- 1901 / ? / Hádanky
Dědeček: „Kde se chytají ryby? Kde se kácejí stromy? Kde se seče pšenice?“
Děti: „Na poli!“
Děd: „Kde se seče seno?“
Děti: „Na louce!“
Děd: „Chyba lávky! Nikde!“
- 1901 / Fr. Kinský / Hádanky
Kdysi přišel Ladík ze školy. Chodil do 3. třídy. Dědeček se ptal, čemu se ve škole učili.
Ladík odpověděl: „První hodinu jsme měli mluvnici.“
„A co jste pracovali z mluvnice?“ tázal se dědeček.
„Skloňovali jsme podstatné jméno kočka.“
„Tak skloňuj!“ vybízel dědeček.
Ladík jal se skloňovati. Již pověděl čtyři pády a začínal pátý, který zněl „kočko!“
„Jak jsi to řekl?“ bránil dědeček.
„Inu,“ odpověděl Ladík, „řekl jsem 5. pád!“
„A to takhle voláš na kočku?“
„Ano, dědečku.“
„To jsi pěkný, že nevíš, jak se volá na kočku. Tak ti to povím.“
„Nepovídejte, dedectu,“ hlásil se tříletý Vašík, „já vím. Na toctu voláme čiči, čiči, čiči.“
„Ovšem, tak je to, Ladíku!“ pochválil dědeček a tuze se smál.
- 1901 / Jaroslav Procházka / Hádanky
„Dáte-li si dobrý pozor, tak ještě něco povím.“ — „Dáme, dědečku, dáme, jen vykládejte,“ volaly děti jednomyslně.
„Mějte tedy dobrý pozor, abyste již jednou něco uhodnouti mohly. Zvláště ty, Ladíku, poněvadž jsi nejstarší, abys mne mohl již něčím překvapiti.“
Ladík nedal se dlouho pobízeti. Napjal sluch s největší bedlivostí, aby mu ani slůvko neušlo.
Děd povídá: „Jaký jest člověk, když spadne do černého moře?“
Ladík rozradostněn zvolal: „Černý!“
„Chyba lávky, mokrý,“ pravil děd.
- 1901 / L. V. Volenec / Hádanky
„Děti, co je to: Má to sedm noh, jednu ruku a dvě ústa?“ Všichni hádali, nejvíce však Ladík, a přece neuhodli ničeho.
„Toho my neuhodneme, dědečku,“ prohlásil konečně za všechny Ladík.
„Ale vždyť je to zcela lehké!“
„A co je to tedy?“
„Nic!“ zvolal vesele dědeček. „Či mohlo by něco takového na světě býti?“
- 1901 / Zdeněk Radimovický / Hádanky
„Z čeho se skládá hlína?“ ptal se děd svých vnoučat.
Nejstarší, Jeník, jenž chodil již do III. třídy, jmenoval různé věci, z kterých hlína se skládá, ale nikdy nepřišel na to pravé.
„Inu,“ konečně pravil dědeček, „což pak jste neviděly s vozu nikdy skládati hlínu?“
„Já viděl,“ zvolal malý Pepa, „ale s káry!“
„Také třeba,“ odvětil dědeček s úsměvem a pohladil malého Pepíčka.
- 1902 / Č. J. / Hádanky
V létě za pěkného dne na výletě řekl dědeček Ladíkovi: „Ladíku, co vidíme dnes nad sebou?“
„Modrou oblohu,“ odpověděl Ladík.
„Dobře!“ řekl dědeček. „Ale co bychom viděli nad sebou, kdyby pršelo?“
„Mraky!“ pravil Ladík.
„Ba ne, deštník bychom viděli nad sebou,“ smál se dědeček a děti s ním.
- 1902 / Josef Jetel / Hádanky
„Děti, teď vám něco nového ukáži,“ pravil děd. „Ty, Ladíku, podej mi sem tři zátky. Mějte pozor, přikryji je kloboukem. Nyní mi, Vašíku, pověz, kolik zátek leží pod kloboukem.“
Vašík rychle odpoví: „Tři, dědečku.“
„Neuhodl jsi, Vašíčku, protože dvě leží a jedna stojí,“ pravil děd.
