- 1898 / ? / Matematické žertíky a paradoxy
Konec holí.
„Nu, děti,“ řekl dědeček vnoučatům, „dnes ráno, když jsem se procházel po zahradě, viděl jsem krásného ptáka. Měl modré nohy a zelená křídla.“
„Dědeček již zase žertuje,“ říkaly děti.
„To nejsou žerty, milé děti! Je to ryzí pravda. Měl také brejle na zobáku, musil to býti pták tuze učený. Snad byl až z Trantárie. Snad již víte, kde je Trantárie? Je za desátým mořem a desátou horou. A najednou se mne onen učený pták ptal: »Kolik konců má hůl?«“
„My víme, my víme,“ křičely děti s velkou radostí. „Hůl má dva konce!“
„A kolik konců mají dvě hole?“
„Čtyři!“
„A což půl třetí hole?“
„Dva a půl!“ ječel Jeník
„Pět! Pět! Pět!“ křičeli ostatní.
„Ani dva a půl, ani pět, ale šest!“ řekl dědeček. „Pták umí víc, než vy!“
- 1898 / ? / Kouzelnické kousky
Co posud nikdo neviděl!
„Děti, dnes spatříte velkou věc,“ řekl dědeček.
„Co, co?“
„Ukáži vám, co posud nikdo nikdy neviděl a co potom nikdo nikdy neuvidí.“
„Ale my to snad uvidíme?“
„Vždyť pravím, že vám to ukáži.“
Po těchto slovech vytáhl dědeček z kapsy lískový oříšek.
„Viděl již někdo někdy to, co je v tom oříšku?“
„Neviděl.“
Dědeček rozbil oříšek a ukázal jádro dětem.
„Nu, viďte, teď vidíte něco, co posud nikdo neviděl. A aby to nikdo již nikdy nespatřil, sněz jádro, Pepíčku.“
Pepíček spolkl oříšek jako kohoutek mouchu.
- 1898 / ? / Matematické žertíky a paradoxy
SVÍČKY
„Zeptejte se nás na něco, dědečku,“ žebronily děti.
„Dobrá,“ řekl dědeček, „ale neuhodnete-li, budu se hněvati.“
„Ať žije náš dědeček, náš zlatý dědeček,“ znělo ze všech hrdel.
„Povězte mně tedy, čtveráci, kolik svíček zbude, když v sednici jich hoří třináct, a já pět z nich zhasnu.“
„Osm, osm,“ křičely děti radostně.
„Pojďte sem, nastavte hlavy, zakudlám vás všecky trochu. Neumíte nic!“
„Ale vždyť jich opravdu zbude osm! Dědeček jen žertuje, vím jistě, že jich zbude osm,“ tvrdil Jeník
„Osm přece ne,“ pravil dědeček. „Zhasnu-li z třinácti svíček pět, zbude jich jen těch zhasnutých pět, protože ostatní shoří.“
- 1898 / ? / Esence sivého čtveráctví
RŮŽOVÝ KŮŇ
„Ale, ale, co vidím,“ pravil dědeček, dívaje se z okna, „tady kráčí růžový kůň.“
„Růžový?“ ptaly se děti hlučně. A všecky běžely k oknu.
„Vždyť není růžový,“ řekly, když koně spatřily. „Je bílý. Což pak dědeček už takhle žertuje?“
„Nežertoval jsem ani trochu,“ odvětil dědeček vážně, „kůň tento jest opravdu růžový, jenom že má barvu bílé růže.“
- 1898 / ? / Kouzelnické kousky
Tři zrnka hrachu.
Dědeček položil na talíř tři zrnka hrachu těsně vedle sebe a řekl vnoučatům: „No, děti, kdo z vás dovede prostřední zrnko hrachu odfouknouti, aby obě krajní se nehnula?“
Děti foukaly, foukaly, ale odfoukly pokaždé všechna tři zrníčka.
„To není možné, dědečku,“ řekly pak děti.
„Jak by nebylo,“ odpověděl dědeček. A hezky přidržel obě krajní zrnka hrachu prsty a prostřední odfoukl.
