SIVÝ ČTVERÁK

Původní anekdoty

Dle autora - Fr. Zeman (celkem 4):

• 1902 / Fr. Zeman / Dědeček vypravuje
  „Dnes vykládal nám pan učitel o lišce,“ povídal Láďa dědečkovi; „taky v Čechách jsou lišky, zejména některý rok vyskytuje se jich někde velmi mnoho...“
  „Jo, jo,“ pokyvoval dědeček hlavou, „když ještě tady kolem byly lesy, taky tu bylo hojně lišek. Zvláště jeden rok. To jsme na ně chodívali, já a můj bratr, skoro denně. Kam se člověk ohlédl, spatřil lišku. Řezali jsme je pilně a hojně domů nosili...“
  „To jste je jedli,“ ptal se Jeník.
  „Ba, smažené jsem vždycky jídával rád.“
  „A nekously vás, když jste je jen tak zařezávali?“ ptal se Láďa.
  „A kdo?“ ptal se dědeček.
  „No, ty lišky...“
  „I kde pak, což houby koušou...“ smál se dědeček, a Láďa teprve teď si vzpomněl, že lišky jmenují se také houby.
• 1902 / Fr. Zeman / Esence sivého čtveráctví
  Na dvoře něco zarachotilo. Hned po chvíli na to vstoupil do světnice dědeček.
  „Dědečku, co se to stalo?“ ptaly se děti zvědavě.
  „Ale...“ náhle však na dědečkově tváři zahrál šibalský úsměv. „Velké neštěstí,“ odpovídal vážně.
  „Jaké? Co?“
  „Ale — no víte, jak zedník přistavuje kozí chlívek... měl tam lešení, na to dnes spadlo kus zdi, lešení se sesypalo, a... kozy jsou docela pryč, celé rozbité...“
  „Jejej, dědečku, opravdu?“
  „Opravdu!“ a menším dětem počaly se drát do očí slzičky.
  „A není jim už pomoci?“ ptal se Láďa.
  „I kde pak,“ kroutil dědeček hlavou. „Ani pomyšlení.“
  „A já jsem tolik měla Bělu ráda,“ požalovala si Mařka.
  „A já jsem se těšil na kozlátka,“ zase Pepa — a pláč nedal se již déle udržeti.
  „Co pak pláčete,“ ptal se vážně dědeček — ale oči se mu smály radostí, že se mu zas povedlo.
  „Pro naše kozičky,“ odpovídaly děti plačtivě.
  „Stalo se jim něco?“
  „Vždyť si sám dědečku povídal, že je zabilo lešení.“
  „Já? Kde pak! To byly přec dřevěné kozy zedníkovy.“
  Děti dívaly se naň udiveně, ale skrze slzičky svítila jim už očka.
• 1903 / Fr. Zeman / Přírodozpyt
  „Dědečku,“ povídal Láďa, „dnes nám vypravoval pan učitel, že kolem točny trvá noc šest měsíců.“ — „Hm... to je opravdu dlouhá noc.“ — „Chudáci ponocní — ti tam zkusí,“ vzdechl moudře malý Pepa. — „A u nás nemáme nikdy takovou noc?“ ptal se pojednou dědeček se šibalským úsměvem. — „U nás je nejdelší noc 16 hodin,“ odpovídal Láďa, „21. prosince, kdy slunce u nás svítí nejméně.“ — „A delší noce nemáme?“— „Tohle je nejdelší, dědečku!“ — „A to není pravda! Já vím o delších ještě nocích. Jsou na jaře a trvají pět dní.“ —„Ty žertuješ, dědečku.“ — „Ani dost málo,“ s vážnou tváří tvrdil dědeček. — „To není pravda, nejdelší noce u nás trvají 16 hodin,“ odporoval Láďa. — „Nejdelší noce u nás trvají pět dní, říkám já... Jen se optej, každý ti to dosvědčí. — Také se ty noce podle své délky jmenují. — — Nikdo tedy neví z vás, které noce u nás trvají pět dní?“ — „Velkonoce!“ vybuchl najednou Láďa. „Zelený čtvrtek, velký...“ — „Dobře,“ přerušil ho dědeček. „Právě pět dní trvají.“ — „Jen že to nejsou skutečné noce!“
• 1903 / Fr. Zeman / Kouzelnické kousky
  Děti se přihnaly jako velká voda...
  „No, kde jste byly, vy sloto,“ ptal se dědeček.
  „Koupat...“ odpovídalo jedno přes druhé.
  „A neutopilo se žádné z vás?“
  „Ba ne,“ odpovídal za všecky Láďa; „my starší umíme plovat, a ta drobotina stála jen při břehu.“ A sedm hlav i hlaviček přikyvovalo.
  „No, dědečku, Láďa umí i na znak plovat,“ svěřoval dědečkovi Vašíček.
  „Hm, to ještě nic není,“ povídal Láďa, „to já dovedu všelicos na rybníku dělat...“
  „Chodit po rybníce také umíš?“ ptal se ho dědeček.
  „Chodit?“ — a Láďa vrtěl hlavou.
  „Vidíš, to já dovedl jsem v mládí také všelijaké kousky ve vodě i na vodě a vždy byl jsem předmětem obdivu svých kamarádů — a ještě teď, ve stáří, přejdu přes rybník, aniž bych se potopil.“
  „To není možné...“ odporoval Láďa.
  „I je, v zimě, když je zamrzlý.“
  „To bych také doved’...“ a Láďa smál se s dědečkem.