SIVÝ ČTVERÁK

Původní anekdoty

Dle kategorie - Dědeček vypravuje (celkem 20):

• 1901 / Karel Havlík / Dědeček vypravuje
  Děti byly po svačině. Každý chopil se chutě své práce a poslouchal, jak dědeček vypravuje krásné pohádky o králích a vilách, o zakletých princeznách a šeredných dracích, až se strachem k dobrému dědečkovi tulily blíž. — Ale dědeček to také dovedl! —
  „Viděl jsem mnoho, děti,“ — pravil mezi jiným — „čemu byste se divily, ba mnohému byste nechtěly ani uvěřiti. Znal jsem ku příkladu jednu stařenku, která měla oči netoliko v hlavě, ale i v rukou.“
  „Ale dědečku, ty žertuješ, viď?“ probral se z ustrnutí čilý Láďa.
  „Nežertuji,“ odvětil děd vážně.
  „A kdes ji tedy viděl?“ ptaly se děti jedním dechem.
  „Zde, mezi vámi,“ smál se děd a ukázal na babičku, jež spokojeně u kamen pletla. Babička zvedla svou bílou hlavu, upozorněna byvši tím nastalým hlukem a tázavě pohlédla na smějící se skupinu. Když jí Mařenka vše vypověděla, usmála se dobromyslně a zahrozila na děti: „Vy čtveráci! K vůli vám jsem to své jedno »oko« v punčoše pustila.“
  „Jenže jsi sobě, dědečku, dovolil při tom žertíku malou mluvnickou nesprávnost,“ bránil se Ladík, „má se říkati oka v punčoše a oči v hlavě!“
  „Tak, tak, Láďo, jen když se mi to i s tou chybou povedlo,“ smál se dědeček.
• 1901 / Karel Malý / Dědeček vypravuje
  Děd: „Měl jsem jednoho dobrého přítele a u toho se mi velmi líbilo, že nejedl než to, co bylo rozežvýkáno.“ — Ladík: „A kdo mu to žvýkal, dědečku?“ — Děd: „Inu, on sám.“
• 1902 / Fr. Zeman / Dědeček vypravuje
  „Dnes vykládal nám pan učitel o lišce,“ povídal Láďa dědečkovi; „taky v Čechách jsou lišky, zejména některý rok vyskytuje se jich někde velmi mnoho...“
  „Jo, jo,“ pokyvoval dědeček hlavou, „když ještě tady kolem byly lesy, taky tu bylo hojně lišek. Zvláště jeden rok. To jsme na ně chodívali, já a můj bratr, skoro denně. Kam se člověk ohlédl, spatřil lišku. Řezali jsme je pilně a hojně domů nosili...“
  „To jste je jedli,“ ptal se Jeník.
  „Ba, smažené jsem vždycky jídával rád.“
  „A nekously vás, když jste je jen tak zařezávali?“ ptal se Láďa.
  „A kdo?“ ptal se dědeček.
  „No, ty lišky...“
  „I kde pak, což houby koušou...“ smál se dědeček, a Láďa teprve teď si vzpomněl, že lišky jmenují se také houby.
• 1903 / Antonín Procházka / Dědeček vypravuje
  Ondyno četl Láďa, právě když se dědeček vracel z procházky, pohádkovou knihu „O králích a vilách“.
  „Viděl jste již, dědečku, nějakou královnu?“ oslovil chlapec vstupujícího. — „Ba viděl, viděl jsem již několik královen,“ řekl dědeček. „Ale snad jen malované?“ nedůvěřoval chlapec. — „Ne, viděl jsem již několik opravdových královen,“ usmíval se tázaný. — „S korunou na hlavě?“ vyptával se Láďa. — „Ale kdež, vždyť královny nosí korunu jen při zvláštních příležitostech, jinak chodí bez nich,“ poučoval dědeček. — „A měly krásné šaty a mnoho služebnictva?“ vyzvídal dále hoch. — „To si myslím,“ odvětil dědeček, „měly šaty přiléhající, složené ze žlutavých a černých proužků, a kolem sebe plno služebnic, které jim podávaly samé sladké krmě.“ — „Oh, to bych také chtěl,“ přimhouřil Láďa oči a labužnicky při tom mlasknul. „A kde jste, dědečku, viděl posledně královnu,“ dodal ještě. — „Inu, kde jsem ji viděl, zde u nás — v úle,“ opáčil dědeček a dodal, aby zklamaného potěšil: „Až zase nějakou uvidím, zavolám tě, abys i ty ji poznal.“
• 1905 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
  „Jednou ztratily se mi hodinky,“ povídal dědeček. „Pozbyl jsem tenkrát vší naděje, že je kdy snad ještě uhlídám. Ale najednou z čista jasna jsem zase k nim přišel. Bylo to v pátek, babička právě pekla buchty. I podala mi buchtičku takovou do červena vypečenou. Rozpůlím ji a nastojte! co v ní bylo?“ — „Hodinky, hodinky,“ vyrazily jako o překot děti. — „I ne hodinky, povidla byla uvnitř. Hodinky jsem nalezl po obědě na dně truhly v zimní vestě.“
• 1906 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