- 1898 / ? / Matematické žertíky a paradoxy
Syrečky
U staré paní bydlilo devět studentů. „Dnes dostane k večeři každý po jednom syrečku.“
A šla také do krámu. Ale když z košíka syrečky vyndala, poznala, že jich má pouze osm. Co udělala stará paní, aby každý student dostal celý syreček?
Děti dlouze přemýšlely. Počítaly na tabulce i na papíře. Na konec prohlásily, že devátý student nedostane žádný syreček.
„Jakpak ne,“ řekl dědeček. „Stará paní vrátí se do krámu a koupí ještě jeden.“
- 1898 / ? / Kouzelnické kousky
„Vašíku, pověz mi, dovedeš-li jedním rázem třešňovou stopku přetrhnouti na tři díly?“
Třešně byly právě na stole.
Děti se pokoušely přetrhnouti stopku, ale přetrhly vždy jen na dva kusy. Prosily tedy na konec dědečka, aby jim ukázal, jak se stopka třešňová jedním trhnutím na tři kusy roztrhne.
„Takhle,“ povídá dědeček. A složil stopku ve dví, držel ji v prostředku a oba konce utrhl.
- 1898 / ? / Kouzelnické kousky
„Tu je láhev s pivem, jenom že je zátka zapečetěna,“ pravil dědeček.
„Opravdu!“ řekly děti.
„Zda dovedly byste se napíti z ní tak, abyste ani zátky nevytáhly, ani do láhve nevrazily, ani láhve nerozbily?“
„To ne, dědečku.“
„Ba ano, je to možné,“ smál se zase dědeček. „Je možné napíti se z této láhve, aniž bychom se zátky dotkli, nebo láhev rozbili. A může se z ní píti nejen pivo, ale i víno, nebo voda.“
Děti přemýšlely, jak je toho možné, ale neuhodly ničeho.
Dědeček tedy obrátil láhev dnem vzhůru a do jamky na dně láhve nalil si piva a vypil je.
- 1899 / ? / Šikovné ruce
Kolo Ardělovo.
Děti, dnes je pěkně, řekl dědeček. Pojďme na dvorek, ukáži vám kolo prince Arděla. Když byl princ Arděl tak malý jako vy, sedl si jednoho hezkého jarního dne smutně a zarmouceně do koutka.
„Ten hoch je nemocen,“ pravila královna.
„Bude potřeba poslati pro lékaře,“ odvětil jí král.
Poslali tedy pro doktora. — Doktor brzy přišel. Prohlédl prince, podíval se mu na jazyk, zkoumal jeho tepnu a nakonec řekl: „Princovy nemoci není třeba se strachovati; uzdravím ho hned, jenom mě pusťte s ním na dvůr.“
Malý princ šel tedy s doktorem na dvůr. Doktor vytáhl kus papíru asi jako dlaň velký a řekl:
„Malý princi, udělám vám větrní kolečko.“
„Jaké je větrní kolečko?“ tázal se malý princ.
„Uvidíte hned,“ odvětil doktor.
Při tom vytáhl nůžky a udělal z papíru takovéto kolečko:
Uprostřed kolečko rozstříhal ve tvaru hvězdy a jeden zoubek zahnul pak na pravo druhý na levo. Asi takto:
Sotva pak doktor kolečko toto kolmo na zem postavil, počalo se hned po větru otáčeti. A utíkalo, utíkalo.
Malý princ se smál větrnému kolečku. Celý den za ním pobíhal.
Večer pak vrátil se zdráv a červený a jedl nudle s tvarohem s takovou chutí, že radosť bylo na něj se dívati.
Nemoc princova nebyla nemocí, byla to nuda.
No, děti, udělejme si větrní kolečko.
- 1899 / ? / Šikovné ruce
S čím si zahrajeme?
Jednoho zimního dne, když brzo nastal večer, seděly děti smutně ve světnici.
„Proč si nehrajete?“ ptal se dědeček.
„A čím bychom si hrály?“ odpověděly děti, — „panáci nás již omrzeli, stavebnice a kostky též.“
„Což je možná hráti si jen s panáky a s kostkami?“ — děl dědeček; — „vždyť hráti si můžete se vším! Vidíte, tu je kus čistého papíru. I s tím lze celý večer si zahráti.“
Dědeček měl v ruce čtvereček papíru.
