- 1898 / ? / Esence sivého čtveráctví
RŮŽOVÝ KŮŇ
„Ale, ale, co vidím,“ pravil dědeček, dívaje se z okna, „tady kráčí růžový kůň.“
„Růžový?“ ptaly se děti hlučně. A všecky běžely k oknu.
„Vždyť není růžový,“ řekly, když koně spatřily. „Je bílý. Což pak dědeček už takhle žertuje?“
„Nežertoval jsem ani trochu,“ odvětil dědeček vážně, „kůň tento jest opravdu růžový, jenom že má barvu bílé růže.“
- 1898 / ? / Matematické žertíky a paradoxy
Konec holí.
„Nu, děti,“ řekl dědeček vnoučatům, „dnes ráno, když jsem se procházel po zahradě, viděl jsem krásného ptáka. Měl modré nohy a zelená křídla.“
„Dědeček již zase žertuje,“ říkaly děti.
„To nejsou žerty, milé děti! Je to ryzí pravda. Měl také brejle na zobáku, musil to býti pták tuze učený. Snad byl až z Trantárie. Snad již víte, kde je Trantárie? Je za desátým mořem a desátou horou. A najednou se mne onen učený pták ptal: »Kolik konců má hůl?«“
„My víme, my víme,“ křičely děti s velkou radostí. „Hůl má dva konce!“
„A kolik konců mají dvě hole?“
„Čtyři!“
„A což půl třetí hole?“
„Dva a půl!“ ječel Jeník
„Pět! Pět! Pět!“ křičeli ostatní.
„Ani dva a půl, ani pět, ale šest!“ řekl dědeček. „Pták umí víc, než vy!“
- 1898 / ? / Matematické žertíky a paradoxy
SVÍČKY
„Zeptejte se nás na něco, dědečku,“ žebronily děti.
„Dobrá,“ řekl dědeček, „ale neuhodnete-li, budu se hněvati.“
„Ať žije náš dědeček, náš zlatý dědeček,“ znělo ze všech hrdel.
„Povězte mně tedy, čtveráci, kolik svíček zbude, když v sednici jich hoří třináct, a já pět z nich zhasnu.“
„Osm, osm,“ křičely děti radostně.
„Pojďte sem, nastavte hlavy, zakudlám vás všecky trochu. Neumíte nic!“
„Ale vždyť jich opravdu zbude osm! Dědeček jen žertuje, vím jistě, že jich zbude osm,“ tvrdil Jeník
„Osm přece ne,“ pravil dědeček. „Zhasnu-li z třinácti svíček pět, zbude jich jen těch zhasnutých pět, protože ostatní shoří.“
- 1898 / ? / Matematické žertíky a paradoxy
Syrečky
U staré paní bydlilo devět studentů. „Dnes dostane k večeři každý po jednom syrečku.“
A šla také do krámu. Ale když z košíka syrečky vyndala, poznala, že jich má pouze osm. Co udělala stará paní, aby každý student dostal celý syreček?
Děti dlouze přemýšlely. Počítaly na tabulce i na papíře. Na konec prohlásily, že devátý student nedostane žádný syreček.
„Jakpak ne,“ řekl dědeček. „Stará paní vrátí se do krámu a koupí ještě jeden.“
- 1898 / ? / Kouzelnické kousky
Co posud nikdo neviděl!
„Děti, dnes spatříte velkou věc,“ řekl dědeček.
„Co, co?“
„Ukáži vám, co posud nikdo nikdy neviděl a co potom nikdo nikdy neuvidí.“
„Ale my to snad uvidíme?“
„Vždyť pravím, že vám to ukáži.“
Po těchto slovech vytáhl dědeček z kapsy lískový oříšek.
„Viděl již někdo někdy to, co je v tom oříšku?“
„Neviděl.“
Dědeček rozbil oříšek a ukázal jádro dětem.
„Nu, viďte, teď vidíte něco, co posud nikdo neviděl. A aby to nikdo již nikdy nespatřil, sněz jádro, Pepíčku.“
Pepíček spolkl oříšek jako kohoutek mouchu.
- 1898 / ? / Kouzelnické kousky
Tři zrnka hrachu.
