- 1915 / Stan. Hakl / Zeměpis
„Tak co jest pořád nového, Ladíku?“ uvítal děd vnuka vstupujícího do sednice.
„Nového? Nevím,“ řekl hoch čekaje, že se zas od dědečka něco nového doví.
„Nový Bydžov, Nová Paka, Nové Město.....“ vypočítával deděček, zatímco Ladík se ohlížel již po zeměpisném atlase, aby tam také ještě něco Nového nalezl.
- 1915 / Stan. Hakl / Přírodozpyt
„Teď zase něco z přírodopisu, Ladíku?“ oznamoval dědeček.
„Kde má ryba ocas?“
„Vzadu,“ vyhrkl Ladík.
„Ve vodě, chytráku,“ smál se staroušek.
- 1915 / Stan. Hakl / Fysika
Děti stály u okna a zamlkle se dívaly, jak venku prší. Pojednou přerušil ticho dědeček otázkou: „Zdalipak víte, děti, že prší také někde na horu?“
„To není možná,“ divila se vnoučata.
„I ano,“ smál se dědeček, „neboť prší-li někde na údolí, na pole, prší také jistě na horu.“
Láďa se ťukal do čela, že neuhodl tak snadné hádanky.
- 1915 / Stan. Hakl / Fysika
„Voda se skládá z vodíku a kyslíku,“ učil se Ladík chemii.
„A z čeho se skládá uhlí?“ přerušil ho děd.
„Tomu jsme se dosud neučili,“ povídal Ladík.
„Avšak mohl bys to také věděti,“ tvrdil staroušek.
„Tak z čeho tedy, dědečku?“
„S vozu.“
- 1915 / Stan. Hakl / Šibalství s penězi
„Počítej dobře, Ladíku,“ napomínal dědeček chlapce k pozornosti.
„Měl jsem v kapse 27 haléřů. 8 haléřů dal jsem za tabák a 19 haléřů jsem ztratil. Co jsem měl v kapse?“
„8 + 19 = 27,“ počítal Ladík.
„V kapse jste neměl nic, dědečku,“ zněl výsledek.
„I měl, hochu, měl.“
„Není možná,“ divil se Ladík. „Co jste tam tedy měl?“
„Díru,“ smál se staroušek.
- 1915 / Stan. Hakl / Šibalství s penězi
„Když jsi tedy takový počtář, Ladíku, tak ještě jeden případ. Je-li kožené jablko za dvouhaléř, co se může dáti za kožený klobouk?“
Příklad byl Ladíkovi velikým otazníkem.
„Co se může dáti za kožený klobouk?“ přemýšlel.
„Inu třeba péro, stuha, nebo kytka, jak kdo chce,“ rozřešil to dědeček.
- 1915 / Stan. Hakl / U nás na vsi
„Považte, děti, soused Potměšil přišel v lese o oko,“ povídá dědeček.
„Ach,“ vzdychly děti. „A bolelo ho to?“
„I nebolelo.“
„A jak se to stalo?“ tázal se Ladík.
„Potměšil si v tom křoví políčil drátěné oko na zajíce, hajný je nejspíš zpozoroval a odnesl,“ vysvětlil staroušek.
„Hmmm.“
- 1915 / Stan. Hakl / Hádanky
Dědeček dal dětem hádanku: „Je to bílé, má to kopyta a žíněný ocas, ale neběhá to, nechodí a ani neskáče.“
Z počátku zdálo se , že mají děti rozřešení na jazyku, ale když dědeček hádanku dokončil, byly i ony s rozumem v koncích.
„Co je to?“ poddávaly se posléze.
„Kůň bělouš, chytráci,“ řekl děd.
„A ten, že neběhá, nechodí a neskáče?“ ironicky usmíval se Ladík.
„Ovšem, je-li zabitý, neběhá a neskáče.“
„A tak, to je zabitý bělouš.“
- 1915 / V. Špidlen / Válečné příhody
„S válkou jde ruku v ruce bída a hlad,“ začal dědeček. „V Srbsku také již i děti jedí.“
„Děti?“ žasli dědečkovi malí posluchači. „Velké či malé?“ vyzvídali.
„Velké i malé. Čím větší děti, tím více jedí, tak jako u nás,“ povídal staroušek a s úsměvem se zadíval na Ladíka, který právě na notném krajíci zkoušel ostří svých bílých zubů.
- 1916 / A. D. / Dědeček vypravuje
Jak vypravoval dědeček pohádku babičky Hejpetrové:
Za dávných dob, když myši ještě chytaly kočku ve vodě a zajíci honili po stromech psa, žil jeden bohatý chudák. Ten neměl dětí a toho nejstaršího poslal do světa.
Nechtěl jíti pěšky, i sedl na trakař, popadl rukojeti a pěkně jel.
Přijel do velikánského lesa, ale tam nerostly stromy. Zabloudil a proto vylezl na nejmenší dub, aby se podíval, kudy má jíti.
Na vršku našel hnízdo a v něm čtyři podsvinčátka. Vybírá je a v tom přiletěla kráva — to byla jejich maminka — a dala milému chlapci žihadlo.
On se tomu smál, až spadl. Zabořil se do země tři sta sáhův, a země se naň sesypala, že se z jámy nemohl vyškrabat.
Tu si vzpomněl, že mají doma lopatu a motyku. Doběhl si pro ně a začal se vykopávat. Najednou tam přišel i dědeček a babička, ti nesli kadečku zelí a už je to celý.
