- 1898 / ? / Kouzelnické kousky
Co posud nikdo neviděl!
„Děti, dnes spatříte velkou věc,“ řekl dědeček.
„Co, co?“
„Ukáži vám, co posud nikdo nikdy neviděl a co potom nikdo nikdy neuvidí.“
„Ale my to snad uvidíme?“
„Vždyť pravím, že vám to ukáži.“
Po těchto slovech vytáhl dědeček z kapsy lískový oříšek.
„Viděl již někdo někdy to, co je v tom oříšku?“
„Neviděl.“
Dědeček rozbil oříšek a ukázal jádro dětem.
„Nu, viďte, teď vidíte něco, co posud nikdo neviděl. A aby to nikdo již nikdy nespatřil, sněz jádro, Pepíčku.“
Pepíček spolkl oříšek jako kohoutek mouchu.
- 1898 / ? / Kouzelnické kousky
Tři zrnka hrachu.
Dědeček položil na talíř tři zrnka hrachu těsně vedle sebe a řekl vnoučatům: „No, děti, kdo z vás dovede prostřední zrnko hrachu odfouknouti, aby obě krajní se nehnula?“
Děti foukaly, foukaly, ale odfoukly pokaždé všechna tři zrníčka.
„To není možné, dědečku,“ řekly pak děti.
„Jak by nebylo,“ odpověděl dědeček. A hezky přidržel obě krajní zrnka hrachu prsty a prostřední odfoukl.
- 1898 / ? / Kouzelnické kousky
„Vašíku, pověz mi, dovedeš-li jedním rázem třešňovou stopku přetrhnouti na tři díly?“
Třešně byly právě na stole.
Děti se pokoušely přetrhnouti stopku, ale přetrhly vždy jen na dva kusy. Prosily tedy na konec dědečka, aby jim ukázal, jak se stopka třešňová jedním trhnutím na tři kusy roztrhne.
„Takhle,“ povídá dědeček. A složil stopku ve dví, držel ji v prostředku a oba konce utrhl.
- 1898 / ? / Kouzelnické kousky
„Tu je láhev s pivem, jenom že je zátka zapečetěna,“ pravil dědeček.
„Opravdu!“ řekly děti.
„Zda dovedly byste se napíti z ní tak, abyste ani zátky nevytáhly, ani do láhve nevrazily, ani láhve nerozbily?“
„To ne, dědečku.“
„Ba ano, je to možné,“ smál se zase dědeček. „Je možné napíti se z této láhve, aniž bychom se zátky dotkli, nebo láhev rozbili. A může se z ní píti nejen pivo, ale i víno, nebo voda.“
Děti přemýšlely, jak je toho možné, ale neuhodly ničeho.
Dědeček tedy obrátil láhev dnem vzhůru a do jamky na dně láhve nalil si piva a vypil je.
- 1899 / St. / Kouzelnické kousky
Zář velké lampy rozlévcala se po světnici, vánoční stromek tonul v jasu světel svíčiček.
Kolem stolu, pokrytého bělostným ubrusem, shromážděna byla veškerá rodina, maličkého Slávka nevyjímaje.
„Dnes ukáži vám,“ pravil dědeček, „že dovedu i oheň jísti,“ a hned přistoupil ke stromku, zapálil o hořící svíčičku jinou, již vyňal z kapsy. Svíčička dědečkova zahořela jemným plamenem, ale ne na dlouho. Dědeček vložil ji do úst, a — za chvíli, když je otevřel, nebylo po svíčičce ani stopy. Děti se divili, přemýšleli, kterak dědeček věc navlekl, ale neuhodly. — Prozradím ti, čtenáři, kterak kousek ten provedl! Svíčička nebyla z vosku, nýbrž z jablka, knot pak její bylo jádro ořechové. Dědeček totiž vyřízl z jablka sloupek svíčce podobný, a do něho — zasadil knot, jejž z jádra ořechu vlašského vyřízl. Ježto jádro ořechové má hojně oleje, dal se knot z něho upravený snadně zažehnouti. Dědeček, vkládaje hořící „svíčičku“ do úst, zhasil plamen a pak „svíčičku“ rozkousal. Kdo by chtěl po dědečkovi „pojídání hořících svíček“ provésti, dbej, aby knot dlouho nehořel a se nerozpálil, neboť potom mohl bys si snadno ústa popáliti.