Dědeček položil na talíř tři zrnka hrachu těsně vedle sebe a řekl vnoučatům: „No, děti, kdo z vás dovede prostřední zrnko hrachu odfouknouti, aby obě krajní se nehnula?“
Děti foukaly, foukaly, ale odfoukly pokaždé všechna tři zrníčka.
„To není možné, dědečku,“ řekly pak děti.
„Jak by nebylo,“ odpověděl dědeček. A hezky přidržel obě krajní zrnka hrachu prsty a prostřední odfoukl.
- 1898 / ? / Kouzelnické kousky
„Vašíku, pověz mi, dovedeš-li jedním rázem třešňovou stopku přetrhnouti na tři díly?“
Třešně byly právě na stole.
Děti se pokoušely přetrhnouti stopku, ale přetrhly vždy jen na dva kusy. Prosily tedy na konec dědečka, aby jim ukázal, jak se stopka třešňová jedním trhnutím na tři kusy roztrhne.
„Takhle,“ povídá dědeček. A složil stopku ve dví, držel ji v prostředku a oba konce utrhl.
- 1898 / ? / Kouzelnické kousky
„Tu je láhev s pivem, jenom že je zátka zapečetěna,“ pravil dědeček.
„Opravdu!“ řekly děti.
„Zda dovedly byste se napíti z ní tak, abyste ani zátky nevytáhly, ani do láhve nevrazily, ani láhve nerozbily?“
„To ne, dědečku.“
„Ba ano, je to možné,“ smál se zase dědeček. „Je možné napíti se z této láhve, aniž bychom se zátky dotkli, nebo láhev rozbili. A může se z ní píti nejen pivo, ale i víno, nebo voda.“
Děti přemýšlely, jak je toho možné, ale neuhodly ničeho.
Dědeček tedy obrátil láhev dnem vzhůru a do jamky na dně láhve nalil si piva a vypil je.
- 1899 / ? / Nezařazeno
„Děti,“ řekl dědeček — „kdo umí napsati tisíc?“
Vyjímaje malého Karlíka, dovedli to všichni hoši.
„Z kolika číslic se skládá 1000? — “ ptal se dále dědeček.
„Ze čtyř“ — odpověděly děti.
„Kdo by jej dovedl napsat pěti stejnými číslicemi?“
„To není možné, dědečku!“
„Ba je, děti!“
Dědeček vzal do rukou tabulku Karlíkovu a napsal tisíc takto:
999 9/9.
Děti arci se smály, že toho nedovedly uhádnouti.
„Dám vám tedy snadnější otázku“ — řekl dědeček. — „Pepíčku, vezmi tento proutek do pravé ruky. A teď ruce roztáhni. Teď si představ, že se ti ruce v ramenech a v loktech neohýbají, jen prsty mohou se ti pohybovati; proutek máš teď v pravici — jak ho dáš do levé ruky?“
„To nepůjde, dědečku.“
„Ale půjde.“
„Kdybych směl ruce k sobě složiti, pak ano; ale když v ramenech jimi nesmím pohnouti, nepůjde to.“ „Ba jde to i tak.“
Děti nemohly toho uhodnouti.
„Povím vám to tedy“ — řekl dědeček; — „rukou nesmíš ohnouti ani v ramenech ani v lokti, viď, ale v pasu otočiti se smíš. Tento stolek je právě tak vysoký, že ti po ruku dosahuje. Položíš tedy hůlku na stůl. Teď se otočíš a levou rukou ji uchopíš.“
Tak arci to Pepíček již dovedl.
- 1899 / ? / Šikovné ruce
Kolo Ardělovo.
Děti, dnes je pěkně, řekl dědeček. Pojďme na dvorek, ukáži vám kolo prince Arděla. Když byl princ Arděl tak malý jako vy, sedl si jednoho hezkého jarního dne smutně a zarmouceně do koutka.
„Ten hoch je nemocen,“ pravila královna.
„Bude potřeba poslati pro lékaře,“ odvětil jí král.
