- 1918 / Stan. Hakl / Hádanky
„Je to černé, má to 4 nohy, ocas a nehýbe se to,“ dal dědeček dětem hádanku.
Něco podobného děti již nejednou slyšely. Rozluštění hádanky se jim tudíž třepetalo již na jazýčku. Avšak slovíčko černé je zarazilo. Proto se poddaly.
„Padlý bělouš to je,“ řekl děd.
„Chachacha,“ rozesmál se Ladík. „To se vám, dědečku, špatně povedlo. Vždyť bělouš není černý.“
„Pravda, není, není. Avšak slovíčko černý se přidává jen proto, aby se hádanka tak snadno neuhodla,“ smál se dědoušek.
- 1918 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
Na křižovatce ulic na dolním konci Václavského náměstí, kde projíždí mnoho povozů a vozů elektrické dráhy a procházejí zástupy lidí, koná službu policejní strážník. „Víte-li pak, děti, nač musí tam dávati pozor?“ ptal se děd.
„Aby ho nezajeli,“ řekl pak, když děti pravé příčiny hned neuhodly.
- 1919 / ? / Matematické žertíky a paradoxy
„Mysli si číslo, Ladíku,“ poroučel dědeček, „násob je čtyřmi, součin děl dvěma, násob šestnácti a ještě dvěma. Když jsi již vypočítal, děl součin číslem, které sis zprvu myslil, a máš nyní výpočet 64,“ uhodl správně dědeček.
Dovedete také tak počítati?
- 1919 / K. Husník / Lidová moudrost
„Dědečku, dědečku, hleďte, co jsem našel,“ volal Láďa, spěšně vraziv do světnice a podávaje dědečkovi malý přívěsek.
„Je drahý, je zlatý, viďte, dědoušku!“ naléhal.
„Není, hochu, není,“ hlavou pokýval stařeček, „je pouze pozlacený, a pozlacená věc není příliš vzácná. Já sám ti pozlatím kterýkoli drobný předmět v několika vteřinách.“
„Opravdu?“ užasl hoch. „A nikdy jste nám toho neukázal! Pozlaťte mi tento peníz, prosím, prosím!“
„Vidíš, jsem hotov,“ řekl děd, položiv Láďův desetihaléř na okno, kam padala zlatá záře sluneční. — „A važ si tohoto zlata,“ vážně dokládal po chvíli. „Mrtvý kov oblaží snad na chvíli, na čas. Toto zlato však dává zdraví, záruku blaženosti pro celý život.“
- 1919 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
„Od čísla 45 odečtu 45 a zbude zase 45,“ tvrdil dědeček a když Ladík o tom pochyboval, napsal menšenec 987654321, jehož součet číslic je 45, menšitel 123456789 s týmž součtem 45, a zbytek 864197532 a sčetl číslice: 45.
- 1919 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
„Teď ti, Ladíku, dokáži, že 3 × 2 = 4,“ řekl dědeček, přetrhl proužek papíru na dva díly, podržel chlapci před očima a pravil: „1 × 2 = 2.“
Polovinu proužku položil na stůl, druhou v ruce roztrhl a hlásil: „2 × 2.“
Pak přetrhl ve dví první dílek se slovy „3 × 2 jsou 1, 2, 3, 4 kousky a nic více.“
„Zajisté, zajisté,“ smál se Ladík.
- 1919 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
Dědeček položil na stůl tři kousky chleba a každý kousek přikryl jedním kloboukem.
Potom klidně kousek po kousku snědl a ptal se: „Pod který klobouk mám nyní zase všecky tři kousky vpraviti?“
A když Ladík ukázal na svůj, posadil si jej dědeček na hlavu a tak byly pak skutečně ony tři kousky pod jedním kloboukem.
- 1919 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
Dědeček odložil noviny, sňal brejle a povídal: „Tady čtu, jak v Praze odvedl strážník nevěstu z kostela přímo od oltáře.“
„Tak — a co udělala?“ vyzvídaly děti.
„Nic neudělala. Ten strážník si ji totiž vzal za manželku, abyste rozuměly,“ vysvětlil děd.