- 1899 / Václav Podřipský / Kouzelnické kousky
Kouzelná obálka
Když jednou děti přišly ze školy, uviděly dědečka, kterak u stolu z papíru skládá jakousi obálku. Také lepidlo měl u toho.
„Co to děláš, dědoušku?“ tázaly se zvědavě. „Ukaž nám to také!“ prosily.
Ale dědeček jim odpověděl.
„Nikoli, nikoli, mé zlaté děti, nesmíte hned všecko viděti! Brzy byste sestárly! Zajisté vám tu věc ukáži, až jen bude dohotovena! Zatím si s něčím pohrajte!“
Konečně se dočkaly.
Dědeček zavolal je k sobě a ukázal jim malou papírovou obálku. Byla prázdná.
Po té vyňal z tobolky peníz a vloživ jej opatrně do obálky, řekl dětem: „Teď, děti, mějte dobrý pozor! Mým rozkazem zmizí peníz z obálky a na moje přání zase se do ní vrátí!“
Děti tomu ani nechtěly uvěřiti.
„Ale, dědoušku, jen nám řekni, jak to uděláš?“ divily se. „Aby bez tvého přičinění peníz se ztrácel a zas se zjevoval?“
„Zcela lehce!“ odvětil dědeček. „Ale nyní vám to ještě nesmím říci! Později teprve vše uhlídáte!“
A vzav obálku do obou rukou, říkal nad ní kouzelná slova: „Čáry, máry, fukty ven!“
Když po té popatřil s dětmi do jejího vnitra — byla vskutku prázdna. Dětí zmocnil se údiv.
„Dědoušku, dědoušku, jen zda-li zase ten peníz dostaneš zpět?“ ještě nedůvěřivě se tázaly.
„Jak by ne! Pohleďte jen!“
A učiniv totéž, co dříve, obálku znovu otevřel.
Děti vykřikly úžasem — peníz tam skutečně byl.
„Dědoušku, ty’s jistě nějaký velký kouzelník!“ volaly, s obdivem na stařečka pohlížejíce.
„Ba, nejsem, milé děti!“ odvětil však tento a podal jim obálku k prohlédnutí.
V tom všecky propukly v hlasitý smích.
„Čemu se zase smějete, co?“ ptal se jich děd.
„I vždyť to nebyla jedna obálka, ale dvěna sobě zadní plochou přilepené!“ jásaly děti. „Tak čarovati bychom také dovedly, jako ty, dědoušku!“
A dědoušek jen se tomu upřímně usmíval — —
- 1901 / Ed. Týnek / Kouzelnické kousky
Dědeček: „Položím na podlahu šátek a stoupnu si na jeden cíp; ty, Láďo, si stoupneš na druhý cíp, a přece na mne nedosáhneš.“
„Že dosáhnu, dědečku,“ jistil Ladík.
„Tak budeme vidět.“ Děd otevřel dvéře, položil přes pražec šátek a dvéře zase zavřel. „Tak si stoupni na šátek, Láďo;“ pak otevřel dvéře a sám stoupl na druhý konec šátku, který byl na druhé straně za dveřmi.
- 1901 / J. Zeman / Kouzelnické kousky
„Tak, děti,“ pravil dědeček, když děti přišly s komedie, „co jste viděly na komedii?“
Děti počaly vyprávěti. Lidka pojednou pravila: „Dědečku, na komedii jeden komediant mluvil břichem.“
„Tak počkej, Lidko. Já však dovedu mluviti uchem,“ na to dědeček.
Děti pohlédly nedůvěřivě na dědečka, jenž se tajůplně usmíval.
„Tak mluvte, dědečku,“ pravila Lidka.
Dědeček vstal, přistoupil k poličce, kdež vzal hrnek a přiložil ústa k jeho uchu; tak mluvil uchem.
- 1901 / Jarmila Münzbergerová / Kouzelnické kousky
Dědeček seděl s dětmi při obědě. Ladík, který měl velikou žízeň, chtěl se napíti; ale dědeček, jenž mu seděl nejblíže, zadržel jej řka: „Počkej, Ladíku, nepij ještě, povím vám něco!“
„Ano, dědečku, řekni nám to,“ žebronily děti.
„Řeknu, řeknu,“ pravil dědeček, vida netrpělivosť svých vnoučat, „ale nevím, zda-li to dovedete. Tedy pozor! Kdo z vás umí již píti sám?“
„To je lehké, dědečku, to já dovedu!“ volal Ladík.
„Já také již dovedu sama píti,“ pronesla Martička.
„A já také!“ volaly děti jedno přes druhé.