Poslali tedy pro doktora. — Doktor brzy přišel. Prohlédl prince, podíval se mu na jazyk, zkoumal jeho tepnu a nakonec řekl: „Princovy nemoci není třeba se strachovati; uzdravím ho hned, jenom mě pusťte s ním na dvůr.“
Malý princ šel tedy s doktorem na dvůr. Doktor vytáhl kus papíru asi jako dlaň velký a řekl:
„Malý princi, udělám vám větrní kolečko.“
„Jaké je větrní kolečko?“ tázal se malý princ.
„Uvidíte hned,“ odvětil doktor.
Při tom vytáhl nůžky a udělal z papíru takovéto kolečko:
Uprostřed kolečko rozstříhal ve tvaru hvězdy a jeden zoubek zahnul pak na pravo druhý na levo. Asi takto:
Sotva pak doktor kolečko toto kolmo na zem postavil, počalo se hned po větru otáčeti. A utíkalo, utíkalo.
Malý princ se smál větrnému kolečku. Celý den za ním pobíhal.
Večer pak vrátil se zdráv a červený a jedl nudle s tvarohem s takovou chutí, že radosť bylo na něj se dívati.
Nemoc princova nebyla nemocí, byla to nuda.
No, děti, udělejme si větrní kolečko.
- 1899 / ? / Šikovné ruce
S čím si zahrajeme?
Jednoho zimního dne, když brzo nastal večer, seděly děti smutně ve světnici.
„Proč si nehrajete?“ ptal se dědeček.
„A čím bychom si hrály?“ odpověděly děti, — „panáci nás již omrzeli, stavebnice a kostky též.“
„Což je možná hráti si jen s panáky a s kostkami?“ — děl dědeček; — „vždyť hráti si můžete se vším! Vidíte, tu je kus čistého papíru. I s tím lze celý večer si zahráti.“
Dědeček měl v ruce čtvereček papíru.
Dědeček vzal do rukou nůžky a rozstřihl papír na čtyři kusy, jak na tomto obrazci jest znázorněno tečkami.
„Kolik tříhranných kusů jsem z tohoto čtverce učinil?“
„Čtyři kusy.“
Dědeček zamíchal ústřižky na stole a řekl:
„Zkuste je opět složiti do čtverce, jak byly dříve.“
„To je lehké!“ — odpověděly děti.
A přece žádný z nich nedovedl je rychle složiti, ba ani dědeček toho hned nedokázal.
- 1899 / ? / Šikovné ruce
Poštovní známka na stropě.
„Možno-li přilepiti poštovní známku na strop, aniž byste tam rukou dosáhli, nebo na něco vystoupili?“ ptal se dědeček.
„Snad ano,“ škemral Ladík, „ale my toho nevíme.“
„Nu tak tedy vezmete starou známku s psaní a vypůjčíte si od dědečka potajmu zlatník, poprosíte divákův, aby na chvíli odešli, ale aby měli pozor, kde stoly neb židle stojí, že se jimi ani nehne. Nyní známku navlhčíte na té straně, kde je lepidlo, položíte na zlatník, stranou navlhčenou vzhůru. Pak vezmete zlatník na ruku takhle (viz. obr.) a pozorně vymrštíte do výše, aby zlatník se známkou dotkl se vodorovně stropu. Takhle zlatník odpadl, ale známka zůstane přilepena. Trefíte to?“
„Budeme se cvičiti, dědečku,“ volaly děti.
„A zlatník vraceti nemusíme?“ ptal se šelmovsky Ladík.
- 1899 / ? / Šikovné ruce
Něco ze „stavitelství“.
„Na konce tří srázných a strmých skalisek přišli tři muži s prkny tak, tek že to asi takto vyhlíželo: (viz obr. 1)
Měli totiž cestu, přes tato skaliska, a protože tam nebylo můstku, vzali si s sebou prkna, by si usnadnili přechod. Ale shledali, že jejich prkna jsou tak krátká, že prkno muži na skalisku »I« nedosahovalo ani na skalisko »II«, ni na skalisko »III«. Právě tak to bylo u druhých dvou. Co myslíte, jak si pomohli?“
Nevěděli jsme. Najednou vykřikl Karlík: „Již to vím!“
„Snad jako to kreslení jedním tahem?“ žertoval dědeček.
