- 1923 / Stan. Hakl / Lidová moudrost
Děd si povzdychl: „Ach kdybys byl, Ladíku, v mé kůži!“
„Co se vám stalo, děde?“
„Kdybys byl v mé kůži, myslím, že by ti byla velká.“
„To jistě.“
- 1923 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
Tentokrát spojil se dědeček s malou Lidkou, aby Ladíka důkladně povodil za nos.
Když se totiž jednou hoch vrátil ze školy, měla Lidka na stole posazeny své tři panny. Uprostřed seděla největší ryška, černooká brunetka po levici a plavovláska po pravici.
„Láďo!“ zvolalo děvče, „že uhodnu, kterou panenku pohladíš, i když odejdu do kuchyně, abych při tom nebyla.“
„A že ne,“ chytil se Ladík. Když Lidka zavřela za sebou dveře do kuchyně, dotkl se rychle rukou jedné panny a zvolal: „Už!“
Děvče přiběhlo, zadívalo se všem třem panenkám upřeně do očí a správně uhodlo tu, kterou Ladík pohlazením vyznamenal.
Pokus opakoval se po druhé, po třetí i po čtvrté, a Ladík nedostal se dosud kouzlu na kloub.
Teprve později zpozoroval, že v celé záhadě neměl tentokrát dědeček sice svých prstů, nýbrž svou dýmku.
Z umístění dýmky v ústech dědečkových čtla Lidka rozluštění hádanky. Měl-li totiž dědeček dýmku v pravém koutku úst, byla jistě pohlazena plavovláska, přendal-li dýmku do levého koutku, byla to černoočka a visela-li z úst přímo pod nosem, věděla Lidka zcela určitě, že Ladík pohladil největší panenku ryšku.
Chlapci dalo to zajisté hodně práce, nežli dědečka skloněného nad novinami z vyzvědačství usvědčil.
- 1923 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
„Otisk prstu každého člověka jest různý,“ začal dědoušek. Položil na stůl zrcádko a vyzval děti, aby na ně každé svůj ukazováček pravé ruky přitisklo. I pan Prošek, právě u stolu sedící, byl vyzván také tak učiniti.
„Každý z nás máme jinak sestaveny rýhy na konečcích prstů,“ vykládal staroušek, bedlivě při tom otisky prohlížeje. „Podle otisků prstů bývá snadno vypátrán zločinec a neklamně usvědčen z účasti na zločinu. To jest t. zv. daktyloskopie,“ poučoval své pozorné posluchače.
„Teď tedy zrcadlo čistě otru, odejdu ven a jedn z vás dotkne se za mé nepřítomnosti jeho lesklé plochy. Až se vrátím, uhodnu, kdo to byl,“ řekl děd a vzdálil se.
Stalo se, jak dědeček žádal. Když se navrátil, kapesníkem jej setřel a požádal znovu všech, by své ukazováčky na zrcadlo přitiskli.
Přehlédl všechny otisky a správně pak uhodl toho, kdo onen otisk učinil.
Uhodl nejen jednou, nýbrž tolikrát, kolikrát si děti přály zkoušku opakovati.
A přece na dědečka nevyzrály. Jak mohly tušiti, chuděry, že dědeček byl tentokrát s panem Proškem srozuměn! Ano, pan Prošek to byl, který se vždy dotkl zrcadla hned první po tom, který v nepřítomnosti dědečkově svůj prstíček sám jediný na zrcadlo přitiskl. A když jednou také musel na všeobecné přání dětí sám předložiti otisk svého prstu dědovi k rozluštění, pospíšil si, aby při otiskování prstů všech přítomných mohl se dotknouti první zrcadla. Neboť tajná úmluva zněla: „Ten, za kterým pan Prošek prstem ukáže, tenť jest ten pravý.“
Že mohl by dědeček podle této úmluvy právě tak bezpečně hádati podle otisků prstu na dveřích neb na podlaze, poznaly děti teprve, když se pokorně poddaly.
- 1923 / Stan. Hakl / Šibalství s penězi
Dědeček položil na stůl čistý arch papíru, na který postavil čajovou sklenici dnem vzhůru a vedle ní položil desetihaléř. Vše bílým kapesníkem přikryl. Potom vyhrnul rukávy a nemaje po ruce kouzelné hůlky troubelí od dýmky na sklenici zaťukal a zvolal: „Anče pase“.
Sklenici odkryl, kapesník vytřepal a prázdné dlaně dětem ukázal. Desetihaléře vedle sklenice nebylo. Zmizel beze stopy.
