- 1914 / Stan. Hakl / Válečné příhody
Se zamračeným čelem vstoupil jednou dědeček k dětem do světnice a zvolal: „Kdybych měl revolver?“
„Koho byste zastřelil?“ přerušily ho děti.
„Kdybych měl revolver,“ opakoval dědeček, „prodal bych jej a za stržené peníze koupil bych si něco užitečnějšího.“
A čelo jeho se vyjasnilo.
- 1914 / Stan. Hakl / Hádanky
„Pozor, děti,“ povídá dědeček, „co je to? Ráno si tím zuby čistíváme, v poledne tím jídáme a večer před spaním si to klademe pod hlavu.“
Tahle hádanka děti překvapila. Něčím jísti, zuby si čistiti a na tom dokonce spáti, to zde přece ještě nebylo.
Proto dychtivě očekávaly od dědečka rozluštění.
„Vy jste mi pěkní mudrci,“ řekl děd. „První jest kartáček na zuby, druhé lžíce a třetí polštář.“
„Tohle já také věděl,“ chlubil se Ladík.
„Ale nepověděl,“ dodal staroušek.
- 1914 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
„Prosím vás, dědečku, jak daleko je asi z Prahy do Kolína?“ tázal se Ladík.
„Tak asi 16 hodin pěšky a povozem, řekněme, dobrých 8 hodin,“ odpověděl stařec. „Ale znal jsem v Praze kočího, který tutéž cestu vykonal jednou s koňmi za Hodinu.“
„Za hodinu? Není možná,“ trnul chlapec, „to museli tenkrát běžet koně s větrem o závod.“
„Nikoliv, jeli tak jako jindy. Ale to bylo tak. Do Kolína jezdíval dvakrát týdně kočí jménem Hodina. Když však jednou onemocněl, dojel do Kolína za Hodinu kočí jiný.“
„Teď se již nedivím,“ řekl Ladík.
- 1914 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
Ladík byl sběratelem poštovních známek. Jednou obdržel kdesi vzácnou známku a poněvadž ji nedovedl určiti, přišel k dědouškovi.
Děd však nikdy toho sportu nepěstoval. Ale nepřiznal se. Nasadil si brejle na špičku nosu, známku všelijak obracel a prohlížel, až najednou povídá:
„To se pozná.“
Položil známku na stůl, vyndal z kapsy krabičku zápalek, jednu zápalku vyňal a přivřev její hlavičku do krabičky, podal Ladíkovi, řka:
„Podrž krabičku pěkně rovně před sebou. To se pozná.“ Z druhé kapsy vytáhl měchýř s tabákem, dvakrát jím klepl o stůl, rozvázal, důkladně si nacpal, zkusil ústy, zdali dýmka táhne, vzal Ladíkovi krabičku z ruky, škrtl zápalkou, zapálil si, zabafal a pak zase krabičku podal chlapci.
Pohodlně natáhl nohy před sebou a modravé obláčky dýmu pouštěl do vzduchu: na hocha se již nepodíval.
„Dědečku,“ ozval se po chvíli Ladík nesměle, „co se to vlastně pozná, když tak ty zápalky držím v ruce?“
„Co se pozná?“ šibalsky usmíval se staroušek. „To se pozná, že si z tebe tropím šašky.“
„Ale, zas už?“
- 1914 / Stan. Hakl / Válečné příhody
Dědeček jel s Ladíkem do Prahy. Na stanici přistoupil do vozu starší pán, který měl na prsou zavěšený záslužný řád. Toho si Ladík dobře všiml a stále naň oči upíral. Když potom pán zase z vozu vystoupil, řekl dědeček:
„Také mám u sebe řád.“
„Kde, kde, dědečku?“ vyzvídal Ladík.
„V kapse.“
„Ukažte!“
A dědeček vytáhl z kapsy knížku s nadpisem »Vilímkův jízdní řád«.
„Hm.“
- 1915 / Stan. Hakl / Šibalství s penězi
„Počítej dobře, Ladíku,“ napomínal dědeček chlapce k pozornosti.
„Měl jsem v kapse 27 haléřů. 8 haléřů dal jsem za tabák a 19 haléřů jsem ztratil. Co jsem měl v kapse?“
„8 + 19 = 27,“ počítal Ladík.
