- 1899 / Václav Podřipský / Fysika
Kolumbovo vejce
„Čemu jste se dnes naučily?“ tázal se dědoušek dětí, které přišedše ze školy kolem něho se shlukly, aby zase něco nového jim pověděl.
„Dědoušku,“ hlásil se hned za všecky k slovu Ladík s radostí, že opět bude moci s vědomostmi svými se pochlubiti; „dnes pan učitel vyprávěl nám o slavném objeviteli Ameriky — Krištofu Kolumbovi.“
„Ale, ale, to je hezké,“ liboval si děd. „A zdaž také při tom pověděl vám příběh o pověstném jeho vejci?“
„Ano, ano. — Jedenkráte Kolumbus, vrátiv se ze své prvé výzkumné cesty do Španěl, aby královně Isabele kastilské věrné zprávy dal o zemi nalezené, kráčel nádvořím sídelního hradu, jsa hlubokými myšlenkami zaujat. Ze snění vytrhlo jej několik dvořenínů, v hlučný hovor zabraných. Kolumbus nepozorovaně obrátil se k nim, i zaslechl tato slova: »... to bychom byli také dovedli zemi objeviti a získati si milosť královny, kdybychom měli nutných k tomu prostředků...!« — Poznav, o koho zde běží, tiše se vzdálil a umínil si je za jich závist potrestati: Dal přistrojiti hostinu, k níž všeckny účastníky hovoru pozval. Na stůl mezi jinými pokrmy přinesena též vejce. I tázal se, zdaž by někdo dovedl postaviti vejce na špičku. Ač všichni se o to pokoušeli, přece žádný to učiniti nemohl. Tu Kolumbus vzal vejce a trochu na stůl je naraziv, bez obtíže před udivenými dvořany na stůl je postavil. — »To bychom byli také dovedli, kdyby...« vymlouvali se. — »Ano, nyní dovedl by to každý. Proč však dříve jste tak neučinili? — K tomu bylo třeba důvtipu, který člověku, jenž chce nové země hledati, chyběti nesmí!« A dvořenínové zahanbeni, druh po druhu ze síně se vytráceli, a nikoho již nenapadlo mluviti nerozvážně o výzkumech Kolumbových.“
„Dobře, dobře, Ladíku,“ pochválil jej děd, když hošík vypravování ukončil; „když tak pěkně vše jsi si zapamatoval, okáži ti také vejce Kolumbovo, které však můžeš překotiti, a přece do původní své polohy zase se vrátí, — což s vejcem svým Kolumbus učiniti nemohl.“ A vzav syrové vejce, malými dvěma otvory obsah vyfoukl, jeden pak zalepil, a druhým roztopené olovo vlil do vnitra. Když olovo vychladlo, vejce v jedné poloze se ustálilo, a byť i děti všemi směry je klonily, vždy totéž postavení zaujalo.
Děti nedovedly si nijak úkaz ten vysvětliti; jen Ladík chvíli přemýšlel, a po té pravil k dědovi:
„Dědoušku, viď, že jest to asi totéž, jako figurky z duše bezové, které jsouce na jedné straně obtěžkány, vždy částí tou dolů se obracejí!?“
„Ano; úkazy tyto — vejce i figurky — jsou jedno a totéž; liší se toliko způsobem zatížení: Tam tíží olovo uvnitř, zde těžký předmět, obyčejně hřebík se širokou hlavičkou, vně. Obé však řídí se věčným zákonem přírody, že těžké vždy snaží se dolů dostati, ponechávajíc vyšší místa předmětům lehkým.“
- 1899 / Václav Podřipský / Kouzelnické kousky
Kouzelná obálka
Když jednou děti přišly ze školy, uviděly dědečka, kterak u stolu z papíru skládá jakousi obálku. Také lepidlo měl u toho.
„Co to děláš, dědoušku?“ tázaly se zvědavě. „Ukaž nám to také!“ prosily.
Ale dědeček jim odpověděl.
