- 1917 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
Ladík byl poslán kamsi se vzkazem.
„Nevíte, dědečku, kde je Černá ulice?“ ptal se.
„Víš, kde jest Václavské náměstí?“ řekl děd.
„Vím, vím, jak bych nevěděl.“
„Tak tam to není.“
A Ladík věděl právě tolik, jako kdyby se byl neptal.
- 1917 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
Dědeček měl dvě nově ražené koruny. Jednu vstrčil nenápadně do kapsy u vesty, druhou podržel mezi dvěma prsty pravé ruky, ukazoval ji na vše strany dětem, pak ji položil na stůl, přikryl kloboukem a řekl: „Korunu vezmu se stolu, aniž bych se při tom dotkl klobouku.“
Na to byly děti věru žádostivy. Dědeček začal pak odříkávati jakousi čarodějnickou formuli, která končila slovy „čáry, máry, fuk“, vytáhl z kapsy korunu a ukazoval ji dětem.
Ladík byl překvapen. „Není možná,“ myslil si, sáhl po klobouce a nadzvedl jej. A na to dědeček čekal.
Honem shrábl se stolu druhou korunu, ukázal ji dětem a zvolal: „Neřekl-li jsem, že korunu zvednu se stolu, aniž bych se dotkl klobouku?“
- 1917 / Stan. Hakl / Přírodozpyt
„Má to hlavu, čtyři nohy, ocas a skáče to vysoko jako Prašná brána. Co je to?“ ptal se dědeček.
Ladík nevěděl.
„Zabitý kůň,“ rozluštil děd.
„Hahaha,“ rozesmál se hoch. „Tentokrát se vám to nepovedlo, dědečku. Vždyť zabitý kůň neskáče.“
„A Prašná brána ano?“ zarazil staroušek chytrého školáka.
- 1917 / Stan. Hakl / Zvířectvo
„Viděly jste již selátko, které otec s trhu přivezl?“ ptal se dědeček dětí.
„Ano, ano!“ volaly skorem současně.
„Kolik as neděl je staré?“
„Šest,“ soudil Ladík.
„Uhodls! Víš-li však, co z něho bude, až mu bude rok?“
„Velký vepř.“
„Jaterničky, hochu, jaterničky, které tak rád jídám,“ zamlaskl si dědeček.
- 1917 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
„Pozor, Láďo! Rozum do hrsti!“
„Hádanka, dědoušku?“
„Skoro. Ale rozum do hrsti,“ opakuje děd, a zvědavý Láďa mimovolně sevře ruku v pěst.
„Máš jej tam? — Není ho mnoho, hochu, není,“ směje se děd vnoučkovi, který se zaraženě dívá — do prázdné ruky.
„Ale, dědečku — —“
- 1917 / Stan. Hakl / Náboženství
„Dědoušku!“
Dědeček neodpovídá. Sedí zamyšlen, hlavu o dlaň podepřenou.
„O čem přemýšlíte, dědoušku?“ přistupuje k němu Láďa.
„O posledních dnech — “ vážně odpovídá děd.
„O smrti?“
„Ba, o smrti, hochu.“
„Ne, ne, dědoušku, na tu nemyslete! Všichni vás máme tolik rádi! Kdo by nám pohádky povídával, kdo by s námi zažertoval!“ tulí se k němu hoch.
Dědečkovi kmitne šibalský úsměv kol úst.
„Ale hochu, vždyť myslím jen na poslední dny tohoto týdne, kdy chystáme smrt našemu krmníkovi, či jak obyčejně se říká — zabíjení. A komu by se chtělo umírati, když bude nyní u nás tolik dobroty,“ dokončuje se smíchem, jemuž děti srdečně přizvukují.
- 1917 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
„Na početním příkladě, který teď uvedu, poznáš, Ladíku, že možná jest i věc nemožná,“ povídal dědeček a začal:
„Hokyně měla na krámě 120 jablek dvojí jakosti. Lepšího druhu prodávala za dvouhaléř dva, špatnějšího za dvouhaléř 3 kusy.
Za 60 kusů lepšího druhu utržila tedy 30 dvouhaléřů.
Za 60 kusů horšího druhu stržila 20 dvouhaléřů.
Dohromady korunu. Druhého dne měla v ošatce pohromadě právě tolik jablek obojí jakosti. I umínila si prodati všecka jablka za stejnou cenu.
Tedy za 2 dvouhaléře 5 kusů. 120 jablek po pěti prodala čtyřiadvacetkrát a utržila tedy tolikrát 2 dvouhaléře. Prodala tedy stejný počet jablek v téže ceně a přece stržila o 2 dvouhaléře méně.
Podivné! Nezdá se ti, hochu?“ dodal děd.
- 1917 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
„Jednou večer jsem vešel do světnice,“ vypravoval dědeček. „Babička seděla u stolu. Pohlédnu tam a zpozoruji, že kouří...“
„Kouří? Babička kouřila?“ žasly děti.
„Zpozoruji,“ navazoval děd přetrženou nit ke své řeči, „že kouří lampa. Tak jsem ji zatáhl a při tom babičku vzbudil, jež u stolu libě podřimovala,“ zakončil staroušek svoje vypravování.
- 1917 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
„Jednou jsem potřeboval v Praze dát se oholiti,“ vypravoval dědeček. „I chodil jsem od holiče k holiči a přemýšlel dlouho, než jsem se rozhodl.“
„A kde jste se tedy dal oholiti, dědečku?“ ptal se Ladík.
„Na tváři, hochu, na tváři jak obyčejně,“ smál se děd.