„Ne, opravdu to vím!“
Byli jsme žádostivi. „Jak tedy?“
„Vrátili se domů pro delší prkna!“
Dědeček se smál: „To snad vy byste byli tací hrdinové, že byste se vrátili domů. Ti mužové to udělali kratšeji.“
„Položili prkna přes propasť asi takto: (viz obr. 2) A přešli pohodlně. A nemusili se přece vracet — Karlíku — viď?“
Abychom to lépe poznali, dědeček nám to vyložil na sirkách, které takto položil přes sklenici. A věru — jak jsme seznali — byl to můstek pevný.
- 1899 / B. V. Šilha / Zvířectvo
„Děti, dnes budem počítat! Vašíček dnes ráno viděl kuřata schovávati se pod kvočnu a divil se pojednou, že má tolik nožiček. Vašíček ještě neumí počítat, ale Mařka chodí do třetí třídy, ta to snadno vypočítá.“ „Kolik je kuřat?“ ptá se chvatně Mařka. — „14“, povídá dědeček. — „Hm, toť snadný počet (2 × 14 + 2 = 30) dvakrát 14 a dvě je 30. Měla tedy kvočna třicet nožiček.“ Karlík, studující druhé třídy (ale té malé), podívá se na dědečka, jak se usmívá, kroutí hlavou (sám je slabý počtář) a praví, že se Mařka mýlí, což dědeček dotvrzuje. Mařka si vezme křídu a na stole počítá a dokazuje, že ona má pravdu. Počítá, počítá — až pojednou Vašíček koukne oknem na dvůr a náhodou na kvočnu, rozhodne: „Dedectu, tvocna má dvě nozicty.“ — Za to dostal pětník, ale musil padesátkrát říkat kvočna (nikoliv tvocna), poněvadž šišlal.
- 1899 / Ed. Kučera / Matematické žertíky a paradoxy
„Ještě něco, dědečku,“ žebronili jsme.
„Budeme tedy počítat. Láďo napiš pod sebe tři trojky — jestli to totiž dovedeš!“
„Abych nedovedl!“ smál se Láďa.
„Uvidíme, uvidíme!“ řekl dědeček, a Láďa psal:
3
3
3
„Vždyť nejsou pod sebou, ale na papíře!“ zasmál se dědeček. „Vidíš, to jsem si přec jen o tobě nemyslil, že nedovedeš napsat pod sebe tři trojky!“
„Dědečku,“ řekl Ladík, „já něco dovedu zase, čeho vy nedovedete!“
„To není pravda,“ vřískala Lidka, „dědeček umí všecko, všecko!“
„Tedy nám to ukaž, čeho já nedovedu!“ řekl dědeček s úsměvem.
A víte, co udělal Ladík? Rozčechral si svoje černé vlasy! A od té doby už uběhl hezký čas, co si dědeček čechral naposled vlasy!
- 1899 / Fr. Široký / Matematické žertíky a paradoxy
„Ladíčku,“ zvolal dědeček, „řekni mi, co jste měli dnes ve škole?“
Ladík odpovídá: „První hodinu jsme měli počty, druhou hodinu jsme měli mluvnici.“
„Znáš tedy, Ladíku, dobře počty a mluvnici,“ řekl dědeček.
„Znám,“ odpověděl Ladík.
„Tedy mi honem odpověz, jak se má říci: 6 + 5 jsou 13, nebo 6 + 5 je 13?“ Ladík s úsměvem: „Toť se ví, že se má říci 6 + 5 je 13.“
Dědeček dobíravě: „To neznáš dobře počtů, 6 + 5 je 11, a ne 13, jak jsi řekl.“
- 1899 / Lud. Tesařová / Nezařazeno
„Co se ti stalo, Ladíčku, že máš zavázané očko,“ ptal se dědeček.
„Mám tam ječné zrno,“ řekl Ladík a již nabíral k pláči.
„No, snad bys neplakal? To není nic hrozného — ani je skoro vidět není! To já jsem dnes viděl chudáčka starého koně, a ten měl větší ječné zrno a na nose k tomu!“
„Ale dědečku, ječné zrno snad nebývá na nose,“ namítl Karel.
