- 1922 / ? / Hádanky
Když se jednou Ladík učil o rýmu a verši, napsal dědeček toto čtyřverší:
Hvězda Chuchle,
Zbraslav, Troja, Šárka
Jaká krása!
zvolal soused Provazník
I řekl: „Dovedl bys, Ladíku, přečísti hořejší čtyři řádky v rýmech, aniž bys něco přepsal neb připsal?“
A když Ladík nedovedl, četl dědeček sám:
Hvězda Chuchle (čárka)
Zbraslav Troja Šárka
Jaká krása (rozkazník)
zvolal soused Provazník.
- 1922 / ? / Hádanky
Když se jednou Ladík učil dějepisu, zeptal se náhle dědeček: „Víš-li pak, chlapče, kdo nosil ve středověku největší klobouk? Nevíš? — Opravdu nevíš?“ — „Zajisté ten, kdo měl největší hlavu,“ povídal s úsměvem.
- 1922 / ? / Hádanky
A jindy zas tázal se dědeček: „Zdalipak víš, Ludvíku, jak staří Řekové chodili?“
„To nevím,“ přiznal se student. „Jak chodili?“ vyzvídal.
„Inu, jak staří Řekové chodili? Špatně, hochu, špatně, jako my všichni staří lidé chodíme.“
- 1922 / ? / Hádanky
„Hádejte, děti, co je to?“ zvolal dědeček. „Je to modré, visí to na provázku a zpívá to.“ Oříšek, jejž těžko bylo rozlousknouti. „Slaneček,“ povídal konečně dědeček.
„Slaneček? A jak to?“ žádaly děti o vysvětlení.
„Inu, takhle. Slaneček se obarví na modro a pověsí se na provázek.“
„Ale nezpívá,“ volal Ladík.
„Zajisté,“ smál se staroušek, „ale to se přidává jen proto, aby se tak lehce hádanka neuhodla.“
- 1922 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
Při návratu z výletu zpozoroval Ladík s bolestí, že má na prstě levé nohy kuří oko.
„Poradím ti,“ těšil jej dědeček, „jak zcela jistě kuří oko ztratíš. Chceš?“
„Chci, chci.“
„Tak poslyš! Vyřízni si je a vstrč je potom do děravé kapsy. Tak je jistě ztratíš,“ smál se děd.
Dobrá rada a ne drahá.
- 1922 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
„Dnes jsme se ve škole vážili,“ hlásil Ladík, když přiběhl domů.
„A kolik vážíš?“ ptal se dědeček.
„Třicet tři kilogramy,“ chlubil se chlapec.
„Zdali pak víš, kolika a kterých kilogramových závaží jest potřebí, abychom mohli vážiti každý předmět od jednoho až do čtyřiceti kilogramů těžký? Povím ti to, abys dlouho nepřemýšlel. – Jest totiž potřeba pouze čtyř závaží, a to 1 kg, 3 kg, 9 kg a 27 kg. Vážíš-li 33 kg, dáme na váhu závaží 27 kg a 9 kg a tobě do kapsy 3 kg. A teď važ!“ vybízel děd. A Ladík se zase měl chvíli čím baviti.
- 1922 / Stan. Hakl / Přírodozpyt
„Tak, a teď zas něco z chemie, Ladíku,“ pobízel dědeček. „Jmenuj látky, které obsahují škrob!“
„Brambor,“ vyhrkl Ladík.
„Brambor není látka,“ opravil staroušek. „Avšak škrob je obsažen hlavně v límci a manšetách.“
- 1922 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
„Zdali pak tohle uděláš jako já,“ řekl dědeček. Narýsoval vodorovnou čáru na papíře a tužku odložil.
„To je toho,“ usmál se pohrdavě Ladík a nakreslil právě takovou čáru.
„Neudělal jsi to tak jako já,“ na to dědeček. „Já jsem tužku pěkně po nakreslení čáry svisle na stůl položil. Ty ji však držíš dosud v ruce.“
„Hm.“
- 1922 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
Dědeček položil na stůl rovnoběžně vedle sebe dvě zápalky. Potom napříč přes ně dal zápalku třetí. I řekl: „Jak dostanu vrchní zápalku pod obě spodní, aniž bych se jich dotkl?“
„To je zhola nemožné,“ zvolal Ladík po chvíli marných pokusů.
„Nuže, hleď!“ pravil děd, zvedl opatrně zápalku, podstrčil ji pod stůl, kdeže ji pod oběma zápalkami podržel.
„Co tomu říkáš, he?“
„Takhle ano.“
- 1922 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
„Teď není u nás zvláštností, ovládá-li dítě dobře tři jazyky – jeden v ústech a dva ve šněrovacích botách,“ vypravoval děd. „Za našich mladých let bývalo jinak. Nosívali jsme jen perka a vysoké boty.“
- 1922 / Stan. Hakl / Hádanky
„Víš-li pak, Ladíku,“ řekl dědeček, „jaký jest rozdíl mezi listonošem a kaňkou, kterou jsi právě udělal na sešitě? Nevíš?“ – „Tak poslyš! Listonoš jest od pošty a kaňka od inkoustu.“
- 1922 / Stan. Hakl / Hádanky
Dědeček dal dětem hádanku:
„Na stole jest 10 hořících svíček. Tři z nich sfouknu; kolik svíček tam zůstane?“
„Sedm,“ vyhrkly děti.