„V kapse jste neměl nic, dědečku,“ zněl výsledek.
„I měl, hochu, měl.“
„Není možná,“ divil se Ladík. „Co jste tam tedy měl?“
„Díru,“ smál se staroušek.
- 1915 / Stan. Hakl / Zeměpis
„Tak co jest pořád nového, Ladíku?“ uvítal děd vnuka vstupujícího do sednice.
„Nového? Nevím,“ řekl hoch čekaje, že se zas od dědečka něco nového doví.
„Nový Bydžov, Nová Paka, Nové Město.....“ vypočítával deděček, zatímco Ladík se ohlížel již po zeměpisném atlase, aby tam také ještě něco Nového nalezl.
- 1915 / Stan. Hakl / Šibalství s penězi
„Když jsi tedy takový počtář, Ladíku, tak ještě jeden případ. Je-li kožené jablko za dvouhaléř, co se může dáti za kožený klobouk?“
Příklad byl Ladíkovi velikým otazníkem.
„Co se může dáti za kožený klobouk?“ přemýšlel.
„Inu třeba péro, stuha, nebo kytka, jak kdo chce,“ rozřešil to dědeček.
- 1915 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
Matka posílala Ladíka ke kupci pro skořici.
„Víš-li pak, Ladíku, jaký jest rozdíl mezi skořicí a syrečkem?“ volal dědeček za chlapcem.
„Nevím,“ obrátil se Ladík ve dveřích a tázavě se zahleděl na děda.
„Nevíš? Pak měj dobrý pozor, aby ti kupec nedal místo skořice syreček.“
Bez odpovědi zmizel Ladík ve dveřích.
- 1915 / Stan. Hakl / Hádanky
Dědeček dal dětem hádanku: „Je to bílé, má to kopyta a žíněný ocas, ale neběhá to, nechodí a ani neskáče.“
Z počátku zdálo se , že mají děti rozřešení na jazyku, ale když dědeček hádanku dokončil, byly i ony s rozumem v koncích.
„Co je to?“ poddávaly se posléze.
„Kůň bělouš, chytráci,“ řekl děd.
„A ten, že neběhá, nechodí a neskáče?“ ironicky usmíval se Ladík.
„Ovšem, je-li zabitý, neběhá a neskáče.“
„A tak, to je zabitý bělouš.“
- 1915 / Stan. Hakl / Fysika
Děti stály u okna a zamlkle se dívaly, jak venku prší. Pojednou přerušil ticho dědeček otázkou: „Zdalipak víte, děti, že prší také někde na horu?“
„To není možná,“ divila se vnoučata.
„I ano,“ smál se dědeček, „neboť prší-li někde na údolí, na pole, prší také jistě na horu.“
Láďa se ťukal do čela, že neuhodl tak snadné hádanky.
- 1915 / Stan. Hakl / Fysika
„Voda se skládá z vodíku a kyslíku,“ učil se Ladík chemii.
„A z čeho se skládá uhlí?“ přerušil ho děd.
„Tomu jsme se dosud neučili,“ povídal Ladík.
„Avšak mohl bys to také věděti,“ tvrdil staroušek.
„Tak z čeho tedy, dědečku?“
„S vozu.“
- 1915 / Stan. Hakl / U nás na vsi
„Považte, děti, soused Potměšil přišel v lese o oko,“ povídá dědeček.
„Ach,“ vzdychly děti. „A bolelo ho to?“
„I nebolelo.“
„A jak se to stalo?“ tázal se Ladík.
„Potměšil si v tom křoví políčil drátěné oko na zajíce, hajný je nejspíš zpozoroval a odnesl,“ vysvětlil staroušek.
„Hmmm.“
- 1915 / Stan. Hakl / Přírodozpyt
„Teď zase něco z přírodopisu, Ladíku?“ oznamoval dědeček.
„Kde má ryba ocas?“
„Vzadu,“ vyhrkl Ladík.
„Ve vodě, chytráku,“ smál se staroušek.
- 1916 / Stan. Hakl / Přírodozpyt
Dědeček vrátil se s Ladíkem s procházky. Pes Barik přiběhl jim naproti.
„Víš-li, Ladíku, proč náš Barik kroutí ocasem?“ zeptal se dědeček.