- 1916 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
„Tak do kolika umíš již počítati, Ladíku?“ ptal se děd.
„Do bilionu,“ pochlubil se chlapec.
„Do bilionu. Bilion jest milion milionů,“ uvažoval stařec a napsal číslicemi 1,,000.000,000.000.
„Víš-li, hochu, jak dlouho by trvalo, než bys napočítal bilion?“ řekl po chvilce.
A když Ladík nemohl si dobu představiti, povídal: „Ani za 10 tisíc let nebyl bys s počítáním hotov. Neboť napočítáme-li do 100 za minutu, napočítáme za každou hodinu 6.000, za den o 24 hodinách 144.000. Za týden sedmkrát tolik, t. j. 1,008.000. Za rok o 52 týdnech činí 52,416.000. Za 19 tisíc let napočítali bychom 995.904,000.000 a to chybí ještě 4.096,000.000 do bilionu, což by nám tak ještě asi na 78 roků stačilo. A počítati musilo by se po celou tu dobu ve dne v noci a mnohociferná čísla musila by býti vyslovována tak hbitě jako čísla do 100. A 19 tisíc let bez ustání počítati, Ladíku, no, pěkně děkuji!“ zakončil dědeček tuto počtářskou úvahu.
- 1916 / Stan. Hakl / Přírodozpyt
Dědeček vrátil se s Ladíkem s procházky. Pes Barik přiběhl jim naproti.
„Víš-li, Ladíku, proč náš Barik kroutí ocasem?“ zeptal se dědeček.
„Protože má radost,“ povídal Ladík.
„Ne,“ popřel děd.
„Tedy proč?“
„Protože nemůže ocas kroutiti Barikem,“ smál se dědeček.
- 1916 / Stan. Hakl / Fysika
„Dovedeš-li pak, Ladíku, ze dvou rovných zápalek utvořiti čtverec?“ tázal se dědeček.
„To naprosto nejde,“ tvrdil Ladík.
„I jde. Všecko se dokáže, jenom chtíti,“ řekl staroušek. Vyňal z krabičky dvě zápalky, položil je na stůl tak, že tvořily pravý úhel, sňal se stěny rovné zrcátko a postavil je těsně k oběma ramenům úhlu.
Zkuste a uvidíte, jak dědeček Ladíka i tentokrát přesvědčil.
- 1916 / Stan. Hakl / U nás na vsi
„Sedlák Dolina vezl do mlýna čtyři pytle žita. Ztratil pět pytlů. Jak je to možné?“ ptal se dědeček.
„To jest vůbec nemožné,“ tvrdil Ladík.
„Myslíš si ty, holečku. Avšak poslyš! Dolina a Ztratil byli sousedé. Vezl-li Dolina do mlýna čtyři pytle, proč by nemohl Ztratil vézti o pytel více?“ vysvětloval staroušek.
„Rozumím, již rozumím,“ volal Ladík.
- 1916 / V. Špidlen / Lidová moudrost
Jednou Ladík chtěl dědečkovi oplatit čtveráctví i optal se ho: „Dědečku, jestliž víte, kolik let trvá celá věčnost?“
Ale bystrá hlava byl ten děda! Nedal se zmásti, jak si myslil Ladík.
„Celá věčnost trvá právě tak dlouho jako půl věčnosti!“ odpověděl.
„Hm, to je taky pravda!“
- 1916 / V. Špidlen / Kouzelnické kousky
„To je asi těžké, dědečku, chodit po provaze!“ vyzvídal Karlík, jenž byl nedávno v cirkuse.
„No, to já taky dovedu!“ prohodil děd.
„Jistě?“ divila se vnoučata.
„Toť se ví! Ladíku, přines provaz a natáhni po podlaze. Uvidíte, jak po něm budu chodit!“ rozkazoval s úsměvem.
„To bychom taky dovedly!“ smály se děti.
- 1916 / V. Špidlen / Kouzelnické kousky
„Dědečku, je tady kouzelník, bude představení!“ volaly děti.
„Hmm, to já taky dovedu dělat čáry!“
„Jóó! Tak nám něco udělej!“
„I ano, ale přineste mi kus papíru!“
Za chvíli by papír na stole, a děd, klidně vyňav tužku, namaloval tři velké čáry.
Děti protáhly obličeje, ale na konec se zasmály.
- 1916 / V. Špidlen / Válečné příhody
„Ladíku, tedy máš nůž a uřízni mi hlavu!“ poroučel děd se zachmuřenou tváří.
Ladík stál jako přimrazený a už, už „nabíral“.
„Tak co? Bude to? Co pak nevíš, kde máme zelí?“ zahřměl děd, ale šibalský úsměv zahrál mu tváří.
- 1917 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
Ladík byl poslán kamsi se vzkazem.
„Nevíte, dědečku, kde je Černá ulice?“ ptal se.
„Víš, kde jest Václavské náměstí?“ řekl děd.
„Vím, vím, jak bych nevěděl.“
„Tak tam to není.“
A Ladík věděl právě tolik, jako kdyby se byl neptal.
- 1917 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
„Pozor, Láďo! Rozum do hrsti!“
„Hádanka, dědoušku?“
„Skoro. Ale rozum do hrsti,“ opakuje děd, a zvědavý Láďa mimovolně sevře ruku v pěst.
„Máš jej tam? — Není ho mnoho, hochu, není,“ směje se děd vnoučkovi, který se zaraženě dívá — do prázdné ruky.
„Ale, dědečku — —“
