SIVÝ ČTVERÁK

Původní anekdoty

Dle kategorie - Nezařazeno (celkem 3):

• 1899 / ? / Nezařazeno
  „Děti,“ řekl dědeček — „kdo umí napsati tisíc?“
  Vyjímaje malého Karlíka, dovedli to všichni hoši.
  „Z kolika číslic se skládá 1000? — “ ptal se dále dědeček.
  „Ze čtyř“ — odpověděly děti.
  „Kdo by jej dovedl napsat pěti stejnými číslicemi?“
  „To není možné, dědečku!“
  „Ba je, děti!“
  Dědeček vzal do rukou tabulku Karlíkovu a napsal tisíc takto:
  999 9/9.
  Děti arci se smály, že toho nedovedly uhádnouti.
  „Dám vám tedy snadnější otázku“ — řekl dědeček. — „Pepíčku, vezmi tento proutek do pravé ruky. A teď ruce roztáhni. Teď si představ, že se ti ruce v ramenech a v loktech neohýbají, jen prsty mohou se ti pohybovati; proutek máš teď v pravici — jak ho dáš do levé ruky?“
  „To nepůjde, dědečku.“
  „Ale půjde.“
  „Kdybych směl ruce k sobě složiti, pak ano; ale když v ramenech jimi nesmím pohnouti, nepůjde to.“ „Ba jde to i tak.“
  Děti nemohly toho uhodnouti.
  „Povím vám to tedy“ — řekl dědeček; — „rukou nesmíš ohnouti ani v ramenech ani v lokti, viď, ale v pasu otočiti se smíš. Tento stolek je právě tak vysoký, že ti po ruku dosahuje. Položíš tedy hůlku na stůl. Teď se otočíš a levou rukou ji uchopíš.“
  Tak arci to Pepíček již dovedl.
  
  
• 1899 / Lud. Tesařová / Nezařazeno
  „Co se ti stalo, Ladíčku, že máš zavázané očko,“ ptal se dědeček.
  „Mám tam ječné zrno,“ řekl Ladík a již nabíral k pláči.
  „No, snad bys neplakal? To není nic hrozného — ani je skoro vidět není! To já jsem dnes viděl chudáčka starého koně, a ten měl větší ječné zrno a na nose k tomu!“
  „Ale dědečku, ječné zrno snad nebývá na nose,“ namítl Karel.
  „Divná věc, ale stalo se, hochu, stalo se, kůň je měl jistě na nose! A abyste věděly, já jsem mu od něho pomohl!“
  „A bolel ho to, dědečku?“ ptal se Ladík.
  „Ani dosť málo,“ odpověděl dědeček, „řekl jsem: — Čáry — máry — fuk — dotkl jsem se zrna a nezbylo po něm na nose památky.“
  „A jak to?“
  „No, shodil jsem je na zem — bylo to ječné čili ječmenové zrno, které se připletlo mezi oves a náhodou koni na nos se přilepilo!“
  Děti se smály, jak je dědeček zase vyvedl! Ale tu povídá Ladík: „Však my pro vás, dědečku, taky něco máme, dáme vám hádanku.“
  „Nu tak tedy, už poslouchám,“ usmíval se dědeček.
  Ladík si klekl na židli, aby byl dědečkovi blíž, a povídá: „Dědečku, co to je? — Když to leží, křičí to, když to zvedneš, mlčí to!“
  „Ale, tak to není,“ řekl dědeček, „to se říká obráceně: »Když to zvedneš, křičí to, když to leží, mlčí to!«“
  „Ne, ne, dědečku,“ volaly všechny děti, „to je naše nová hádanka!“
  A dědeček ne a ne uhodnout! „Poddáte se?“ smál se Láďa.
  „Poddám,“ přikývl dědeček.
  Láďa zapomněl, že klečí na židli, radostí nad tím, že dědeček neuhodl, vyskočil a chtěl volati s ostatními: „Naše miminko je to“ — ale bác — už ležel pod stolem a plakal!
  Dědeček se shýbl, zvedl ho a povídá: „Ba není to jenom miminko!“
  Láďa udivením přestal plakat, a dědeček dodal: „Láďa je to také! Když ležel, křičel — zvedl jsem ho, — a už mlčí!“
  Láďa koukal chvilku na dědečka, pak ho chytil kolem krku, i ostatní děti se smíchem sesypaly se všecky na rozmilého dědečka — inu zrovna jako mouchy na med!
• 1903 / Rudolf Stříbrný / Nezařazeno
  Sotva Ladík přiběhl ze škola a spatřil dědečka, již k němu běžel a vyprávěl: „Hleďte, dědečku, když jsem šel ze školy, potkal jsem zrovna na náměstí komedianty; šli městem a měli vám takovou hezkou opičku, a ta vám uměla skákat.“ — — „Ubohá opička,“ povzdychl dědeček „a kam ji dali?“ „Mají ji dosud,“ odpověděl Ladík. „Že ji mají? Tak co říkáš, že ji měli, — ale Ladíku, jak to vypadáš, takhle jsi byl ve škole, takhle jsi šel po ulici? Kampak jsi dal kabát?“ — „Vždyť jej mám na sobě,“ odpověděl udivený Ladík. „Ale to není pravda,“ odporoval dědeček. „Vždyť vidíte, že jej mám na sobě,“ stál na svém Láďa. „Hehehe, synáčku, a na sobě máš košili, na košili vestu a na vestě kabát. Tak je to.“ —
  Zatím se přihnal Jiřík ze školy a všichni ostatní. Když byli pohromadě, pohlédl dědeček oknem do sousedovy zahrady. „I hleďme, náš pan soused má dnes o kolečko víc,“ prohodil pak nápadně. „Snad se nezbláznil. Takový byl hodný, toho by bylo škoda,“ volali všichni. „A proč by se zbláznil?“ ptal se dědeček, jako by se nechumelilo. „Nu, vždyť jste říkal, že má o kolečko víc,“ odpovídali. „Nu ovšem, včera měl dva pomocníky, kteří vozili zem v kolečkách, a dnes vozí tři. Má tudíž o kolečko víc,“ smál se dědeček. — —
  „Ladíku, jak bys mi tohle vysvětlil: Koupím si tři vejce, dám je uvařit, a když jsou uvařené, všecky tři sním, a přece mi z nich ještě jistá část zbude,“ pronášel k Ladíkovi usmívavě dědeček. Láďa přemýšlel a pak řekl: „To není možné, to vám nemůže nic zbýt!“ „I zbude, což skořápka nepatří k vajíčku?“ dí dědeček a Láďa se smál. Pochopil.
  „Anebo hleď, Ladíčku, když dám ty tři vejce uvařit a když jsou vařená, vejce sním a ještě mi potom dvě celá vajíčka zbudou, jak to bys vysvětlil?“ mluvil dále dědeček. „Ale, dědečku, to přece není možná,“ jako vždy odporoval Ladík.
  „Nuže, přesvědčme se,“ odpověděl dědeček a dal tři vajíčka uvařit a vařená položil na stůl. „Měj pozor,“ zvolal a vzal jedno vejce, oloupal je a při tom hovořil: „Hleď, beru vejce, loupám vejce a jím vejce,“ a zakousl se do milého vajíčka. Pak pravil s chytráckým úsměvem: „Nuže, snědl jsem vejce?“ „Ano,“ potvrdil Láďa. „A zde zbyla dvě,“ pravil dědeček ukazuje na zbylá dvě vajíčka. „Ale já myslil, že všechny tři sníte,“ ozval se Ladík. „Řekl jsem: vejce sním, a dvě mi zbudou a také jsou zde a o ta se rozdělíme.“