- 1918 / Stan. Hakl / Hádanky
„Je to černé, má to 4 nohy, ocas a nehýbe se to,“ dal dědeček dětem hádanku.
Něco podobného děti již nejednou slyšely. Rozluštění hádanky se jim tudíž třepetalo již na jazýčku. Avšak slovíčko černé je zarazilo. Proto se poddaly.
„Padlý bělouš to je,“ řekl děd.
„Chachacha,“ rozesmál se Ladík. „To se vám, dědečku, špatně povedlo. Vždyť bělouš není černý.“
„Pravda, není, není. Avšak slovíčko černý se přidává jen proto, aby se hádanka tak snadno neuhodla,“ smál se dědoušek.
- 1918 / Stan. Hakl / Válečné příhody
„Ti naši jsou chlapíci,“ pochvaloval dědeček, odkládaje noviny. „Dvakráte zas nepřátelský útok odrazili... Víš-li,“ obrátil se k Láďovi, „který je nyní náš nejsilnější a nejvytrvalejší nepřítel?“
„Rusko,“ prohlašoval hoch.
„Ne, ne,“ záporně kýval staroušek.
„Tedy Anglie.“
„Ach, kde! Moucha. Desetkrát ji odeženeš — útočí po jedenácté a ještě úporněji,“ vysvětloval tím obratem překvapenému vnoučkovi.
- 1918 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
„Otec rozdělil mezi tři syny 17 koní tak, že nejstarší obdržel polovinu, prostřední šestinu a nejmladší devítinu. Kolik živých koní dostal každý z nich?“ dal dědeček Ladíkovi za příklad.
„Není možné,“ prohlásil Ladík. „17 není dělitelno ani dvěma, ani šesti, ani devíti.“
„Poslyš tedy, jak si pomohli,“ vykládal děd. „Od souseda si vypůjčili jednoho koně, aby měli 18. A tak dostal potom
nejstarší 1/2 z 18 koní = 9 koní,
prostřední 1/3 z 18 koní = 6 koní,
nejmladší 1/9 z 18 koní = 2 koně.
Dohromady 17 koní. Samozřejmo, že vypůjčeného koně pak s díky vrátili a bylo dobře. Či nezdá se ti, hochu?“ ptal se staroušek zamyšleného Ladíka.
- 1918 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
Na křižovatce ulic na dolním konci Václavského náměstí, kde projíždí mnoho povozů a vozů elektrické dráhy a procházejí zástupy lidí, koná službu policejní strážník. „Víte-li pak, děti, nač musí tam dávati pozor?“ ptal se děd.
„Aby ho nezajeli,“ řekl pak, když děti pravé příčiny hned neuhodly.
- 1918 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
„A teď zase jednou nějakou početní hříčku,“ řekl dědeček a vypočítal s Ladíkem tyto dva sloupky násobení:
1 × 91 = 91
2 × 91 = 182
3 × 91 = 273
4 × 91 = 364
5 × 91 = 455
6 × 91 = 546
7 × 91 = 637
8 × 91 = 728
9 × 91 = 819
3 × 27 = 111
6 × 27 = 222
9 × 27 = 333
12 × 27 = 444
15 × 27 = 555
18 × 27 = 666
21 × 27 = 777
24 × 27 = 888
27 × 27 = 999
„Zajímavé, což? Příště něco složitějšího.“
- 1919 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
Dědeček položil na stůl tři kousky chleba a každý kousek přikryl jedním kloboukem.
Potom klidně kousek po kousku snědl a ptal se: „Pod který klobouk mám nyní zase všecky tři kousky vpraviti?“
A když Ladík ukázal na svůj, posadil si jej dědeček na hlavu a tak byly pak skutečně ony tři kousky pod jedním kloboukem.
- 1919 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
„Od čísla 45 odečtu 45 a zbude zase 45,“ tvrdil dědeček a když Ladík o tom pochyboval, napsal menšenec 987654321, jehož součet číslic je 45, menšitel 123456789 s týmž součtem 45, a zbytek 864197532 a sčetl číslice: 45.
- 1919 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
Dědeček odložil noviny, sňal brejle a povídal: „Tady čtu, jak v Praze odvedl strážník nevěstu z kostela přímo od oltáře.“
„Tak — a co udělala?“ vyzvídaly děti.
„Nic neudělala. Ten strážník si ji totiž vzal za manželku, abyste rozuměly,“ vysvětlil děd.
- 1919 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
„Teď ti, Ladíku, dokáži, že 3 × 2 = 4,“ řekl dědeček, přetrhl proužek papíru na dva díly, podržel chlapci před očima a pravil: „1 × 2 = 2.“
Polovinu proužku položil na stůl, druhou v ruce roztrhl a hlásil: „2 × 2.“
Pak přetrhl ve dví první dílek se slovy „3 × 2 jsou 1, 2, 3, 4 kousky a nic více.“
„Zajisté, zajisté,“ smál se Ladík.
- 1919 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
„Kde jsou ty časy, když jsem vystupoval ve Variété,“ vzdychl dědeček.
„Jakže? Vy jste dědečku, také vystupoval?“ divily se děti.
„Zajisté,“ přisvědčoval děd, „vystupoval jsem na špičky, abych lépe viděl.“
„Ach, tak!“
- 1920 / Stan. Hakl / Šibalství s penězi
„Ne a ne a nemohl jsem včera po celé Praze rozměniti novou stokorunu,“ stěžoval si dětem dědeček.
„Měl jste falešnou?“
„Neměl.“
„Neměli tedy nikde drobných?“
„Měli.“
„Proč tedy?“ ptaly se děti.
„Inu, já jsem vůbec u sebe ani jediné stokoruny právě neměl.“
„Ach tak.“