Potom znovu zase sklenici kapesníkem přikryl, zaťukal, „Anče pase“, opět kapesník nadzvedl a desetihaléř vedle sklenice. Věci uklidil, a děti si pak mohly nad tím kouzlem hlavičky rozlámati.
Nebylo možno jinak. Dědeček musil s barvou ven. Ukázal dětem sklenici. Na jejím okraji byl přilepen kotouč bílého papíru téhož průměru. Na bílé ploše papíru nebylo možno kotouč pod obrácenou sklenicí pozorovati. Pod šátkem tedy dědeček jednoduše pohnul sklenicí a zakryl jí desetihaléř. Jak mohly potom děti tušiti pod ní zdánlivě zmizelý peníz?
- 1923 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
Dědeček vyprávěl: „Jednou jsem našel na silnici balíček. Potěžkal jsem jej, zatřásl jsem jím; něco v něm jistě bylo. Zastrčil jsem nález opatrně do kapsy a šel jsem dále. Ale balíček mně nedal pokoje. Co v něm asi jest? Kdo jej ztratil? Stojí za to oznámiti nález na obecním úřadě? Či jsem sedl některému šprýmaři na lep?
Takové otázky dráždily mou zvědavost, až jsem podlehl. Sednu si na patník, rozváži provázek, rozbalím papírový obal a vidím krabičku. Otevřu opatrně víčko a zas něco v hedvábném papíře. Opatrně rozbaluji a ...“
„Co, co, co, bylo v balíčku?“ ptaly se děti.
„Revolver.“
„Re-vol-ver?“
„Revolver.“
„A co jste s ním udělal?“ vyzvídal Ladík.
„Vystřelil jsem si z něho jako z Tebe,“ smál se děd.
- 1923 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
Dědeček spustil zase jednou stavidla své výmluvnosti:
Ráno vstanu, vzbudím mámu,
podojím krávu, jdu na trávu.
Vezmu káru, jdu na dráhu.
Sednu do vlaku. Přijde konduktér
a zeptá se: „Máte lísteček?“
„Nemám,“ povídám. Dá mně lístek.
Zaplatím a jedu.
Sedím v Krči, někdo do mne strčí.
Zeptá se: „Máte lísteček?“
„Mám,“ povídám. „Jak jste k němu přišel?“
„Inu, to bylo tak:
Ráno vstanu, vzbudím mámu,
podojím krávu, jdu na trávu.
Vezmu káru, jdu na dráhu.
Sednu do vlaku. Přijde konduktér
a zeptá se: „Máte lísteček?“
„Nemám,“ povídám. Dá mně lístek.
Zaplatím a jedu.
Sedím v Krči, někdo do mne strčí.
Zeptá se: „Máte lísteček?“
„Mám,“ povídám. „Jak jste k němu přišel?“
„Inu, to bylo tak:
Ráno vstanu, vzbudím mámu,
podojím krávu, jdu...
Děti chvíli pozorně poslouchaly. Když však dědoušek pořád vedl svou o krávě, káře a konduktérovi, poznaly, že u téhle povídačky se ztratil konec.
- 1923 / Stan. Hakl / Hádanky
„Tohle bude právnická otázka, kterou musíš rozřešiti,“ oznamoval dědeček a pokračoval:
„Ve dvoře měli pěkného krocana, který hudroval a často se zlobíval. Jednou vyletěl na plot, vletěl do sousední zahrady, prochodil ji křížem krážem, zaletěl do třetí zahrádky, tam pod stromem snesl vajíčko a vrátil se na dvůr. Komu patřilo snesené vejce?“
„Zajisté tomu, komu patřil krocan,“ rozhodl Ladík.
„Což také krocan snáší vejce?“ vysmál se děd našemu studentovi.
- 1923 / Stan. Hakl / Hádanky
Ve středověku přišel tulák tak trochu vadný na řeč do hospody a povídal:
„Ojá ojsem ovi osel ona opra ožské oši obe oni oci.“
Nikdo mu tenkrát nerozuměl. Nerozuměli však také ani dnes naše děti.
Teprve když dědeček vysvětlil, že tulák před každou slabiku vkládal samohlásku o, chápali, co řekl:
„Já jsem visel na pražské šibenici.“
- 1923 / Stan. Hakl / Hádanky
„Tak jaký pak jest rozdíl, děti, mezi sněhem a domovníkem?“
„???“
„Inu domovník musí v noci vstávati a sníh může zůstati ležeti.“
- 1923 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
„Kovář Zavadil má syna Jana,“ řekl děd. „Tedy otec a syn, a přece je starý mladému a mladý starému bratrem.“
„Jak je to možné?“ ptal se Ladík.