- 1919 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
„Kde jsou ty časy, když jsem vystupoval ve Variété,“ vzdychl dědeček.
„Jakže? Vy jste dědečku, také vystupoval?“ divily se děti.
„Zajisté,“ přisvědčoval děd, „vystupoval jsem na špičky, abych lépe viděl.“
„Ach, tak!“
- 1920 / Hk. / Fysika
Podzimní dny kvapem se krátily. Večer již záhy nadcházel. Děti zaběhly do dědouškovy světnice na „černou hodinku“.
„Abych již rozsvítil,“ řekl děd, když opravdu se setmělo. Leč sotva vykonal, zase svíčku zhasl.
„Poslyš, Láďo! Když rozsvítím, nevidíš toho, shasnu-li, vidíš to. Co je to?“
„Nezmýlil jste se, dědečku? Zhasnete-li, že uvidím?“ kroutil hlavou hoch.
„Ano, zhasnu-li. Pozoruj!“ A děd pokus se svíčkou opakoval.
„Nevím, dědoušku, neuhodnu,“ přiznával vnouček.
„Tma je to, ty nedovtipo,“ se smíchem na hlavu mu poklepal dědoušek.
- 1920 / Hk. / Lidová moudrost
„Pohádku a novou chcete! Tož poslouchejte: Honza nesl otci, který u lesa ovce pásl, oběd. Přišel na můstek a vidí: můstek samá díra. »Ovce by si polámaly nohy,« pomyslil si a počal díry kaší ucpávati.“
„Tu jsme již slyšely, dědoušku,“ ozvaly se děti.
„Neslyšely, je nová,“ klidně odpovídá dědoušek a pokračuje: „Když všecku kaši spotřeboval, vrátil se domů. »Jsi zde nějak brzy, donesl jsi kaši?« ptala se matka. »Nedonesl,« přiznal Honza a počal matce vyprávěti, co a jak s kaší zařídil...“
„Slyšely jsme ji, známe ji,“ jistily zase děti.
„Tak co bylo dále?“ optal se dědeček. Ale než děti mohly odpověděti, sám vpadl: „Vařečkou, kterou právě v ruce měla, matka Honzovi notně kabát vyklepala, aby byl chytřejší!“
„Ale to není pohádka,“ zanaříkal Oldřich.
„I je, ale nová a pravdivá, neboť tak jistě by dnes každá matka svého synka léčila,“ končil dědeček.
- 1920 / Stan. Hakl / Tělocvik
Na Tři krále mrzlo, jen praštělo. „Takový mráz letos!“ řekl dědeček dívaje se oknem na ulici. „Loni jsem se na Tři krále ještě koupal.“
„Koupal?“ žasly děti. „Venku? V řece?“ ptaly se.
„Chraň Bůh! Doma ve vaně.“
„Hmm.“
- 1920 / Stan. Hakl / Zeměpis
„Víš-li, Ladíku, jak se řekne ve Francii knedlík bez zelí?“ ptal se děd.
Rozumí se, že Ladík nevěděl. Francouzštině se učil sice ve škole, ale knedlík bez zelí ani se zelím prý ještě neměli.
„Knedlík bez zelí,“ poučoval dědeček, „řekne se ve Francii tak jako všude jinde pouze knedlík. Jak se řekne knedlík po francouzsku, je zase jiná otázka a po tom se tě také nikdo zatím neptá,“ končil s úsměvem.
- 1920 / Stan. Hakl / Přírodozpyt
„Víš-li pak, Ladíku, jaký jest rozdíl mezi bodlákem a travou?“ ptal se děd.
„Nevíš?“ řekl, když hoch dlouho přemýšlel, „a každý oslík to ví.“
- 1920 / Stan. Hakl / Šibalství s penězi
„Ne a ne a nemohl jsem včera po celé Praze rozměniti novou stokorunu,“ stěžoval si dětem dědeček.
„Měl jste falešnou?“
„Neměl.“
„Neměli tedy nikde drobných?“
„Měli.“
„Proč tedy?“ ptaly se děti.