- 1903 / Karel Malý / Hádanky
Matka poslala děti za 2 h pro marjánku. Když byla přinesena, tázal se děd: „Děti, do čeho se dává Marjánka?“ — „Do omáčky!“ zněla odpověď. — „To by se umáčela“ — zasmál se dědeček. — „Do jitrnic,“ vítězoslavně vzkřikl Ladík. — „To by se zase umazala“ — opět dědeček. „To jste nikdy neviděli Marjánku, jak sedává do mé lenošky?“
- 1903 / L. V. Volenec / Hádanky
„Víte-li pak, co dělají čtyři zajíci v pytli?“ zeptal se jednou dědeček vnoučat. — „Vyskakují a hledají, kudy by se dostali ven,“ odvětila Lidunka. — „Ale jestliže jsou zabiti?“ namítal Ladík. — „Nevíte tedy?“ — „Nikoliv! Dědečku, povězte nám to!“ prosili všichni. — „Vždyť dělají dva páry dohromady!“ smál se dědoušek.
- 1903 / Pochop. / Hádanky
„Co jste měli odpoledne ve škole?“ tázal se dědeček Ladíka. — „Čtení a měřictví, dědečku.“ — „Kdo z vás umí nejlépe měřictví?“ tázal se opět dědeček. — „Jan, Jan!“ volaly děti. — „Pověz mi tedy, Jene,“ pravil dědeček čtverácky, „jak daleko běží zajíc do lesa?“ — Tato otázka děti zarazila, hádaly, ale neuhodly. — „To jsme, dědečku, neměli,“ pravil konečně Jan. Dědeček se zasmál a povídá: „Do lesa běží zajíc jen do prostřed, od středu běží již zase z lesa!“
Děti i s Janem se smály, a Ladík hned běžel k sousedovic Štěpánovi, aby ho taky tak napálil.
- 1906 / Stan. Hakl / Hádanky
„Hádejte, děti.“ ozval se zase jednou dědeček, „co je to? Má to dvě nohy, křídla a je to černé.“
„Vrána,“ uhodl bez dlouhého luštění čiperný Ladík.
„Dobrá,“ přikývl dědoušek. „A co to je? Má to 4 nohy, křídla a je to černé.“
Teď již to nešlo tak snadno. Děti hádaly všelicos, ale jadérka z dědečkovy hádanky přece nevylouply.
Tak se tedy vzdaly.
„To jsou dvě vrány,“ povídal dědeček. „Ale teď hádejte do třetice! Má to 6 noh, křídla a je to černé; co je to?“
„To jsou tři vrány,“ vyhrkly děti jako na povel.
„Chyba,“ smál se dědeček. „To je brouk chrobák, abyste věděly.“
- 1912 / J. P. Holušický / Hádanky
„Že nevíš, jak se poznají na větší dálku od sebe brambora, kanárek a veveřice?“ ptal se dědeček vnuka Karlíčka.
„Nevím,“ řekl Karlíček.
„Tedy ti to povím. Vezmeme tři klece. Do jedné dáme kanárka, do druhé veveřici a do třetí bramboru. Pak jdeme do lesa, otevřeme všechny tři klícky. Co vyletí, je kanárek, co se vyšplhá na strom, je veverka, co zůstane ležet v kleci, je brambora.“
- 1914 / ? / Hádanky
Jednou měli u Rožků k večeři nové brambory. Dědeček pohladil kocoura, jenž právě k němu vyskočil na židli a o jeho záda se otíral, a povídal:
„Víte-liž, děti, jaký jest rozdíl mezi bramborem a našim kocourem?“
„Nevíme,“ vzdávaly se děti.
„Kocour dovede vyskočiti se země na stůl...“
„A brambor ne,“ smály se děti.
