Původní anekdoty


Dle autora - K. Husník (celkem 5):
  • 1918 / K. Husník / Dědeček vypravuje
    Láďa viděl kdesi rychlokreslíře a nadšeně vypravoval dětem o jeho výkonech.
    „Pravda,“ vmísil se dědeček, „častým cvikem dosahují lidé v různých oborech práce zručnosti až neuvěřitelné. Tak anglický herec — komik Heywod vsadil se jednou se svými přáteli o velký peníz, že udělá za 5 minut střevíc.“
    „A vyhrál?“ nedočkavě vpadl Láďa.
    „Vyhrál!“
    „Nemožno,“ pochyboval hoch.
    „Zdá se nemožností a přec toho dokázal a snadno. Zul vysokou svou botu, vytáhl nůž, uřízl botě holeň až po kotníky — a střevíc byl hotov.“
    „Tak ovšem; bota však byla zničena.“
    „Ale vyhranou sázkou několikráte zaplacena.“
    „Chytrák.“
  • 1918 / K. Husník / Kouzelnické kousky
    Dědeček přišel s odpolední procházky. Sváteční klobouk, který vždy v pokoji na určité místo ukládával, položil na židli v kuchyni.
    „Jsem to zapomnětlivec nešetrný, klobouk nechám zde!“ káral se, sotva k dětem přisedl.
    „Uložím vám jej, smím?“ ochotně nabízel se Oldřich.
    „Ovšem že smíš, ale nepomačkej ho! Nejlépe bude, nevezmeš-li jej ani do ruky.“
    „Ale potom jej přece nemohu odnésti,“ zarazil se hoch.
    „I můžeš, podívej se,“ usmál se staroušek. Zvedl židli i s kloboukem a otevřenými dveřmi ji do pokoje přenesl.
  • 1918 / K. Husník / Přírodozpyt
    Láďa dostal k svátku atlas zvířectva. Děti prohlížely krásné obrázky, Láďa zobrazené jmenoval a vysvětloval.
    Když knihu odkládal, oslovil jej dědoušek. „Víš jistě, Láďo, že některá zvířata ráda slýchají hudbu, zpěv nebo lichotivý lidský hlas. Někteří ptáci naučí se opakovati celé melodie, pronášeti některá slova, ba i věty. — Znám však ptáka, který na abecedu vrčí. Uhodneš-li, který to?“
    „Pták a vrčí?“ opakuje vnouček, přemýšleje.
    „Věru neuhodnu, poddám se!“ doznává po chvíli.
    „Vrabec,“ prozrazuje děd.
    „Ah, takhle jste to myslil...“
  • 1918 / K. Husník / Kouzelnické kousky
    Dědoušek dopil kávu, pohládl na vnučku, a řekl vyčítavě: „Něco jsi zapomněla, Milčo!“
    Dívenka odběhla a v okamžiku podávala stařečkovi sklenici vody.
    „Postav jen, umím se napíti, aniž sklenici do ruky vezmu,“ prohodil děd.
    „Vskutku? Ukažte nám to, prosíme — “ ozvaly se děti.
    Stařeček sklonil se nad stůl, sevřel okraj sklenice ústy a upil maličko.
    „No, tohle byste také dokázaly, ne?“ s úsměvem ptal se dětí, které jakýs neobyčejný „kousek“ očekávaly.
  • 1919 / K. Husník / Lidová moudrost
    „Dědečku, dědečku, hleďte, co jsem našel,“ volal Láďa, spěšně vraziv do světnice a podávaje dědečkovi malý přívěsek.
    „Je drahý, je zlatý, viďte, dědoušku!“ naléhal.
    „Není, hochu, není,“ hlavou pokýval stařeček, „je pouze pozlacený, a pozlacená věc není příliš vzácná. Já sám ti pozlatím kterýkoli drobný předmět v několika vteřinách.“
    „Opravdu?“ užasl hoch. „A nikdy jste nám toho neukázal! Pozlaťte mi tento peníz, prosím, prosím!“
    „Vidíš, jsem hotov,“ řekl děd, položiv Láďův desetihaléř na okno, kam padala zlatá záře sluneční. — „A važ si tohoto zlata,“ vážně dokládal po chvíli. „Mrtvý kov oblaží snad na chvíli, na čas. Toto zlato však dává zdraví, záruku blaženosti pro celý život.“
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)