- 1913 / ný / Přírodozpyt
Jak se chytají vrabci
„Dědečku, ti vrabci dělají venku ráno takový strašný rámus, že nemohu spát. Já bych tu holotu hned všecku pochytal. Poraď!“
„Nic snažšího, Karlíku. — Vezme se pytel, nahoře se dá nad něj malá tyč a pod tu se pověsí. Na tyč posadíme vrabce. Za chvíli přiletí druhý, třetí, až je jich plná tyč. Potom přiletí ještě jeden. Jeden musí uhnouti — a spadne do pytle. Protože noví vrabci pořád a pořád přilétají a ostatní uhýbají, plní se pytel rychle. Když se vychytají vrabci z jedné ulice, jde se do druhé a loví se pořád.“
- 1913 / Stan. Hakl / Zeměpis
„Tak dnes jest našemu Ladíkovi tedy 13 let,“ praví dědeček v den chlapcových narozenin. „Víte-liž, děti, co se děje černochovi, když mu je 13 let?“
„Nevíme, povězte nám, dědečku,“ volají děti.
„Jde mu na čtrnáctý,“ směje se staroušek.
- 1913 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
Dědeček pomáhával často dětem, když se do školy oblékaly.
„Za mých mladých let,“ povídá jednou „musili nositi chlapci červené šle.“
„Červené? A proč?“ táže se Ladík.
„Aby jim nepadaly kalhoty,“ poučuje děd lapeného vnuka.
- 1913 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
„Co všechno již lidé vynalezli,“ začal dědeček. „Když jsem byl posledně v Praze, viděl jsem i hůl s gramofonem.“
„Hůl s gramofonem?“ žasly děti. „A ta hůl hrála?“ vyzvídaly.
„Gramofon hrál, hůl ležela vedle,“ povídá s úsměvem dědoušek.
- 1913 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
„Škoda,“ povídá dědoušek, „že již na Václavském náměstí brusič břitvy nebrousí.“
„A kde je teď brousí?“ vyzvídá Ladík.
„Na bruse,“ vysvětluje dědeček.
- 1914 / ? / Matematické žertíky a paradoxy
„Pan učitel chtěl posadit 11 žáků do deseti lavic,“ začal dědeček. „Jak to udělal, aby v každé lavici seděl jen jeden chlapec?“
„To není možné,“ zvolal Ladík.
„Tedy se dívej, jak to učinil!
Nejprve posadil do první lavice dva žáky. Do druhé lavice dal třetího, do třetí čtvrtého a tak dále, až do lavice deváté desátého chlapce. Tak zbyla ještě jedna lavice prázdná, do které pak posadil jednoho z těch prvních dvou, to jest jedenáctého. Teď vidíš, že to je možné.“
„No, takhle!“
- 1914 / ? / Matematické žertíky a paradoxy
„Na lípě bylo pět silných větví, Ladíku. Z každé větve vyrostlo pět menších větviček a na každé větvičce vyrostly tři žaludy. Kolik žaludů vyrostlo na lípě?“ zkoušel Ladíka dědeček.
„5 × 5 = 25 a 3 × 25 = 75,“ počítal Ladík. „Na lípě vyrostlo 75 žaludů,“ ohlásil výpočet.
„Chyba lávky. Na lípě nevyrostl ani jeden žalud, neboť žaludy na lípě nerostou. To už bys mohl také věděti,“ smál se děd.
- 1914 / ? / Válečné příhody
Dědeček nakreslil křídou na stole čtverec, uprostřed udělal tečku a povídal: „Ve válce balkánské tady tou tečkou označený bulharský voják byl náhle ze čtyř stran obklíčen. Zde byla vysoká zeď mohutné pevnosti, tu naproti valil se dravý proud rozvodněné řeky Marice, v pravo zuřil děsný požár zapálené vesnice a tuhle od levé strany byly naň namířeny hlavně tureckých pušek. A teď mi pověz, hochu, kudy dostal se náš hrdina z tohoto nebezpečného místa!“
„Patrně tudy přes zeď,“ mínil Ladík.