„Nikoli, nikoli, mé zlaté děti, nesmíte hned všecko viděti! Brzy byste sestárly! Zajisté vám tu věc ukáži, až jen bude dohotovena! Zatím si s něčím pohrajte!“
Konečně se dočkaly.
Dědeček zavolal je k sobě a ukázal jim malou papírovou obálku. Byla prázdná.
Po té vyňal z tobolky peníz a vloživ jej opatrně do obálky, řekl dětem: „Teď, děti, mějte dobrý pozor! Mým rozkazem zmizí peníz z obálky a na moje přání zase se do ní vrátí!“
Děti tomu ani nechtěly uvěřiti.
„Ale, dědoušku, jen nám řekni, jak to uděláš?“ divily se. „Aby bez tvého přičinění peníz se ztrácel a zas se zjevoval?“
„Zcela lehce!“ odvětil dědeček. „Ale nyní vám to ještě nesmím říci! Později teprve vše uhlídáte!“
A vzav obálku do obou rukou, říkal nad ní kouzelná slova: „Čáry, máry, fukty ven!“
Když po té popatřil s dětmi do jejího vnitra — byla vskutku prázdna. Dětí zmocnil se údiv.
„Dědoušku, dědoušku, jen zda-li zase ten peníz dostaneš zpět?“ ještě nedůvěřivě se tázaly.
„Jak by ne! Pohleďte jen!“
A učiniv totéž, co dříve, obálku znovu otevřel.
Děti vykřikly úžasem — peníz tam skutečně byl.
„Dědoušku, ty’s jistě nějaký velký kouzelník!“ volaly, s obdivem na stařečka pohlížejíce.
„Ba, nejsem, milé děti!“ odvětil však tento a podal jim obálku k prohlédnutí.
V tom všecky propukly v hlasitý smích.
„Čemu se zase smějete, co?“ ptal se jich děd.
„I vždyť to nebyla jedna obálka, ale dvěna sobě zadní plochou přilepené!“ jásaly děti. „Tak čarovati bychom také dovedly, jako ty, dědoušku!“
A dědoušek jen se tomu upřímně usmíval — —
- 1899 / Václav Podřipský / Šibalství s penězi
Hříčka s haléři
Dědeček vzal z peněženky tři haléře a položiv je vedle sebe na stůl, sliboval dětem:
„Komu z vás povede se z těchto tří penízků některý krajní dostati mezi dva ostatní, aniž by jím však mezi tím pohnul, obdrží všecky tři odměnou!“
Děti zajásaly. Úloha zdála se jim býti na prvý pohled snadnou. Všechny, vyjma Ladíka, hrnuly se ke stolu, aby dědovi ukázaly svou dovednosť. Leč brzy zase zahanbeně odcházely. Ani jedinému nepodařilo se polohu peníze dle dané podmínky změniti. Dědeček velice se tomu divil.
Když již všecky se vystřídaly, teprve povšimnul si Ladíka, stranou ještě stojícího.
„Což ty, Ladíku, nepůjdeš se o to pokusiti?“ pobízel ho.
„Nepůjdu, dědoušku!“ smutně odvětil chlapec. „Vím, že bych toho také nedovedl!“ A slzy vytryskly mu z očí.
„No, neplač, neplač, hochu,“ konejšil ho dědeček. „Jen přistup blíže a zkus to! Uvidíš, že to půjde! Hleď, vezmi nejprv peníz s jedné strany a přestav jej na stranu druhou!“ radil.
A když hošík tak učinil, obrátil se k ostatním dětem s otázkou: „Nevíte, milé dítky, byl-li peníz, nyní ve středu ležící, dříve na kraji?“
„Ano, ano, byl dědoušku!“ všechny svědčily.
„A zda-li snad bylo jím pohnuto?“
„Nebylo, nebylo! Zůstal na tomtéž místě jako prve!“
„Vidíte, vidíte, děti, jak to náš Ladíček umí!“ žertoval děda.