„Já vím, že toho nedovedete, ale když říkáte, že ano, tedy to zkuste!“ řekl dědeček.
I zdvihly děti sklenice a pily; ale všechny najednou, a tím se stalo, že ani jeden nepil sám.
„Vidíte, že jste nepil každý sám!“ zvolal dědeček.
„Ale vždyť nám nikdo nepomáhal držeti sklenici,“ divily se děti.
„Věřím, ale pily jste všechny najednou, a žádný sám!“ Děti smály se, uslyševše tento žert dědečkův, a při obědě slyšeti bylo několikráte, jak děti volaly, že již umějí píti samy.
- 1902 / Miroslav Rutte / Kouzelnické kousky
Po svačině pravil dědeček dětem: „Protože prší, a nemůžeme jíti na procházku, ukáži vám něco. Ty, Ladíku, přines mi můj klobouk a ty, Mařenko, kousek cukru.“
Když dědeček obdržel, čeho potřeboval, položil cukr na stůl, poklopil naň klobouk a řekl: „Kdo dovede cukr vzíti, aniž se při tom klobouku dotkne?“
„To není možné!“ zvolaly děti jednohlasně.
„A já to přece dovedu,“ řekl dědeček. „Pozor: jedna — dvě — tři — a už jsem to učinil!“
„Ale vždyť jsi cukr nevzal!“ vzkřikl Ladík.
„Přesvědč se,“ odvětil dědeček s úsměvem.
Ladík zvědavě pozdvihl klobouk, ale dědeček mezi tím rychle vzal cukr, aniž se byl klobouku dotekl.
„Tak bychom to také dovedly,“ smály se děti.
- 1902 / Václ. Marel / Kouzelnické kousky
Dědeček přinesl dvě sklenice a postavil je na stůl, řka: „Kdo z vás dovede strčiti tuto sklenici skrze ucho druhé sklenice?“
„Ale dědečku,“ pravil Václav, „vždyť to není ani možné, neboť sklenice je příliš veliká, aby tímto uchem mohla se strčiti.“
„A já to dovedu!“ pravil dědeček.
„To byste musel, dědečku, čarovati,“ prohodil Ladík.
„Nebudu čarovati, vždyť ani neumím,“ odpověděl dědeček, „ale žádám zcela prostou věc.“
Při tom postavil jednu sklenici za ucho sklenice druhé a prstem skrze ucho prvé strčil sklenici druhou.
Děti byly překvapeny; teď porozuměly, že dědeček nemínil sklenici prostrčiti, nýbrž jen strčiti.
- 1903 / Fr. Zeman / Kouzelnické kousky
Děti se přihnaly jako velká voda...
„No, kde jste byly, vy sloto,“ ptal se dědeček.
„Koupat...“ odpovídalo jedno přes druhé.
„A neutopilo se žádné z vás?“
„Ba ne,“ odpovídal za všecky Láďa; „my starší umíme plovat, a ta drobotina stála jen při břehu.“ A sedm hlav i hlaviček přikyvovalo.
„No, dědečku, Láďa umí i na znak plovat,“ svěřoval dědečkovi Vašíček.
„Hm, to ještě nic není,“ povídal Láďa, „to já dovedu všelicos na rybníku dělat...“
„Chodit po rybníce také umíš?“ ptal se ho dědeček.
„Chodit?“ — a Láďa vrtěl hlavou.
„Vidíš, to já dovedl jsem v mládí také všelijaké kousky ve vodě i na vodě a vždy byl jsem předmětem obdivu svých kamarádů — a ještě teď, ve stáří, přejdu přes rybník, aniž bych se potopil.“
„To není možné...“ odporoval Láďa.
„I je, v zimě, když je zamrzlý.“
„To bych také doved’...“ a Láďa smál se s dědečkem.
- 1906 / Jos. Kučera / Kouzelnické kousky
Dědeček nebyl doma.
Děti byly mrzuty, a marně Ladík vymýšlel hry, jimiž je chtěl zabaviti.
„Kdy přijde dědeček?“ ptal se Jeník.
„Půjdu se zeptat maminky,“ řekla Lidka.
V tom dědeček otevřel dvéře.
„Dědeček!“ křičely děti a hrnuly se k němu.
„Pomalu, pomalu!“ volal dědeček, „vždyť mne porazíte.“
Děti se smály, a dědeček usedl na židli.
„Co jste dělaly celý den?“ ptal se dědeček.
Děti vypravovaly.