„Tu bez žebříku nemohl přelézti,“ odporoval dědeček.
„Vrhl se tedy do vody.“
„Životem byl by zaplatil tuto odvahu.“
„Proběhl tudíž trosky hořící vesnice.“
„I tam číhala na něho jistá smrt.“
„Nuže, nezbývalo mu než hnáti se proti přesile Turkův a vybojovati si bodákem východ z nebezpečí.“
„I to bylo marné. Jistě byl by býval zastřelen.“
„Tedy povězte, dědečku, co učinil,“ zvolal již netrpělivý Ladík.
„To kdybych, chlapče, věděl, nepotřeboval bych se ptáti tebe,“ smál se staroušek.
- 1914 / ? / Válečné příhody
„Mnohým lidem zdá se býti život příliš krátký,“ vypravoval dědoušek. „Nebylo tudíž divu, že před lety chodívalo k slečně Šatečkové mnoho osob, aby jim život prodloužila.“
„Je-li možná?“ trnuly děti. „Slečna dovedla prodloužiti život?“
„A na jak dlouho?“ ptal se Ladík.
„I často na dlouho. To záleželo na tom, jak kdo si dovedl prodloužený život dlouho uchovati,“ vysvětloval dědeček. „Naší babičce vydržel tři léta. Potom přišla nová móda, a slečna za babičce život zkrátila. Slečna Šatečková byla totiž švadlenou, abyste rozuměly,“ zakončil děd.
- 1914 / ? / Hádanky
Jednou měli u Rožků k večeři nové brambory. Dědeček pohladil kocoura, jenž právě k němu vyskočil na židli a o jeho záda se otíral, a povídal:
„Víte-liž, děti, jaký jest rozdíl mezi bramborem a našim kocourem?“
„Nevíme,“ vzdávaly se děti.
„Kocour dovede vyskočiti se země na stůl...“
„A brambor ne,“ smály se děti.
- 1914 / ? / Hádanky
„Je to bílé, děti, nemá to oči a přece to kouká,“ vybízel zas jednou dědeček děti k přemýšlení.
„Co by to bílého bez očí mohlo koukat?“ oříšek louskaly dítky.
„I tuhle Ladíkovi kouká bílý kapesník z kapsy,“ řekl děd.
„A jistě! Hihihihi,“ smály se děti.
- 1914 / ? / Výpravy do Prahy
„Ach, kde jsou ty časy, když jsem hrával u Národního divadla,“ vzdychl dědeček.
„Vy jste také hrával divadlo, dědečku?“ divily se děti.
„Divadlo? Ne. Ale fazole jsem s hochy hrával na chodníce u Národního divadla.“
„Aha!“
- 1914 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
„Když už jsi teď takový rozumný a způsobný student, Ladíku, tak mi pověz, kterou rukou si utíráš nos,“ vyzvídal dědeček.
„Pravou, rozhodně pravou,“ tvrdil hoch.
„Já kapesníkem, rozhodně kapesníkem,“ vysmál se staroušek lapenému studentovi.
- 1914 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
Ladík byl sběratelem poštovních známek. Jednou obdržel kdesi vzácnou známku a poněvadž ji nedovedl určiti, přišel k dědouškovi.
Děd však nikdy toho sportu nepěstoval. Ale nepřiznal se. Nasadil si brejle na špičku nosu, známku všelijak obracel a prohlížel, až najednou povídá:
„To se pozná.“
Položil známku na stůl, vyndal z kapsy krabičku zápalek, jednu zápalku vyňal a přivřev její hlavičku do krabičky, podal Ladíkovi, řka:
„Podrž krabičku pěkně rovně před sebou. To se pozná.“ Z druhé kapsy vytáhl měchýř s tabákem, dvakrát jím klepl o stůl, rozvázal, důkladně si nacpal, zkusil ústy, zdali dýmka táhne, vzal Ladíkovi krabičku z ruky, škrtl zápalkou, zapálil si, zabafal a pak zase krabičku podal chlapci.