„Ale dědoušku,“ bránil se hošík, „vždyť ty’s mi všecko napřed řekl! Tobě patří odměna! — Není-li pravda, děti?“
„Ano, dobře řekl Ladík!“ odpovídaly tyto. „Odměna je tvá, dědečku!“
Ale samy lítostivě pohlížely na penízky, pro ně ztracené.
To když zpozoroval dědeček, znovu vyňal peněženku a všecky podělil novým haléřkem, řka:
„Aby vám nebylo líto — — —.“
- 1901 / ? / Tělocvik
Dědeček: „Dám ti něco do ruky, všichni to budou vidět, jen ty ne.“ (Dal některému jeho vlastní ucho do ruky.)
- 1901 / ? / Matematické žertíky a paradoxy
Ladík si hrál s kuličkami. Toho použil dědeček k tomuto žertíku: „Kdo z vás dovede z 3 kuliček udělati čtverec?“
Každé dítě řeklo: „Já ne!“
Dědeček: „Já taky ne.“
- 1901 / ? / Náboženství
Dědeček: „Ladík již je v měšť. škole, má z náboženství výbornou; jistě tedy bude věděti, kdo se narodil a neumřel?“
Pomlčka.
„Vidíte, že nic neznáte. Já jsem to!“
Všichni: „A my také!“
- 1901 / ? / Hádanky
Dědeček: „Kde se chytají ryby? Kde se kácejí stromy? Kde se seče pšenice?“
Děti: „Na poli!“
Děd: „Kde se seče seno?“
Děti: „Na louce!“
Děd: „Chyba lávky! Nikde!“
- 1901 / ? / Výpravy do Prahy
Děd.: „Byl jsem jednou na národní slavnosti v Nuslích, a tam mezi jinými zvláštnostmi měli krávu, která měla ohon tam, kde jiné krávy mají hlavu.“ — „A kde měla hlavu, dědečku?“ — „Nu, kde jiné krávy mají ohon. Byla totiž obrácená zadkem ku žlabu.“
- 1901 / Ed. Týnek / Kouzelnické kousky
Dědeček: „Položím na podlahu šátek a stoupnu si na jeden cíp; ty, Láďo, si stoupneš na druhý cíp, a přece na mne nedosáhneš.“
„Že dosáhnu, dědečku,“ jistil Ladík.
„Tak budeme vidět.“ Děd otevřel dvéře, položil přes pražec šátek a dvéře zase zavřel. „Tak si stoupni na šátek, Láďo;“ pak otevřel dvéře a sám stoupl na druhý konec šátku, který byl na druhé straně za dveřmi.
- 1901 / Fr. Kinský / Hádanky
Kdysi přišel Ladík ze školy. Chodil do 3. třídy. Dědeček se ptal, čemu se ve škole učili.
Ladík odpověděl: „První hodinu jsme měli mluvnici.“
„A co jste pracovali z mluvnice?“ tázal se dědeček.
„Skloňovali jsme podstatné jméno kočka.“
„Tak skloňuj!“ vybízel dědeček.
Ladík jal se skloňovati. Již pověděl čtyři pády a začínal pátý, který zněl „kočko!“
„Jak jsi to řekl?“ bránil dědeček.
„Inu,“ odpověděl Ladík, „řekl jsem 5. pád!“
„A to takhle voláš na kočku?“
„Ano, dědečku.“
„To jsi pěkný, že nevíš, jak se volá na kočku. Tak ti to povím.“
„Nepovídejte, dedectu,“ hlásil se tříletý Vašík, „já vím. Na toctu voláme čiči, čiči, čiči.“
„Ovšem, tak je to, Ladíku!“ pochválil dědeček a tuze se smál.
- 1901 / J. Zeman / Kouzelnické kousky
„Tak, děti,“ pravil dědeček, když děti přišly s komedie, „co jste viděly na komedii?“
Děti počaly vyprávěti. Lidka pojednou pravila: „Dědečku, na komedii jeden komediant mluvil břichem.“
„Tak počkej, Lidko. Já však dovedu mluviti uchem,“ na to dědeček.
