SIVÝ ČTVERÁK

Původní anekdoty

Dle autora - Edv. Hegner (celkem 3):

• 1902 / Edv. Hegner / Kuřácký koutek
  Dědeček ptal se kdysi Ladíka: „Čemu jste se ve škole učili?“
  „Pan učitel nám vyprávěl o ústrojí sluchovém!“ odpovídal tento.
  „Nu, dobře tedy!“ promlouval dědeček; „věříš-li, Ladíku, že pustím uchem kouř?“
  „Leda že byste měl sluchový bubínek protržený!“ nedůvěřoval Ladík.
  „Povídali že mu hráli!“ smál se dědeček; „víš sám, že mám sluch v nejlepším pořádku a přece učiním, co jsem řekl!“
  To řka, vstal a pustil skutečně kouř uchem — sklenice, jež náhodou na stole stála.
• 1902 / Edv. Hegner / U nás na vsi
  Dědeček přišel odkudsi z venku.
  „Děti,“ pravil s líčenou vážností, jako vždy, když má za lubem nějaké šelmovství; „dnes přišlo se na stopu strašného zločinu!“
  Dítky trnuly. — „A co se stalo?“ dovolil se konečně Ladík otázati.
  „Považte jen!“ sděloval dědeček; „v sousední vesnici pochoval hrobník za živa vlastní své dítě!“
  „Toť hrozné, neslýchané!“ žasly děti; „a jak se to stalo?“ vyzvídaly.
  „Stalo se,“ sděloval dědeček tajemně strašné podrobnosti, „že hrobníkova žena kamsi odešla, nechajíc spící své dítko na kolébce. To probudilo se za její nepřítomnosti a přivolalo křikem svým otce, hrobníka, který nedaleko kopáním hrobu byl zaměstnán. Ten přišed a vida, že nikoho v jizbě není, vzal plačící dítko z kolébky a pochoval je — !“
  „V onom nově vykopaném hrobě, dědečku?“ tázal se se slzami v očích Ladík.
  „Ale nikoli, ty nedočkavý,“ zasmál se dědeček; „pochoval je v náručí, aby se utišilo, což se mu po nedlouhé době podařilo!“
  Hlučný smích byl odpovědí na tuto dědečkovu taškařinu. Smáli se všichni upřímně, ač měl mnohý posud husí kůži.
• 1902 / Edv. Hegner / Esence sivého čtveráctví
  „Hoří, hoří!“ křičel opět jednou dědeček úzkostlivě, vběhnuv do světnice, a když se ho ustrašené dítky tázaly, kde že hoří, jsouce hotovy tam běžeti, odpovídal klidně se šibalským úsměvem: „V peci!“