„To je tak. Starý Zavadil i jeho syn jsou dobrými členy zdejšího Sokola. Oba cvičili o sletu na letenské pláni a když při průvodu kráčeli oba vedle sebe po Praze, s nadšením volal na ně kde kdo: »Nazdar! Bratři!«“
- 1923 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
„U Hrdlořez zastřelili onehdy mladíka,“ sděloval užaslým dětem dědeček. „Pak ho zanesli do jistého domu, tam mu svlékli kožich, jejž měl na sobě a prodali. Po mladíkovi dnes ani stopy. Dokonce se tam povídá, že lidé onoho mladíka snědli.“
„Strašné! Špatné!“ otřásly se děti.
„Proč? Mladík se jmenuje v myslivecké latině mladý zajíc. A takový ušák s knedlíkem a omáčkou není věru nic špatného,“ vyvedl dědeček děti z omylu.
- 1923 / Stan. Hakl / Za velkou louží
„Víte, děti, co je mrakodrap?“ ptal se dědeček.
„Jak bychom nevěděly,“ zvolaly děti.
„Mrakodrap je dům v Americe o velikém počtu pater.“
„Tak jest,“ potvrdil staroušek. „A teď poslyšte, co se jednou v takovém domě přihodilo!
V dvaadvacátém patře mu měl jistý advokát zřízenou kancelář. Jednoho dne řekl svému dvanáctiletému synkovi, aby naň ve dvě hodiny odpoledne čekal dole v přízemí u vrátného, že pak půjdou spolu do biografu. Ale synáček přiběhl již ve tři čtvrti na dvě. »To ještě mohu vytahovadlem včas dostati se k otci do úřadovny.« Vstoupil a již se vznášel vzhůru. Otec však dnes mnohem dříve ukončil svou práci. Rozhodl se tudíž sjeti dolů a vyčkati chlapce u vrátného. Sotva však dojel do přízemí, volá naň vrátný: »Pane doktore, chlapeček ujíždí právě nahoru.«
»Musím tedy za ním.« Vskočí do vytahovadla a zmizí ve výši.
»Tatíček právě odejel,« přivítali v úřadovně našeho studentíka. »Pospěšte, ať pan doktor dole dlouho nečeká.«
A již jest opět chlapec ve spoušti a horem pádem snáší se do hlubin.
»Jeminku! Pan doktor se vrací?« diví se sluha. »Chlapeček odtud právě odejel.«
»Dobrá,« řekl s klidem advokát. »Hochovi neuškodí, přijde-li po druhé sem nahoru.«
Posadil se do lenošky, zapálil si cigaretu, rozevřel noviny, četl a čekal.
»Tak tedy přece musím počkati zde dole na tatíčka, jak mně poručil,« řekl si synáček, když od vrátného zvěděl, že se otec vrátil do úřadovny. Sedl si tedy na lavičku před vytahovadlem a čekal. Čekal, čekal, tak dlouho čekal synek dole jako tatík nahoře.
»Mně se zdá, že kluk přece jen na mne dole čeká. Sjedu dolů. Kdyby však mezitím přijel nahoru, řekněte mu, že naň dole počkám,« nařizoval advokát sluhovi. Zvedl se s lenošky, posadil si klobouk na hlavu, do ruky vzal hůl a odešel. Vstoupil do vytahovadla a spustil se do přízemí.
»Myslím, že otec na mne teď čeká nahoře,« usoudil hošík, když se tatínek dlouho neobjevoval. »Pojedu k němu. Prosím vás, pane vrátný, oznamte tatíčkovi, přijde– li sem, že jej očekávám nahoře v jeho úřadovně.«
Vstoupil do vytahovadla.
Jen zmizel, byl advokát tady. »Pane doktore, honem nahoru! Synáček tam na vás čeká.«
Co tedy zbývalo? Zase rovnou vzhůru!
»Pospěšte si rychle!« zvolal sluha na chlapce, jakmile se opět na prahu objevil. »Tatíček dole čeká. Právě odejel.« A tak syn dolů, otec nahoru. Potom zas obráceně. Dolů, nahoru, nahoru, dolů. Jestliže se dosud nechytili, tak honí jeden druhého podnes,“ končil děd své vypravování.