„Protože má radost,“ povídal Ladík.
„Ne,“ popřel děd.
„Tedy proč?“
„Protože nemůže ocas kroutiti Barikem,“ smál se dědeček.
- 1916 / Stan. Hakl / U nás na vsi
„Sedlák Dolina vezl do mlýna čtyři pytle žita. Ztratil pět pytlů. Jak je to možné?“ ptal se dědeček.
„To jest vůbec nemožné,“ tvrdil Ladík.
„Myslíš si ty, holečku. Avšak poslyš! Dolina a Ztratil byli sousedé. Vezl-li Dolina do mlýna čtyři pytle, proč by nemohl Ztratil vézti o pytel více?“ vysvětloval staroušek.
„Rozumím, již rozumím,“ volal Ladík.
- 1916 / Stan. Hakl / Fysika
„Dovedeš-li pak, Ladíku, ze dvou rovných zápalek utvořiti čtverec?“ tázal se dědeček.
„To naprosto nejde,“ tvrdil Ladík.
„I jde. Všecko se dokáže, jenom chtíti,“ řekl staroušek. Vyňal z krabičky dvě zápalky, položil je na stůl tak, že tvořily pravý úhel, sňal se stěny rovné zrcátko a postavil je těsně k oběma ramenům úhlu.
Zkuste a uvidíte, jak dědeček Ladíka i tentokrát přesvědčil.
- 1916 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
„Tak do kolika umíš již počítati, Ladíku?“ ptal se děd.
„Do bilionu,“ pochlubil se chlapec.
„Do bilionu. Bilion jest milion milionů,“ uvažoval stařec a napsal číslicemi 1,,000.000,000.000.
„Víš-li, hochu, jak dlouho by trvalo, než bys napočítal bilion?“ řekl po chvilce.
A když Ladík nemohl si dobu představiti, povídal: „Ani za 10 tisíc let nebyl bys s počítáním hotov. Neboť napočítáme-li do 100 za minutu, napočítáme za každou hodinu 6.000, za den o 24 hodinách 144.000. Za týden sedmkrát tolik, t. j. 1,008.000. Za rok o 52 týdnech činí 52,416.000. Za 19 tisíc let napočítali bychom 995.904,000.000 a to chybí ještě 4.096,000.000 do bilionu, což by nám tak ještě asi na 78 roků stačilo. A počítati musilo by se po celou tu dobu ve dne v noci a mnohociferná čísla musila by býti vyslovována tak hbitě jako čísla do 100. A 19 tisíc let bez ustání počítati, Ladíku, no, pěkně děkuji!“ zakončil dědeček tuto počtářskou úvahu.
- 1917 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
Láďa pořádal představení. Byl kouzelníkem, a děti plny obdivu sledovaly jeho kousky.
Když byl „program“ vyčerpán, prohodil dědeček, jenž posud mlčky přihlížel: „Hodně již toho umíš, ale znám lehounký kousek, kterého přece nedokážeš.“
„Který je to, dědečku, který? Povězte!“ naléhal Láďa.
„Tenhle,“ řekl dědeček, kroutě si svůj sivý knír.
„Toho ovšem ne,“ se smíchem přiznával hoch.
- 1917 / Stan. Hakl / U nás na vsi
„Když jsem šel onehdy po ulici, spatřil jsem zajímavou věc,“ vypravoval dědeček.
„Co, co, co to bylo?“ volaly děti o překot.
„Inu, jak pak bych vám to honem vypodobnil? — Bylo to černé, mělo to na sobě peří a na nároží domu pěkně pohodlně to sedělo, považte, na hlavě.“
„Opravdu?“ žasly děti.
„Jak jsem řekl. Najednou se vám to zvedlo, zakroužilo to ve vzduchu a sletělo k zemi. Kde kdo se po tom hnal.“
„A chytili to?“ ptal se Ladík.
„Jak by ne,“ potvrdil staroušek.
„A kdo to chytil?“
„Strážník, chlapče.“
„A co s tím udělal?“
„Posadil to...“
„Do vězení?“
„Sobě na hlavu.“
„A to byl tedy strážníkův klobouk s peřím,“ uhodl konečně Ladík.
„Ty jsi řekl,“ smál se děd.