„Divná věc, ale stalo se, hochu, stalo se, kůň je měl jistě na nose! A abyste věděly, já jsem mu od něho pomohl!“
„A bolel ho to, dědečku?“ ptal se Ladík.
„Ani dosť málo,“ odpověděl dědeček, „řekl jsem: — Čáry — máry — fuk — dotkl jsem se zrna a nezbylo po něm na nose památky.“
„A jak to?“
„No, shodil jsem je na zem — bylo to ječné čili ječmenové zrno, které se připletlo mezi oves a náhodou koni na nos se přilepilo!“
Děti se smály, jak je dědeček zase vyvedl! Ale tu povídá Ladík: „Však my pro vás, dědečku, taky něco máme, dáme vám hádanku.“
„Nu tak tedy, už poslouchám,“ usmíval se dědeček.
Ladík si klekl na židli, aby byl dědečkovi blíž, a povídá: „Dědečku, co to je? — Když to leží, křičí to, když to zvedneš, mlčí to!“
„Ale, tak to není,“ řekl dědeček, „to se říká obráceně: »Když to zvedneš, křičí to, když to leží, mlčí to!«“
„Ne, ne, dědečku,“ volaly všechny děti, „to je naše nová hádanka!“
A dědeček ne a ne uhodnout! „Poddáte se?“ smál se Láďa.
„Poddám,“ přikývl dědeček.
Láďa zapomněl, že klečí na židli, radostí nad tím, že dědeček neuhodl, vyskočil a chtěl volati s ostatními: „Naše miminko je to“ — ale bác — už ležel pod stolem a plakal!
Dědeček se shýbl, zvedl ho a povídá: „Ba není to jenom miminko!“
Láďa udivením přestal plakat, a dědeček dodal: „Láďa je to také! Když ležel, křičel — zvedl jsem ho, — a už mlčí!“
Láďa koukal chvilku na dědečka, pak ho chytil kolem krku, i ostatní děti se smíchem sesypaly se všecky na rozmilého dědečka — inu zrovna jako mouchy na med!
- 1899 / St. / Kouzelnické kousky
Zář velké lampy rozlévcala se po světnici, vánoční stromek tonul v jasu světel svíčiček.
Kolem stolu, pokrytého bělostným ubrusem, shromážděna byla veškerá rodina, maličkého Slávka nevyjímaje.
„Dnes ukáži vám,“ pravil dědeček, „že dovedu i oheň jísti,“ a hned přistoupil ke stromku, zapálil o hořící svíčičku jinou, již vyňal z kapsy. Svíčička dědečkova zahořela jemným plamenem, ale ne na dlouho. Dědeček vložil ji do úst, a — za chvíli, když je otevřel, nebylo po svíčičce ani stopy. Děti se divili, přemýšleli, kterak dědeček věc navlekl, ale neuhodly. — Prozradím ti, čtenáři, kterak kousek ten provedl! Svíčička nebyla z vosku, nýbrž z jablka, knot pak její bylo jádro ořechové. Dědeček totiž vyřízl z jablka sloupek svíčce podobný, a do něho — zasadil knot, jejž z jádra ořechu vlašského vyřízl. Ježto jádro ořechové má hojně oleje, dal se knot z něho upravený snadně zažehnouti. Dědeček, vkládaje hořící „svíčičku“ do úst, zhasil plamen a pak „svíčičku“ rozkousal. Kdo by chtěl po dědečkovi „pojídání hořících svíček“ provésti, dbej, aby knot dlouho nehořel a se nerozpálil, neboť potom mohl bys si snadno ústa popáliti.
- 1899 / Václav Podřipský / Matematické žertíky a paradoxy
Něco z počtů
Děti dostávaly vysvědčení.
Když je donesly ukázat dědovi, otázal se jich tento:
„Kdo z vás má nejlepší zprávu?“
„Láďa, dědoušku!“ odpověděly děti. „Má samé »biče«!“
„Ale, ale,“ divil se stařeček. „No tak sem pojď, Ladíku! Zajisté dovedeš také dobře počítati, co?“
„Dovedu, dědoušku!“ pochlubil se hošík sebevědomě.
