- 1919 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
Dědeček položil na stůl tři kousky chleba a každý kousek přikryl jedním kloboukem.
Potom klidně kousek po kousku snědl a ptal se: „Pod který klobouk mám nyní zase všecky tři kousky vpraviti?“
A když Ladík ukázal na svůj, posadil si jej dědeček na hlavu a tak byly pak skutečně ony tři kousky pod jedním kloboukem.
- 1922 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
„Zdali pak tohle uděláš jako já,“ řekl dědeček. Narýsoval vodorovnou čáru na papíře a tužku odložil.
„To je toho,“ usmál se pohrdavě Ladík a nakreslil právě takovou čáru.
„Neudělal jsi to tak jako já,“ na to dědeček. „Já jsem tužku pěkně po nakreslení čáry svisle na stůl položil. Ty ji však držíš dosud v ruce.“
„Hm.“
- 1922 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
Dědeček položil na stůl rovnoběžně vedle sebe dvě zápalky. Potom napříč přes ně dal zápalku třetí. I řekl: „Jak dostanu vrchní zápalku pod obě spodní, aniž bych se jich dotkl?“
„To je zhola nemožné,“ zvolal Ladík po chvíli marných pokusů.
„Nuže, hleď!“ pravil děd, zvedl opatrně zápalku, podstrčil ji pod stůl, kdeže ji pod oběma zápalkami podržel.
„Co tomu říkáš, he?“
„Takhle ano.“
- 1923 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
Tentokrát spojil se dědeček s malou Lidkou, aby Ladíka důkladně povodil za nos.
Když se totiž jednou hoch vrátil ze školy, měla Lidka na stole posazeny své tři panny. Uprostřed seděla největší ryška, černooká brunetka po levici a plavovláska po pravici.
„Láďo!“ zvolalo děvče, „že uhodnu, kterou panenku pohladíš, i když odejdu do kuchyně, abych při tom nebyla.“
„A že ne,“ chytil se Ladík. Když Lidka zavřela za sebou dveře do kuchyně, dotkl se rychle rukou jedné panny a zvolal: „Už!“
Děvče přiběhlo, zadívalo se všem třem panenkám upřeně do očí a správně uhodlo tu, kterou Ladík pohlazením vyznamenal.
Pokus opakoval se po druhé, po třetí i po čtvrté, a Ladík nedostal se dosud kouzlu na kloub.
Teprve později zpozoroval, že v celé záhadě neměl tentokrát dědeček sice svých prstů, nýbrž svou dýmku.
Z umístění dýmky v ústech dědečkových čtla Lidka rozluštění hádanky. Měl-li totiž dědeček dýmku v pravém koutku úst, byla jistě pohlazena plavovláska, přendal-li dýmku do levého koutku, byla to černoočka a visela-li z úst přímo pod nosem, věděla Lidka zcela určitě, že Ladík pohladil největší panenku ryšku.
Chlapci dalo to zajisté hodně práce, nežli dědečka skloněného nad novinami z vyzvědačství usvědčil.
- 1923 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
„Otisk prstu každého člověka jest různý,“ začal dědoušek. Položil na stůl zrcádko a vyzval děti, aby na ně každé svůj ukazováček pravé ruky přitisklo. I pan Prošek, právě u stolu sedící, byl vyzván také tak učiniti.
„Každý z nás máme jinak sestaveny rýhy na konečcích prstů,“ vykládal staroušek, bedlivě při tom otisky prohlížeje. „Podle otisků prstů bývá snadno vypátrán zločinec a neklamně usvědčen z účasti na zločinu. To jest t. zv. daktyloskopie,“ poučoval své pozorné posluchače.
„Teď tedy zrcadlo čistě otru, odejdu ven a jedn z vás dotkne se za mé nepřítomnosti jeho lesklé plochy. Až se vrátím, uhodnu, kdo to byl,“ řekl děd a vzdálil se.
Stalo se, jak dědeček žádal. Když se navrátil, kapesníkem jej setřel a požádal znovu všech, by své ukazováčky na zrcadlo přitiskli.
Přehlédl všechny otisky a správně pak uhodl toho, kdo onen otisk učinil.
Uhodl nejen jednou, nýbrž tolikrát, kolikrát si děti přály zkoušku opakovati.
A přece na dědečka nevyzrály. Jak mohly tušiti, chuděry, že dědeček byl tentokrát s panem Proškem srozuměn! Ano, pan Prošek to byl, který se vždy dotkl zrcadla hned první po tom, který v nepřítomnosti dědečkově svůj prstíček sám jediný na zrcadlo přitiskl. A když jednou také musel na všeobecné přání dětí sám předložiti otisk svého prstu dědovi k rozluštění, pospíšil si, aby při otiskování prstů všech přítomných mohl se dotknouti první zrcadla. Neboť tajná úmluva zněla: „Ten, za kterým pan Prošek prstem ukáže, tenť jest ten pravý.“
Že mohl by dědeček podle této úmluvy právě tak bezpečně hádati podle otisků prstu na dveřích neb na podlaze, poznaly děti teprve, když se pokorně poddaly.
- 1925 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
„Abych vám, děti, dokázal, že dovedu uhodnouti i myšlénku, posaďte se tuhle vedle sebe pěkně do řady. Držte v ruce tužku, jíž jste právě kreslily. — Tak.“
Dědeček odebral tužku Mařence, pak Jeníkovi, Amálce i Vašíkovi. Naposled přiblížil se k Ladíkovi. „Vím,“ povídal, „Ladík si teď myslí, že i jemu tužku odejmu. Mýlíš se však, holečku! Stačí když vím, co si právě myslíš.“
A Ladík nezapřel, že i tentokrát dědeček uhodl.
- 1932 / ? / Kouzelnické kousky
Letos po prvé neseděl dědeček s dětmi o vánocích na Štědrý den u večeře a snad proto to tak špatně dopadlo. Také Ladíka nebylo, a ostatní děti bez těch dvou byly jako bezruké. Po večeři se vyskytnul návrh, že jako každý rok, budou i letos krájet jablka, komu vyjde kříž a komu zase hvězda... Krájely, krájely, dvacet jablek rozkrájely, padesát jablek rozkrájely — a nikde kříž ani hvězda, ale pořád dvě jádra proti sobě... Až když rozkrojily poslední jablko, udeřil se Jenda do hlavy a povídá: „No jo — ale vždyť my jsme krájely shora místo ze strany...“ A tak to, zkrátka, moc pěkně sešmodrchaly! Dědeček i Ládík by se byli, věru, smáli, až by se byli za břicho popadali.