„I to, to. Tři pouze, chytráci, neboť sedm svíček přece shoří.“
- 1922 / Stan. Hakl / Zvířectvo
Dědeček přišel k dětem a povídá:
„A co pak je tohle, děti? Lidé to nemají, koně to nemají, ptáci to nemají, ale naše kočka to má.“
Když neuhodly, zvolal: „Koťata. Pojďte se podívati na půdu!“
„Naše kočka má koťata,“ jásaly děti a hrnuly se za dědečkem.
- 1922 / Stan. Hakl / Zvířectvo
„Když jsi takový přírodopisec, Ladíku, pověz nám tedy, jaký jest rozdíl mezi slonem a blechou,“ poroučel děd.
„Tohle ani nevíš? To jsi mi pěkný chytrák! Tedy poslyš!
Slon může míti blechu, ale blecha slona nikdy.“
- 1922 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
Dědeček přijel z Prahy a rovnou k zrcadlu. Pohladil si hlavu a povídá: „Což jsem nějak podoben Kristu Pánu?“
„I kdež pak,“ usmál se Ladík. „Kristus se zobrazuje s černým plnovousem a dlouhými vlasy. Vy jste však, děde, vyholen a bělovlasý?“
„Inu, něco v tom však musí býti,“ pokračoval děd. „Když jsem dnes pospíchal do vlaku, z daleka již na mě volal průvodčí: Kriste Pane, pospěšte, už jedeme!“
„Tak tedy.“
- 1922 / Stan. Hakl / Za velkou louží
„Občan Václavík vrátil se po patnácti letech z Ameriky,“ pravil dědeček. „Po celou tu dobu nenechal se vůbec ostříhati.“
„Jejej, jak ten asi vypadá,“ trnuly děti.
„Tak jako před patnácti lety, neboť byl již tenkrát holohlavý.“
- 1923 / Stan. Hakl / Tělocvik
„Že vstaneš, Ladíku, se židle, na níž sedíš, na můj pouhý povel »Vstát!«“ předpověděl děd. „A že ne!“ odpovídal Láďa a pro jistotu se přidržel oběma rukama pevně stolice.
„Tak tedy. – Vstát!“ a s klidem dodal: „Nemusí to býti hned, ale doufám, že na židli do smrti seděti nezůstaneš.“
Sundal s věšáku čepici, nasadil si ji na hlavu a vytratil se ze světnice.
Netrvalo dlouho a Ladík přiběhl za ním na dvoreček.
„Neposedo!“ přijal jej opět děd s úsměvem na milost.
- 1923 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
Dědeček nastříhal 12 lístků papíru, očísloval je a sestavil do kruhu jako číslice na ciferníku. Lístky obrátil číslicemi do spodu a řekl:
„Ladíku, mysli si některé číslo od 1 do 12.“
„Ano,“ pravil hoch a myslil si číslo 8.
„Nyní doplň číslem, abys měl 20,“ pokračoval dědoušek.
Ladík tedy dopočítal 12.
„Doplněk si zapamatuj a měj pozor! Počítej, kolikrát nyní ťuknu na lístky, až napočítáš od myšleného čísla v duchu dvacet, zvolej: 'Dost!'“ Dědeček potom sedmkrát dotkl se nahodile pokaždé jiného lístku.
Po osmé však ťukl na dvanáctku, o níž věděl, že jest na nejvyšším bodě ciferníku. Pak ťukl postupně na lístek předcházející, potom na lístek před ním ležící, znovu ještě na jeden zpět a zase na další.
Tu zvolal právě Ladík: „Dost!“ Dědeček otočil lístek a na něm byla napsána 8, číslo, které si hoch zprvu myslel.
Zkuste podobně s jiným číslem a poznáte, že dovedete také tak hádati jako dědeček.
- 1923 / Stan. Hakl / Zeměpis
„Řek a Turek. Jářku, jaký pak jest v tom rozdíl?“
Ovšem děti neuhodly.
„Inu, říká se přece: To bych řek’ a nikoli to bych turek, či ano?“ poučoval dědeček své vnuky.
- 1923 / Stan. Hakl / Lidová moudrost
Krejčí, švec a pekař se hádali v hospodě, čí řemeslo jest důležitější. Vedle u stolu sedící cizinec chvilku je poslouchal a pak křídou na stůl nakreslil trojúhelník.
„Napište si každý z vás do jednoho rohu trojúhelníka číslo, kterým své řemeslo ceníte!“ poroučel.
Tak napsal krejčí 7, švec chtěje ho převýšiti dosadil 19 a pekař dokonce připsal 52. Cizí host sečetl pak stejnolehlá čísla a součty napsal doprostřed stran trojúhelníka. Pak vybídl každého řemeslníka, aby své zvolené číslo sečetl s číslem na protilehlé straně napsaným. A hle! Všem třem vyšlo totéž číslo. „Prašť, jako uhoď!“
Pošetilec, kdo práci jiných podceňuje a svou nad míru vynáší.