  „Mlynářův kočí Kořínek měl kdysi pěkného psíka...“
  „A jmenoval se, dědoušku?“ nedočkavou otázkou přerušil Ladík dědečkovo vypravování.
  „Jakoty,“ odvětil dědeček.
  „Jako já? Láďa se jmenoval?“ divil se Ladík.
  „Láďa se ovšem nejmenoval,“ vysvětloval staroušek, „nýbrž říkali mu »Jakoty«“.
  „Aha, teď již rozumím.“
  „Ačkoli měl psík ten všecky čtyři nožky zdravé,“ pokračoval děd, „přece mnohdy téměř celý den skákal a běhal nejinak než po hřbetě.“
  „Jemine, a je to možné?“ trnuly děti.
  „Inu, zcela jednoduché. Kořínek rozvážel do města i okolí mouku a psíka brával s sebou. Vysadil ho vždycky na široký hřbet náručního koně, kde si černý Jakoty zcela nenuceně počínal.“
  „A po hřbetě běhal a skákal,“ opakovaly se smíchem děti a zase již prosily dědečka, aby jim ještě něco pověděl.
• 1910 / P. / Dědeček vypravuje
  Zdvořilost i při smrti
  Dědeček vypravuje: „Můj nebožtík strýc byl nejzdvořilejší člověk na světě.
  Jednou jede po Dunaji, a loď se ztroskotá. Všichni cestující zahynou — a můj strýc jest blízek’ smrti. Ještě jednou vyplave a volá: »Páni a dámy, mám čest vám všem zdvořile se poroučeti!« — a utopí se.“
• 1910 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
  „Po mnoho let chodíval k nám čistit komíny starý, dobrácký kominík,“ vypravoval dědeček. „A ten pokaždé v čistém a úplně bílém obleku vlezl?“
  „Do komína?“ vyhrkl nedočkavý Ladík.
  „Ba ne. Do postele,“ dodal s úsměvem staroušek.
• 1913 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
  Dědeček pomáhával často dětem, když se do školy oblékaly.
  „Za mých mladých let,“ povídá jednou „musili nositi chlapci červené šle.“
  „Červené? A proč?“ táže se Ladík.
  „Aby jim nepadaly kalhoty,“ poučuje děd lapeného vnuka.
• 1916 / A. D. / Dědeček vypravuje
  Jak vypravoval dědeček pohádku babičky Hejpetrové:
  Za dávných dob, když myši ještě chytaly kočku ve vodě a zajíci honili po stromech psa, žil jeden bohatý chudák. Ten neměl dětí a toho nejstaršího poslal do světa.
  Nechtěl jíti pěšky, i sedl na trakař, popadl rukojeti a pěkně jel.
  Přijel do velikánského lesa, ale tam nerostly stromy. Zabloudil a proto vylezl na nejmenší dub, aby se podíval, kudy má jíti.
  Na vršku našel hnízdo a v něm čtyři podsvinčátka. Vybírá je a v tom přiletěla kráva — to byla jejich maminka — a dala milému chlapci žihadlo.
  On se tomu smál, až spadl. Zabořil se do země tři sta sáhův, a země se naň sesypala, že se z jámy nemohl vyškrabat.
  Tu si vzpomněl, že mají doma lopatu a motyku. Doběhl si pro ně a začal se vykopávat. Najednou tam přišel i dědeček a babička, ti nesli kadečku zelí a už je to celý.
• 1917 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
  „Jednou večer jsem vešel do světnice,“ vypravoval dědeček. „Babička seděla u stolu. Pohlédnu tam a zpozoruji, že kouří...“
  „Kouří? Babička kouřila?“ žasly děti.
  „Zpozoruji,“ navazoval děd přetrženou nit ke své řeči, „že kouří lampa. Tak jsem ji zatáhl a při tom babičku vzbudil, jež u stolu libě podřimovala,“ zakončil staroušek svoje vypravování.
• 1918 / K. Husník / Dědeček vypravuje
  Láďa viděl kdesi rychlokreslíře a nadšeně vypravoval dětem o jeho výkonech.
  „Pravda,“ vmísil se dědeček, „častým cvikem dosahují lidé v různých oborech práce zručnosti až neuvěřitelné. Tak anglický herec — komik Heywod vsadil se jednou se svými přáteli o velký peníz, že udělá za 5 minut střevíc.“
  „A vyhrál?“ nedočkavě vpadl Láďa.
  „Vyhrál!“
  „Nemožno,“ pochyboval hoch.
  „Zdá se nemožností a přec toho dokázal a snadno. Zul vysokou svou botu, vytáhl nůž, uřízl botě holeň až po kotníky — a střevíc byl hotov.“
  „Tak ovšem; bota však byla zničena.“
  „Ale vyhranou sázkou několikráte zaplacena.“
  „Chytrák.“
• 1922 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
  „Teď není u nás zvláštností, ovládá-li dítě dobře tři jazyky – jeden v ústech a dva ve šněrovacích botách,“ vypravoval děd. „Za našich mladých let bývalo jinak. Nosívali jsme jen perka a vysoké boty.“
  
