SIVÝ ČTVERÁK

Původní anekdoty

Dle autora - Antonín Procházka (celkem 5):

• 1903 / Antonín Procházka / Tělocvik
  „Tak opět, děti, počneme,“ řekl dědeček. „Uhodím kamenem jako hlava velikým do okna a přece ho nerozbiji. Ale to musíme jíti ven, abych si vyhledal potřebný kámen.“
  Děti hrnuly se s jásotem za dědečkem před okna, a Láďa, v obličeji všecek zardělý, vlekl od vrat okrouhlý bílý křemen, veliký jako pořádná hlava, a složil jej dědečkovi k nohám.
  Dědeček se jen usmíval, řka: „To jsi se s tím valounem pořádně pronesl.“
  Na to zvedl zrnko křemene asi jako hrách veliké a řekl Láďovi.
  „Nuže, Láďo, je toto také kámen?“
  „Ba ano,“ odpověděl chlapec.
  Na to dědeček mrštil zrnkem do okna, řka: „Nuže hleďte, že sklo v okně zůstalo celé.“
  „Ale, dědečku, to zrnko přece nebylo veliké jako hlava,“ odporoval Láďa.
  „Ba bylo,“ odvětil dědeček, „byl to kámen veliký jako muší hlava,“ načež ještě dodal: „A ten valoun odnes, Láďo, zase pěkně tam, kdes jej vzal!“
• 1903 / Antonín Procházka / U nás na vsi
  „To je tam zase Boží dopuštění,“ zvolal jednou dědeček, vraceje se s líčky od větru zardělými z procházky. „Až tašky se střech lítají! Ba stalo se již i neštěstí. Soused Říha, co chodí vždy s porculánkou, nesl na ruce svého Karlíčka, v tom spadla se střechy taška a rozbila mu hlavičku.“
  „Chudák Karlíček,“ litovaly dítky, a Láďa již se chápal klobouku, chtěje běžeti k Říhovům.
  „A plakal, dědečku, hodně,“ tázal se ještě na odchodu.
  „Kdo?“ odpověděl otázkou dědeček.
  „Nu Karlíček, když mu taška hlavičku rozbila.“
  „Ale ne, taška nerozbila hlavičku jemu, nýbrž Říhovi u dýmky,“ smíchem se duse, vykládal dědeček.
• 1903 / Antonín Procházka / Kuřácký koutek
  „Dědečku, dnes jsem viděl něco, čeho byste jistě vy nedovedl,“ chlubil se Láďa, když se jednou vrátil z kouzelného představení.
  „Tak co tam bylo zvláštního,“ usmíval se dědeček.
  „Ach, bylo toho mnoho.“ odvětil tázaný, „ale nejdivnější mi bylo, jak »Okulorum z Ruska«, tak se jmenoval kouzelník, vybíral z prázdného klobouku svítilny, míče, poháry, — byla toho takováhle hromada,“ ukázal se Láďa, pozdvihnuv ruku do výše asi půl metru. „Jak se to tam jen všechno vešlo? Samotná deka, kterou odtamtud vytáhl, právě taková, jakou máme zde na posteli, nevešla by se do dvou klobouků.“
  „Proč by se nevešla do dvou, když se vešla do jednoho ještě s jinými předměty,“ usmál se dědeček.
  „Ovšem, ale je to přece jen podivné, a vy byste to jistě nedovedl,“ tvrdil chlapec.
  „Hm, budu-li chtíti, způsobím, že se vejde deka do této mé tabatěrky,“ řekl dědeček, bera si právě šňupeček, an mu tabák došel.
  „Prosím vás, dědečku, udělejte to před námi, když máte právě prázdnou tabatěrku,“ škemraly děti.
  „Udělám,“ řekl šibalsky se usmívaje dědeček; „dříve mi však Láďa dojde pro tabák. Ať ti ho dají zatím do kornoutku.“
  „Zač, dědečku?“ tázal se chlapec, chápaje se rychle klobouku.