- 1923 / Stan. Hakl / Za velkou louží
Dědeček povídal: „Tak jednou jeden bohatec v Americe si umínil, že pohostí 12 hostů na své útraty tolikrát, dokud budou každého dne seděti u stolu v jiném pořádku. I požádal slavného počtáře, aby mu vypočítal, kolik to bude hostin a jak dlouho to papáníčko potrvá. Když pak zvěděl rozpočet, zkoprněl a zašla ho chuť strojiti hostiny. Neboť považte! K tomu by bylo třeba celkem 480 milionů hostin a času milion roků. A toho jistě nemůže dělati ani milionář.“
- 1923 / Stan. Hakl / Za velkou louží
„Teď jest možno cestovati i do ciziny bez pasu,“ povídal dědeček.
„I do Ameriky?“ pochyboval chlapec.
„I do Ameriky. Musí však míti člověk šle, aby cestou s něho nespadly kalhoty.“
- 1924 / ? / Šikovné ruce
Dědeček se mrzel, opravdu se mrzel — a to bylo špatné znamení, že by dětem pověděl některý ze svých žertů! Kdosi přelezl mříž, která chránila jeho zahrádku, a otrhal mu do rána jablka. Proto byl dědeček mrzut.
„Co se stalo, dědečku?“
Dědeček vzal kus papíru a kreslil záhadnou mříž, psal pod ní písmena:
Děti nestrhly očí. „Co to znamená? Vysvětlete nám!“ volaly nedočkavě.
„Čtěte písmena dle délky přímek a zvíte, co mě mrzí!“ pravil dědeček.
Kdo první rozluští záhadu?
- 1924 / J. Janoušek / Cizí postavy
O čem fysika nemluví.
Na záhořské jednotřídce táže se pan učitel dospělejších žáků po látkách, které se hojně vypařují. Správné odpovědi, že jsou to hlavně líh, čpavek, éther a podobné, odměňuje pochvalou. Té chce být účasten i Čmuchálkův Jára, synek řezníkův, nejmenší z nováčků. Hlásí se tedy velmi naléhavě k odpovědi. A když se dostane k slovu, zapiskne teničkým hláskem: „A taty pjasata se ojne vypazují!“
- 1924 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
Dědeček byl u dcery v Praze na návštěvě. Seděl uprostřed klubíčka svých vnoučků, když se náhle zvenčí ozvalo hlasité: „Cing, ciling, cililing.“
Zvedl prudce hlavu, poslouchá a povídá: „Na copak to zvoní?“
„Na popel,“ poučovaly děti.
„Na popel? I heleďme! U nás v Makotřasích pořád ještě zvoní na zvonec.“
- 1924 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
Na panském honě zastřeleno bylo tolik zajíců a koroptví, že bylo dohromady 200 noh a 72 hlavy. Máme vypočítati, kolik bylo zajíců a kolik koroptví. Těžký příklad a podívejte se, jak lehce se dá rozřešiti!
Zajíci a koroptve měli zajisté 72 hlavy. Bylo jich patrně tolikéž kusů. Kdyby každé zvíře mělo po dvou nohách, bylo by úhrnem 144 noh.
Že však bylo 200 noh, čili o 58 více, zavinila patrně čtyřnohost zajíců. Tak připadlo na každého ušáka po dvou přespočetných nohách. 2 v 56 = 28. Bylo tedy 28 zajíců a 44 koroptve.
- 1924 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
Děd napsal liché číslice ve třech svislých řadách.
111
333
555
777
999
„Mám smazati všecky číslice kromě tří, aby součet činil 20. Dívejte se, jak to provedu!“
.11
...
...
...
..9
.20
- 1924 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
„Pozor, Láďo! Napiš si čtyřciferné číslo, a uhodnu ti je.“
Ladík napsal 3682.
„Násob první číslici na levo dvěma a připočti 5. Násob pěti a připočti 10. K součtu připočítej druhou číslici. Násob opět desíti. K součinu přidej třetí číslici a znovu násob deseti. Připočti poslední číslici a pověz mi, kolik jsi vypočítal.“
Děd odečetl 7182.
Láďa hlásil 3500.
Rozdíl činil původní číslo 3682.
Bylo-li původní číslo pěticiferné, odečetl děd 35.000 od Ladíkova výpočtu, při čísle šesticiferném 350.000, sedmiciferném 3,500.000 atd.
Přesvědčte se a počítejte!