Děti pohlédly nedůvěřivě na dědečka, jenž se tajůplně usmíval.
„Tak mluvte, dědečku,“ pravila Lidka.
Dědeček vstal, přistoupil k poličce, kdež vzal hrnek a přiložil ústa k jeho uchu; tak mluvil uchem.
- 1901 / Jarmila Münzbergerová / Kouzelnické kousky
Dědeček seděl s dětmi při obědě. Ladík, který měl velikou žízeň, chtěl se napíti; ale dědeček, jenž mu seděl nejblíže, zadržel jej řka: „Počkej, Ladíku, nepij ještě, povím vám něco!“
„Ano, dědečku, řekni nám to,“ žebronily děti.
„Řeknu, řeknu,“ pravil dědeček, vida netrpělivosť svých vnoučat, „ale nevím, zda-li to dovedete. Tedy pozor! Kdo z vás umí již píti sám?“
„To je lehké, dědečku, to já dovedu!“ volal Ladík.
„Já také již dovedu sama píti,“ pronesla Martička.
„A já také!“ volaly děti jedno přes druhé.
„Já vím, že toho nedovedete, ale když říkáte, že ano, tedy to zkuste!“ řekl dědeček.
I zdvihly děti sklenice a pily; ale všechny najednou, a tím se stalo, že ani jeden nepil sám.
„Vidíte, že jste nepil každý sám!“ zvolal dědeček.
„Ale vždyť nám nikdo nepomáhal držeti sklenici,“ divily se děti.
„Věřím, ale pily jste všechny najednou, a žádný sám!“ Děti smály se, uslyševše tento žert dědečkův, a při obědě slyšeti bylo několikráte, jak děti volaly, že již umějí píti samy.
- 1901 / Jaroslav Procházka / Hádanky
„Dáte-li si dobrý pozor, tak ještě něco povím.“ — „Dáme, dědečku, dáme, jen vykládejte,“ volaly děti jednomyslně.
„Mějte tedy dobrý pozor, abyste již jednou něco uhodnouti mohly. Zvláště ty, Ladíku, poněvadž jsi nejstarší, abys mne mohl již něčím překvapiti.“
Ladík nedal se dlouho pobízeti. Napjal sluch s největší bedlivostí, aby mu ani slůvko neušlo.
Děd povídá: „Jaký jest člověk, když spadne do černého moře?“
Ladík rozradostněn zvolal: „Černý!“
„Chyba lávky, mokrý,“ pravil děd.
- 1901 / Josef Jetel / Zvířectvo
Králík.
„Hádejte, děti, co jsem vám přinesl?“ pravil dědeček, když přišel z návštěvy.
„Jablka!“ křičela Růžena.
„Hrušky nebo ořechy,“ hádal Václav.
„Když nemůžete uhodnouti, tedy vám to povím. Přinesl jsem králíčka jednookého.“
„Dědečku, tedy málo vidí,“ pravil Ladík.
„Ba vidí, hochu, více než ty,“ prohodil děd.
„Vždyť přece je jednooký, vidí tedy méně než který má oči obě!“ pravil Jaromír.
„Kolik vidíš králíčkovi očí, Láďo?“
„Jedno, dědečku!“ Pravil Láďa.
„Tak tedy, Láďo, vidíš mu jedno oko, a on vidí tobě dvě, tedy víc.“
„To je pravda!“ doložila Růžena.
- 1901 / Karel Havlík / Dědeček vypravuje
Děti byly po svačině. Každý chopil se chutě své práce a poslouchal, jak dědeček vypravuje krásné pohádky o králích a vilách, o zakletých princeznách a šeredných dracích, až se strachem k dobrému dědečkovi tulily blíž. — Ale dědeček to také dovedl! —
„Viděl jsem mnoho, děti,“ — pravil mezi jiným — „čemu byste se divily, ba mnohému byste nechtěly ani uvěřiti. Znal jsem ku příkladu jednu stařenku, která měla oči netoliko v hlavě, ale i v rukou.“
„Ale dědečku, ty žertuješ, viď?“ probral se z ustrnutí čilý Láďa.