Pohodlně natáhl nohy před sebou a modravé obláčky dýmu pouštěl do vzduchu: na hocha se již nepodíval.
„Dědečku,“ ozval se po chvíli Ladík nesměle, „co se to vlastně pozná, když tak ty zápalky držím v ruce?“
„Co se pozná?“ šibalsky usmíval se staroušek. „To se pozná, že si z tebe tropím šašky.“
„Ale, zas už?“
- 1914 / Stan. Hakl / Válečné příhody
Se zamračeným čelem vstoupil jednou dědeček k dětem do světnice a zvolal: „Kdybych měl revolver?“
„Koho byste zastřelil?“ přerušily ho děti.
„Kdybych měl revolver,“ opakoval dědeček, „prodal bych jej a za stržené peníze koupil bych si něco užitečnějšího.“
A čelo jeho se vyjasnilo.
- 1914 / Stan. Hakl / Válečné příhody
Dědeček jel s Ladíkem do Prahy. Na stanici přistoupil do vozu starší pán, který měl na prsou zavěšený záslužný řád. Toho si Ladík dobře všiml a stále naň oči upíral. Když potom pán zase z vozu vystoupil, řekl dědeček:
„Také mám u sebe řád.“
„Kde, kde, dědečku?“ vyzvídal Ladík.
„V kapse.“
„Ukažte!“
A dědeček vytáhl z kapsy knížku s nadpisem »Vilímkův jízdní řád«.
„Hm.“
- 1914 / Stan. Hakl / Hádanky
„Pozor, děti,“ povídá dědeček, „co je to? Ráno si tím zuby čistíváme, v poledne tím jídáme a večer před spaním si to klademe pod hlavu.“
Tahle hádanka děti překvapila. Něčím jísti, zuby si čistiti a na tom dokonce spáti, to zde přece ještě nebylo.
Proto dychtivě očekávaly od dědečka rozluštění.
„Vy jste mi pěkní mudrci,“ řekl děd. „První jest kartáček na zuby, druhé lžíce a třetí polštář.“
„Tohle já také věděl,“ chlubil se Ladík.
„Ale nepověděl,“ dodal staroušek.
- 1914 / Stan. Hakl / Zvířectvo
„Hádejte, děti, co je to,“ volal dědeček, vcházeje do světnice. „Je to modré, uvnitř to má pecku a běhá to po dvoře.“
„Švestka,“ měly děti na jazyku, ale to „běhání po dvoře“ je zarazilo.
Hádaly a hádaly, ale marně. Tak se tedy poddaly.
„To je naše housátko. Nejprve spolklo pecku, pak spadlo do modré barvy a teď běhá po dvoře. Pojďte se podívat!“
- 1914 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
„Prosím vás, dědečku, jak daleko je asi z Prahy do Kolína?“ tázal se Ladík.
„Tak asi 16 hodin pěšky a povozem, řekněme, dobrých 8 hodin,“ odpověděl stařec. „Ale znal jsem v Praze kočího, který tutéž cestu vykonal jednou s koňmi za Hodinu.“
„Za hodinu? Není možná,“ trnul chlapec, „to museli tenkrát běžet koně s větrem o závod.“
„Nikoliv, jeli tak jako jindy. Ale to bylo tak. Do Kolína jezdíval dvakrát týdně kočí jménem Hodina. Když však jednou onemocněl, dojel do Kolína za Hodinu kočí jiný.“
„Teď se již nedivím,“ řekl Ladík.
- 1915 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
Matka posílala Ladíka ke kupci pro skořici.
„Víš-li pak, Ladíku, jaký jest rozdíl mezi skořicí a syrečkem?“ volal dědeček za chlapcem.
„Nevím,“ obrátil se Ladík ve dveřích a tázavě se zahleděl na děda.
„Nevíš? Pak měj dobrý pozor, aby ti kupec nedal místo skořice syreček.“
Bez odpovědi zmizel Ladík ve dveřích.