• 1923 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
  Dědeček vyprávěl: „Jednou jsem našel na silnici balíček. Potěžkal jsem jej, zatřásl jsem jím; něco v něm jistě bylo. Zastrčil jsem nález opatrně do kapsy a šel jsem dále. Ale balíček mně nedal pokoje. Co v něm asi jest? Kdo jej ztratil? Stojí za to oznámiti nález na obecním úřadě? Či jsem sedl některému šprýmaři na lep?
  Takové otázky dráždily mou zvědavost, až jsem podlehl. Sednu si na patník, rozváži provázek, rozbalím papírový obal a vidím krabičku. Otevřu opatrně víčko a zas něco v hedvábném papíře. Opatrně rozbaluji a ...“
  „Co, co, co, bylo v balíčku?“ ptaly se děti.
  „Revolver.“
  „Re-vol-ver?“
  „Revolver.“
  „A co jste s ním udělal?“ vyzvídal Ladík.
  „Vystřelil jsem si z něho jako z Tebe,“ smál se děd.
  
• 1923 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
  Dědeček spustil zase jednou stavidla své výmluvnosti:
  Ráno vstanu, vzbudím mámu,
  podojím krávu, jdu na trávu.
  Vezmu káru, jdu na dráhu.
  Sednu do vlaku. Přijde konduktér
  a zeptá se: „Máte lísteček?“
  „Nemám,“ povídám. Dá mně lístek.
  Zaplatím a jedu.
  Sedím v Krči, někdo do mne strčí.
  Zeptá se: „Máte lísteček?“
  „Mám,“ povídám. „Jak jste k němu přišel?“
  
  „Inu, to bylo tak:
  Ráno vstanu, vzbudím mámu,
  podojím krávu, jdu na trávu.
  Vezmu káru, jdu na dráhu.
  Sednu do vlaku. Přijde konduktér
  a zeptá se: „Máte lísteček?“
  „Nemám,“ povídám. Dá mně lístek.
  Zaplatím a jedu.
  Sedím v Krči, někdo do mne strčí.
  Zeptá se: „Máte lísteček?“
  „Mám,“ povídám. „Jak jste k němu přišel?“
  
  „Inu, to bylo tak:
  Ráno vstanu, vzbudím mámu,
  podojím krávu, jdu...
  
  Děti chvíli pozorně poslouchaly. Když však dědoušek pořád vedl svou o krávě, káře a konduktérovi, poznaly, že u téhle povídačky se ztratil konec.
  
• 1925 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
  „Pamatuješ se, Ladíku, na ty ocelové hodinky, které jsem před dvěma roky ztratil?“
  „Pamatuji se, tenkrát jste všchno prohledal a přec jste jich nenašel,“ odvětil Ladík dědečkovi.
  „Nuže, včera jsem oblékl starou vestu, které jsem již neměl dlouho na sobě, a co bys myslil, že jsem našel v kapse?“
  „Ztracené hodinky,“ zvolal hoch.
  „Nikoliv,“ vece děd, „našel jsem díru, kterou hodinky vypadly.“
• 1929 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
  DVA PALCE
  „Také jsem pozoroval ve vlaku pána, sedícího proti mně, a viděl jsem, že má dva palce,“ pravil dědeček.
  „U jedné ruky?“
  „I kdepak. Na každé ruce jeden. Chachacha.“
  „Hm, a u nohou jste mu jich nepočítal? Hihihi.“
• 1931 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
  Dědeček vypravoval :
  „Do optického závodu přišla paní a na otázku co si přeje odpověděla: »Kukr ku krku.«
  »Ku-kr-ku-kr-ku?« zeptal se udiveně optik.
  »Kukr ku krku,« zněla odpověď.
  »Kukr ku krku? Není to snad kukátko k zavěšení ke krku?«
  »Ano, kukr ku krku.«
  »Prosím, tu je kukr ku krku.«
  »Zcela správně, kukr ku krku.«“
  „Kukr ku krku,“ zakončily vypravování děti.
  
• 1931 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
  „Když jsem byl malý chlapec, spadl jsem jednou se žebříku 20 metrů vysokého.“
  „Jejej, a hodně jste se uhodil, děde?“
  „Ani dost málo, já byl teprve na první příčce, když jsem sletěl.“
  
• 1931 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
  „Slyšel jsi, Láďo, o té vraždě ve Staré Boleslavi?“
  „Neslyšel. A koho a kdy tam zabili?“
  „Svatého Václava, léta Páně 929.“
  „To je stará historie.“
  „To je, už přes tisíc let.“