Dědeček vzal do rukou nůžky a rozstřihl papír na čtyři kusy, jak na tomto obrazci jest znázorněno tečkami.
„Kolik tříhranných kusů jsem z tohoto čtverce učinil?“
„Čtyři kusy.“
Dědeček zamíchal ústřižky na stole a řekl:
„Zkuste je opět složiti do čtverce, jak byly dříve.“
„To je lehké!“ — odpověděly děti.
A přece žádný z nich nedovedl je rychle složiti, ba ani dědeček toho hned nedokázal.
- 1899 / ? / Nezařazeno
„Děti,“ řekl dědeček — „kdo umí napsati tisíc?“
Vyjímaje malého Karlíka, dovedli to všichni hoši.
„Z kolika číslic se skládá 1000? — “ ptal se dále dědeček.
„Ze čtyř“ — odpověděly děti.
„Kdo by jej dovedl napsat pěti stejnými číslicemi?“
„To není možné, dědečku!“
„Ba je, děti!“
Dědeček vzal do rukou tabulku Karlíkovu a napsal tisíc takto:
999 9/9.
Děti arci se smály, že toho nedovedly uhádnouti.
„Dám vám tedy snadnější otázku“ — řekl dědeček. — „Pepíčku, vezmi tento proutek do pravé ruky. A teď ruce roztáhni. Teď si představ, že se ti ruce v ramenech a v loktech neohýbají, jen prsty mohou se ti pohybovati; proutek máš teď v pravici — jak ho dáš do levé ruky?“
„To nepůjde, dědečku.“
„Ale půjde.“
„Kdybych směl ruce k sobě složiti, pak ano; ale když v ramenech jimi nesmím pohnouti, nepůjde to.“ „Ba jde to i tak.“
Děti nemohly toho uhodnouti.
„Povím vám to tedy“ — řekl dědeček; — „rukou nesmíš ohnouti ani v ramenech ani v lokti, viď, ale v pasu otočiti se smíš. Tento stolek je právě tak vysoký, že ti po ruku dosahuje. Položíš tedy hůlku na stůl. Teď se otočíš a levou rukou ji uchopíš.“
Tak arci to Pepíček již dovedl.
- 1899 / ? / Šikovné ruce
Poštovní známka na stropě.
„Možno-li přilepiti poštovní známku na strop, aniž byste tam rukou dosáhli, nebo na něco vystoupili?“ ptal se dědeček.
„Snad ano,“ škemral Ladík, „ale my toho nevíme.“
„Nu tak tedy vezmete starou známku s psaní a vypůjčíte si od dědečka potajmu zlatník, poprosíte divákův, aby na chvíli odešli, ale aby měli pozor, kde stoly neb židle stojí, že se jimi ani nehne. Nyní známku navlhčíte na té straně, kde je lepidlo, položíte na zlatník, stranou navlhčenou vzhůru. Pak vezmete zlatník na ruku takhle (viz. obr.) a pozorně vymrštíte do výše, aby zlatník se známkou dotkl se vodorovně stropu. Takhle zlatník odpadl, ale známka zůstane přilepena. Trefíte to?“
„Budeme se cvičiti, dědečku,“ volaly děti.
„A zlatník vraceti nemusíme?“ ptal se šelmovsky Ladík.
- 1899 / ? / Šikovné ruce
Něco ze „stavitelství“.
„Na konce tří srázných a strmých skalisek přišli tři muži s prkny tak, tek že to asi takto vyhlíželo: (viz obr. 1)
Měli totiž cestu, přes tato skaliska, a protože tam nebylo můstku, vzali si s sebou prkna, by si usnadnili přechod. Ale shledali, že jejich prkna jsou tak krátká, že prkno muži na skalisku »I« nedosahovalo ani na skalisko »II«, ni na skalisko »III«. Právě tak to bylo u druhých dvou. Co myslíte, jak si pomohli?“
Nevěděli jsme. Najednou vykřikl Karlík: „Již to vím!“
„Snad jako to kreslení jedním tahem?“ žertoval dědeček.