„Inu, já jsem vůbec u sebe ani jediné stokoruny právě neměl.“
„Ach tak.“
- 1920 / Stan. Hakl / Hádanky
„Tak zase jednu hádanku a snadnou! Poslyšte děti: Roste to na dubě a přec toho na něm neuvidíte; co je to?“
„Roháč,“ vyrazil Oldřich v obavě, aby ho ostatní děti nepředešly.
„Vždyť právě o prázdninách jsem ti roháče na dubech ukazoval,“ odpíral Láďa.
„Tak nevím,“ prohlásil Oldřich.
„Nevím, nevím!“ připojili se Láďa i Milča.
„Spadlý žalud, chytráci,“ rozřešil sivý čtverák.
- 1922 / ? / Esence sivého čtveráctví
„I hleďme!“ zvolal najednou dědeček, „teď jsem si teprve, jak se patří, všiml, že mohu ti na rukou, Ladíku, napočítati 11 prstů. — Nuže, počítejme!“
Zvedl obě Ladíkovy ruce, ukázal na krajní prst a řekl. „Deset.“ A pak počítal zpět: „Devět, osm, sedm, šest. K tomu ještě na druhé ruce pět. Šest a pět dohromady jedenáct, není-liž pravda?“ smál se staroušek.
- 1922 / ? / Matematické žertíky a paradoxy
Jednou jel dědeček s dětmi parníkem do Chuchle. A jak tak jeli, povídá staroušek. „Loď jest 30 m dlouhá, 20 m široká a má dva 25 metrové stěžně. U kormidla stojí kormidelník. — Jak se dovíš, Ladíku, kolik je kormidelníkovi let?“
„Třicet, dvacet, pětadvacet lomeno dvěma a násobeno jedním kormidelníkem,“ tak a všelijak jinak snažil se chlapec řešiti daný příklad. Avšak marně. Konečně se zeptal: „Jak se tedy dovím, děde, kolik je kormidelníkovi let?“
„Inu, když řekneš: Pane kormidelníku, kdy pak jste se narodil?“ smál se děd.
- 1922 / ? / Šikovné ruce
Dědeček nastříhal z novinového papíru asi 2 cm široké proužky, jež slepil ve tři kruhy a dal každému chlapci po jednom, poručiv, aby je opatrně rozstříhali vždy ve dva stejné kruhy. Hoši dali se do práce. Stříhali a stříhali, papírových pruhů vždy víc a více přibývalo. Konečně šťastně proveden byl poslední střih, chlapci odložili nůžky a prohlíželi své výrobky.
Nastojte! Ladík měl dva oddělené stejné kruhy, Jeník držel v ruce pouze jeden, avšak jednou tak veliký a Vašík nedůvěřivě kroutil hlavou nad svými dvěma stejnými, avšak řetězovitě spjatými.
Tohle přestává všechno! V čem vězí tajemství rozdílných těch úspěchů?
A dědeček pověděl.
Ladíkovi slepil oba konce pruhu v podobě ráfu na kole, Jeníkovi při slepování nenápadně obrátil konec proužku o 180 stupňů a Vašíkovi dokonce o 360°. Kdo by si toho byl na počátku všiml?
Hříčka způsobila chlapcům pěknou zábavu a potěšení.
- 1922 / ? / Šibalství s penězi
Dědeček navlhčil dvouhaléř a přitiskl si jej na čelo. Potom stahováním a krčením čela namáhavě pokoušel se dvouhaléř z čela shoditi, až se mu to konečně podařilo.
„Dovedl bys totéž učiniti?“ ptal se Ladíka. A když hoch sebevědomě přikývl, poručil mu dědeček založiti ruce nazad a tiskl mu chvíli dvouhaléř na čelo a pak nenápadně jej zase sňal. Ladík cítil přes to tlak peníze na čele a snažil se proto marně rozmanitými posuňky a pohyby obličejových svalů domněle přilnutý peníz shoditi. Čím více se děti smály, tím houževnatěji krčil čelo, křivil ústa a mrkal očima.
Nepociťuje úspěchu, sáhl si rukou na čelo a poznal teprve teď, že se stal opět nástrojem dědečkova žertíku.