  „Za 6 haléřů rapé, ale ať jsi tu hned,“ pobídl ještě posla dědeček. Hoch byl nazpět jako na obrtlíku. Udýchán žádal dědečka, aby tedy spustil danou odpověď. — „Hned, hned,“ usmíval se dědeček jeho nedočkavosti; „měj tedy pozor, jak se to dělá, abys to také dovedl. Zde je deka, totiž deset gramů tabáku, a udělám s tou »dekou« takhle.“ Na to vsypal tabák do tabatěrky a zavřev ji, vstrčil vážně do kapsy.
• 1903 / Antonín Procházka / Dědeček vypravuje
  Ondyno četl Láďa, právě když se dědeček vracel z procházky, pohádkovou knihu „O králích a vilách“.
  „Viděl jste již, dědečku, nějakou královnu?“ oslovil chlapec vstupujícího. — „Ba viděl, viděl jsem již několik královen,“ řekl dědeček. „Ale snad jen malované?“ nedůvěřoval chlapec. — „Ne, viděl jsem již několik opravdových královen,“ usmíval se tázaný. — „S korunou na hlavě?“ vyptával se Láďa. — „Ale kdež, vždyť královny nosí korunu jen při zvláštních příležitostech, jinak chodí bez nich,“ poučoval dědeček. — „A měly krásné šaty a mnoho služebnictva?“ vyzvídal dále hoch. — „To si myslím,“ odvětil dědeček, „měly šaty přiléhající, složené ze žlutavých a černých proužků, a kolem sebe plno služebnic, které jim podávaly samé sladké krmě.“ — „Oh, to bych také chtěl,“ přimhouřil Láďa oči a labužnicky při tom mlasknul. „A kde jste, dědečku, viděl posledně královnu,“ dodal ještě. — „Inu, kde jsem ji viděl, zde u nás — v úle,“ opáčil dědeček a dodal, aby zklamaného potěšil: „Až zase nějakou uvidím, zavolám tě, abys i ty ji poznal.“
• 1904 / Antonín Procházka / Kuřácký koutek
  Dědeček si časem rád zahulil z dýmečky. Láďa, přišed kdysi ze školy, chvíli se na dědečka bystře díval, načež spustil: „A vždyť vy, dědečku, neblednete.“ — „A proč bych bledl,“ řekl tázaný, přimhouřiv lehce levé oko a čtverácky na tazatele pohlížeje. — „Inu proč, pan učitel nám ve škole vypravoval o škodlivosti kouření a řekl, že kdybychom chvíli kouřili, zbledneme nejprve v obličeji, na čele vystoupí nám pot...“ — „Nu dobře, dobře, chlapíku, ale to se stává jen kloučkům, tak starým dětem, jako jsem já, se to již nestane, mně již kouření neškodí,“ smál se dědeček a furiantsky vypustil dva sloupce dýmu nosem. — „Jej, dědečku, vy umíte také nosem kouřiti?“ tázal se s podivením Láďa. — „Což nosem, to není nic divného,“ odvětil dědeček, „ale znal jsem jednoho mysliveckého mládence, který vypouštěl kouř i okem.“ — „Levým nebo pravým?“ tázal se spěšně chlapec. — Dědeček, jemuž otázka tato nebyla právě po chuti, odvětil: „Jedno oko zamhouřil a druhým okem vypustil kouř. Zkusil jsem to dle jeho návodu také jednou, ale nevím, zda bych to ještě dovedl.“ — „Prosím vás, dědečku, zkuste to, snad to dovedete,“ prosil Láďa. — „Snad,“ smál se dědeček, chápaje se kusu drátu, se kterým chvíli cosi kutil, až jej Láďa, nemoha se dočkati, vybídl, aby tedy již kouř okem pustil. — „Pozor tedy,“ zvolal dědeček, načež vtáhl do úst kouř, zamhouřil levé oko a přiloživ k ústům drátěné oko, jež byl zatím zhotovil, vypustil jím kouř na zvědavého Láďu, až se tento zakuckal.