„Ne, opravdu to vím!“
Byli jsme žádostivi. „Jak tedy?“
„Vrátili se domů pro delší prkna!“
Dědeček se smál: „To snad vy byste byli tací hrdinové, že byste se vrátili domů. Ti mužové to udělali kratšeji.“
„Položili prkna přes propasť asi takto: (viz obr. 2) A přešli pohodlně. A nemusili se přece vracet — Karlíku — viď?“
Abychom to lépe poznali, dědeček nám to vyložil na sirkách, které takto položil přes sklenici. A věru — jak jsme seznali — byl to můstek pevný.
- 1901 / ? / Matematické žertíky a paradoxy
Ladík si hrál s kuličkami. Toho použil dědeček k tomuto žertíku: „Kdo z vás dovede z 3 kuliček udělati čtverec?“
Každé dítě řeklo: „Já ne!“
Dědeček: „Já taky ne.“
- 1901 / ? / Náboženství
Dědeček: „Ladík již je v měšť. škole, má z náboženství výbornou; jistě tedy bude věděti, kdo se narodil a neumřel?“
Pomlčka.
„Vidíte, že nic neznáte. Já jsem to!“
Všichni: „A my také!“
- 1901 / ? / Výpravy do Prahy
Děd.: „Byl jsem jednou na národní slavnosti v Nuslích, a tam mezi jinými zvláštnostmi měli krávu, která měla ohon tam, kde jiné krávy mají hlavu.“ — „A kde měla hlavu, dědečku?“ — „Nu, kde jiné krávy mají ohon. Byla totiž obrácená zadkem ku žlabu.“
- 1901 / ? / Tělocvik
Dědeček: „Dám ti něco do ruky, všichni to budou vidět, jen ty ne.“ (Dal některému jeho vlastní ucho do ruky.)
- 1901 / ? / Hádanky
Dědeček: „Kde se chytají ryby? Kde se kácejí stromy? Kde se seče pšenice?“
Děti: „Na poli!“
Děd: „Kde se seče seno?“
Děti: „Na louce!“
Děd: „Chyba lávky! Nikde!“
- 1910 / ? / Fysika
Děti přiběhly ze školy, a Láďa vypravoval dědečkovi, že se učili o železe. „A zda-li pak vám také pan učitel řekl, co jest železo?“ — „Kov, kov,“ volaly děti. „No a znáte nějaký kov, jenž jest tekutý?“ — „Rtuť,“ odpověděl hbitě Láďa. „No, již vidím, že všechno znáte. Ale poslyšte! Já znám věc, která teče a přece není tekutou. Hádejte, co to je!“ — Děti se zarazily a tu Láďa zvolal: „Již to mám, je to roztavené železo.“ — „Chyba lávky,“ smál se dědeček, „což pak roztavené železo není tekuté?“ — Matka se k tomu namanula a mínila, že to bude kus dřeva, plovoucího po vodě. — „Ale, ale,“ usmíval se děda, „to jste mně pěkná hospodyňka, ani vy to neuhodnete?“ Děti hádaly, ale nedohádaly se. „Vždyť je to děravý škopek,“ vybuchl dědeček a smál se, až se za boky popadal.
- 1912 / ? / Zvířectvo
Karlíček: „Jak ulovíme starého zkušeného slona, prosím vás, dědečku?“
Dědoušek: „Vezmeme doma břidlicovou tabulku. Napíšeme na ni: 2 × 2 = 3 a jdeme do Afriky anebo tam, kde vůbec sloni jsou.
Tabulku zavěsíme na nějaký strom, třeba na palmu, avšak tak, že litery koukají směrem, kde jsme před tím lovecky vyzkoumali pobyt slonů.
Potom pozor! Neboť sotva tabulku zavěsíme, přiřítí se rozzlobeně nejstarší slon a stoupnuv si před podivné ty počty, kouká, kouká, kroutí hlavou, kroutí, kroutí, až si ji ukroutí. — Slona vezmeme a jedeme s ním domů.“