„Nežertuji,“ odvětil děd vážně.
„A kdes ji tedy viděl?“ ptaly se děti jedním dechem.
„Zde, mezi vámi,“ smál se děd a ukázal na babičku, jež spokojeně u kamen pletla. Babička zvedla svou bílou hlavu, upozorněna byvši tím nastalým hlukem a tázavě pohlédla na smějící se skupinu. Když jí Mařenka vše vypověděla, usmála se dobromyslně a zahrozila na děti: „Vy čtveráci! K vůli vám jsem to své jedno »oko« v punčoše pustila.“
„Jenže jsi sobě, dědečku, dovolil při tom žertíku malou mluvnickou nesprávnost,“ bránil se Ladík, „má se říkati oka v punčoše a oči v hlavě!“
„Tak, tak, Láďo, jen když se mi to i s tou chybou povedlo,“ smál se dědeček.
- 1901 / Karel Malý / Fysika
Dědeček: „Že si nesedneš, Ladíku, tam, kam si sednu já!?“ Ladík se chtěl pochlubiti, že již zná něco z fysiky. „Ovšem, dědečku, je to zákon neprostupnosti, kde ty sedíš, nemůže sedět jiný.“ — „Ne,“ odporoval děd. „Já vstanu zase a odstoupím a nebudu ti dělat překážek.“ — Konečně se Ladík poddal.
Dědeček sedl si mu na klín, vstal a kázal, aby si Ladík sedl tam, kde seděl on.
- 1901 / Karel Malý / U nás na vsi
Dědeček přišel z procházky a rozčileně chodí po světnici. Časem vzdychá. — „Co se vám přihodilo, dědečku, že jste tak rozrušen?“ — „Jen si pomyslete, drahé děti — Sedm ran mu dali do hlavičky a ještě ho nezabili!“ — „A umře, dědečku?“ — „Ba ne, vždyť to byl hřebík, který zatloukali tesaři do vrat!“
- 1901 / Karel Malý / Dědeček vypravuje
Děd: „Měl jsem jednoho dobrého přítele a u toho se mi velmi líbilo, že nejedl než to, co bylo rozežvýkáno.“ — Ladík: „A kdo mu to žvýkal, dědečku?“ — Děd: „Inu, on sám.“
- 1901 / L. V. Volenec / Esence sivého čtveráctví
„Pojď sem, Ladíku!“ volal dědeček. A s Ladíkem přichvátaly i jeho sestřičky, kupíce se kolem dědouška, jenž držel v ruce kus papíru a neustále do něho nahlížel, potřásaje hlavou.
„Co je to?“ ptal se Ladík.
„Sám nevím!“ odvětil dědeček. „Ale víš, když máš výbornou ze čtení, přečti mi to! Já na to beztoho už nevidím.“ A dědeček podal Ladíkovi onen papír. Ladík dychtivě se ho chopiv, četl: „To přečísti nedovedu.“
„Tak?“ zvolal dědeček. „A to je hezké! Zač pak máš tak pěknou známku ze čtení, když mi nedovedeš ani několik slov přečísti?“ „Ale, vždyť je to zde napsáno!“ hájil se Ladík.
„A co?“
„To přečísti nedovedu,“ četl znova Ladík.
„I jdi mi k šípku!“ zvolal šelmovsky dědeček odcházeje. „Nauč se tedy čísti pořádně — za chvíli se vrátím.“
Sestřičky pak se ustavičně smály Ladíkovi, že ještě neumí čísti.
- 1901 / L. V. Volenec / Hádanky
„Děti, co je to: Má to sedm noh, jednu ruku a dvě ústa?“ Všichni hádali, nejvíce však Ladík, a přece neuhodli ničeho.
„Toho my neuhodneme, dědečku,“ prohlásil konečně za všechny Ladík.
„Ale vždyť je to zcela lehké!“
„A co je to tedy?“
„Nic!“ zvolal vesele dědeček. „Či mohlo by něco takového na světě býti?“