- 1914 / ? / Hádanky
„Je to bílé, děti, nemá to oči a přece to kouká,“ vybízel zas jednou dědeček děti k přemýšlení.
„Co by to bílého bez očí mohlo koukat?“ oříšek louskaly dítky.
„I tuhle Ladíkovi kouká bílý kapesník z kapsy,“ řekl děd.
„A jistě! Hihihihi,“ smály se děti.
- 1914 / Stan. Hakl / Hádanky
„Pozor, děti,“ povídá dědeček, „co je to? Ráno si tím zuby čistíváme, v poledne tím jídáme a večer před spaním si to klademe pod hlavu.“
Tahle hádanka děti překvapila. Něčím jísti, zuby si čistiti a na tom dokonce spáti, to zde přece ještě nebylo.
Proto dychtivě očekávaly od dědečka rozluštění.
„Vy jste mi pěkní mudrci,“ řekl děd. „První jest kartáček na zuby, druhé lžíce a třetí polštář.“
„Tohle já také věděl,“ chlubil se Ladík.
„Ale nepověděl,“ dodal staroušek.
- 1915 / Stan. Hakl / Hádanky
Dědeček dal dětem hádanku: „Je to bílé, má to kopyta a žíněný ocas, ale neběhá to, nechodí a ani neskáče.“
Z počátku zdálo se , že mají děti rozřešení na jazyku, ale když dědeček hádanku dokončil, byly i ony s rozumem v koncích.
„Co je to?“ poddávaly se posléze.
„Kůň bělouš, chytráci,“ řekl děd.
„A ten, že neběhá, nechodí a neskáče?“ ironicky usmíval se Ladík.
„Ovšem, je-li zabitý, neběhá a neskáče.“
„A tak, to je zabitý bělouš.“
- 1918 / Stan. Hakl / Hádanky
„Je to černé, má to 4 nohy, ocas a nehýbe se to,“ dal dědeček dětem hádanku.
Něco podobného děti již nejednou slyšely. Rozluštění hádanky se jim tudíž třepetalo již na jazýčku. Avšak slovíčko černé je zarazilo. Proto se poddaly.
„Padlý bělouš to je,“ řekl děd.
„Chachacha,“ rozesmál se Ladík. „To se vám, dědečku, špatně povedlo. Vždyť bělouš není černý.“
„Pravda, není, není. Avšak slovíčko černý se přidává jen proto, aby se hádanka tak snadno neuhodla,“ smál se dědoušek.
- 1920 / Stan. Hakl / Hádanky
„Tak zase jednu hádanku a snadnou! Poslyšte děti: Roste to na dubě a přec toho na něm neuvidíte; co je to?“
„Roháč,“ vyrazil Oldřich v obavě, aby ho ostatní děti nepředešly.
„Vždyť právě o prázdninách jsem ti roháče na dubech ukazoval,“ odpíral Láďa.
„Tak nevím,“ prohlásil Oldřich.
„Nevím, nevím!“ připojili se Láďa i Milča.
„Spadlý žalud, chytráci,“ rozřešil sivý čtverák.
- 1922 / ? / Hádanky
Když se jednou Ladík učil o rýmu a verši, napsal dědeček toto čtyřverší:
Hvězda Chuchle,
Zbraslav, Troja, Šárka
Jaká krása!
zvolal soused Provazník
I řekl: „Dovedl bys, Ladíku, přečísti hořejší čtyři řádky v rýmech, aniž bys něco přepsal neb připsal?“
A když Ladík nedovedl, četl dědeček sám:
Hvězda Chuchle (čárka)
Zbraslav Troja Šárka
Jaká krása (rozkazník)
zvolal soused Provazník.
- 1922 / ? / Hádanky
Když se jednou Ladík učil dějepisu, zeptal se náhle dědeček: „Víš-li pak, chlapče, kdo nosil ve středověku největší klobouk? Nevíš? — Opravdu nevíš?“ — „Zajisté ten, kdo měl největší hlavu,“ povídal s úsměvem.
