý předmět od jednoho až do čtyřiceti kilogramů těžký? Povím ti to, abys dlouho nepřemýšlel. – Jest totiž potřeba pouze čtyř závaží, a to 1 kg, 3 kg, 9 kg a 27 kg. Vážíš-li 33 kg, dáme na váhu závaží 27 kg a 9 kg a tobě do kapsy 3 kg. A teď važ!“ vybízel děd. A Ladík se zase měl chvíli čím baviti.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)