„Víš-li tedy, kolik má číslo »tisíc« číslic?“
„Jak bych nevěděl, dědoušku: Čtyři! Jedničku a tři nully.“
„Ano, dobře! A zda-li bys mi mohl teď také to číslo napsat pěti číslicemi?“
Hošík byl se svými vědomostmi v koncích. Dlouho přemýšlel o této otázce bez výsledku.
„Dědoušku, to snad není ani možné!“ posléze pochyboval.
„Ale milé dítě, jak by to nebylo možné? Pohleď jen!“
A dědeček, vzav křídu, napsal na desku číslo 999 9/9.
Po té se otázal:
„Kolik je zde číslic?“
„Pět!“
„A teď to ještě spočítej!“ nařídil Ladíkovi.
Ten tiše počítal: »Číslo celé 999, k tomu 9 devítin je jedna celá. Tedy 999 a 1 celá jest 1000.« — „Dědoušku, vyšlo tisíc!“ oznámil.
„Vidíš, zlatý hochu, vidíš,“ řekl dědeček. „Počkej, počkej, řeknu panu učiteli, aby podruhé ti dal »husičku« místo »jedničky«, když tohle jsi nevěděl!“ hrozil.
„Nebojím se, dědoušku!“ volal Ladík, šelmovsky se usmívaje. „Vždyť já vím, že nic neřekneš — — —“
- 1899 / Václav Podřipský / Matematické žertíky a paradoxy
Dědečkovy úkoly
„Děti, děti, pojďte, již mám zase něco pro vaše rozoumky!“ svolával dědeček k sobě pod košatou jabloň malou drobotinu, která se mu po celé zahradě byla rozeběhla. A když se přihrnula a kol něho se sesypala, zahovořil k ní vážně: „Dnes, děti, pozor na moje slova! Ať se přece také jednou vyznamenáte!“ dokládal.
„Vyznamenáme, vyznamenáme,“ radostně mu všecky slibovaly. „Mluv již, mluv, dědoušku!“ pobízely děda nedočkavě.
„Tak slyšte: Za devíti vesnicemi stálo devíti řadami devět lip; na každé lípě bylo devět větví, na každé větvi devět ratolestí, na každé ratolesti devět snítek, a opět na každé z nich devět žaludů. Kolik žaludů bylo na všech těchto?“
Děti daly se do počítání? sčítaly, násobily — — Leč brzy je to omrzelo. „Dědoušku, dědoušku,“ lítostivě přistupovaly ku stařečkovi; „my toho nedovedeme. Spočti to sám za nás!“ prosily.
„Ale, ale, děti, vždyť je to tak snadné!“ odpovídal na jejich stesky děd. „Jen s chutí do toho!“ pobízel. Leč konečně přece dal se uprositi. „Na kterém stromě rostou toliko žaludy?“ jako mimochodem otázal se dětí dospělejších.
„Na dubě,“ odpovídaly.
„Kolik jest tedy žaludů na všech lipách?“
„Ach, již to víme: žádný, žádný!“ volaly všecky a s dědečkem nesnadnému na pohled a přece tak lehce rozřešitelnému úkolu chutě se zasmály.
Leč stařeček ihned již zase zvážněl a znovu dětem nakazoval: „Ale teď mějte bedlivější pozor! Zajisté všichni uhodnete úkol, který vám nyní dám: Na stromě klidně sedělo devět ptáků; čtyři z nich myslivec zastřelil. Kolik jich tam zbylo?“
„Pět,“ hlásily všechny.
Ale dědeček stále jenom záporně kroutil šedivou svou hlavou. A již tu byl Ladík se svou chytrostí. „Žádný!“ vítězně vykřikl.
„Jak to? Jak to?“ Žasly děti.
„Jistě ostatní uletěli,“ odpovídal hošík s hlasitým smíchem.
A dědeček také slovům jeho přisvědčil. „Vidím, Ladíku, že’s přece jenom vtipný hoch,“ pochválil chlapce.
A ten z toho též měl radosť.