„Ale to jste nedokázal žádný, co já,“ řekl dědeček, když skončily. „Přešel jsem řeku a ani nohy jsem si nezamáčel.“
„To není možná,“ řekl Ladík. „Přenesl tě někdo?“ hádal Jeník.
Dědoušek jen se usmíval.
„Jak to tedy bylo? Já se poddám,“ volala Lidka.
„A co vy?“ ptal se dědeček ostatních.
„Taky se poddáme,“ volali.
„Šel jsem přes most,“ řekl dědeček a smál se s dětmi.
- 1906 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
Ladík přehlížel na stole svoji sbírku pohlednic. Měl jich značnou zásobu.
„Toť jako karty,“ zvolal dědeček, a shrábnuv lístky se stolu, rozhrnul je v ruce vějířovitě tak, že Ladík viděl téměř všechny obrázky.
„Vyhlédni si, Ladíku, jeden pohled a dobře si jej pamatuj,“ poroučel. — „již sis vybral?“
Ladík přisvědčil.
„Pak je dobře,“ pokračoval a shrnuv opět všechny lístky na sebe, položil hromádku na stůl.
Po té ukázal prstem na pohlednice a ptal se: „Nuže, kde si přeješ onen pohlední lístek míti? Nahoře nebo dole?“
„Dole,“ vece Ladík.
Dědeček tedy uchopil klidně hromádku, shýbl se a položil pohlednice pod stůl.
„Když si jej přeješ míti dole, tak je teď se všemi dole,“ děl s úsměvem, a Ladík měl zas víc o kudrlinku, jež mu občas dědeček na jeho rozumu napaloval.
- 1916 / V. Špidlen / Kouzelnické kousky
„To je asi těžké, dědečku, chodit po provaze!“ vyzvídal Karlík, jenž byl nedávno v cirkuse.
„No, to já taky dovedu!“ prohodil děd.
„Jistě?“ divila se vnoučata.
„Toť se ví! Ladíku, přines provaz a natáhni po podlaze. Uvidíte, jak po něm budu chodit!“ rozkazoval s úsměvem.
„To bychom taky dovedly!“ smály se děti.
- 1916 / V. Špidlen / Kouzelnické kousky
„Dědečku, je tady kouzelník, bude představení!“ volaly děti.
„Hmm, to já taky dovedu dělat čáry!“
„Jóó! Tak nám něco udělej!“
„I ano, ale přineste mi kus papíru!“
Za chvíli by papír na stole, a děd, klidně vyňav tužku, namaloval tři velké čáry.
Děti protáhly obličeje, ale na konec se zasmály.
- 1917 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
Láďa pořádal představení. Byl kouzelníkem, a děti plny obdivu sledovaly jeho kousky.
Když byl „program“ vyčerpán, prohodil dědeček, jenž posud mlčky přihlížel: „Hodně již toho umíš, ale znám lehounký kousek, kterého přece nedokážeš.“
„Který je to, dědečku, který? Povězte!“ naléhal Láďa.
„Tenhle,“ řekl dědeček, kroutě si svůj sivý knír.
„Toho ovšem ne,“ se smíchem přiznával hoch.
- 1917 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
Dědeček měl dvě nově ražené koruny. Jednu vstrčil nenápadně do kapsy u vesty, druhou podržel mezi dvěma prsty pravé ruky, ukazoval ji na vše strany dětem, pak ji položil na stůl, přikryl kloboukem a řekl: „Korunu vezmu se stolu, aniž bych se při tom dotkl klobouku.“
Na to byly děti věru žádostivy. Dědeček začal pak odříkávati jakousi čarodějnickou formuli, která končila slovy „čáry, máry, fuk“, vytáhl z kapsy korunu a ukazoval ji dětem.
Ladík byl překvapen. „Není možná,“ myslil si, sáhl po klobouce a nadzvedl jej. A na to dědeček čekal.
Honem shrábl se stolu druhou korunu, ukázal ji dětem a zvolal: „Neřekl-li jsem, že korunu zvednu se stolu, aniž bych se dotkl klobouku?“
- 1918 / K. Husník / Kouzelnické kousky
Dědeček přišel s odpolední procházky. Sváteční klobouk, který vždy v pokoji na určité místo ukládával, položil na židli v kuchyni.
„Jsem to zapomnětlivec nešetrný, klobouk nechám zde!“ káral se, sotva k dětem přisedl.
„Uložím vám jej, smím?“ ochotně nabízel se Oldřich.
„Ovšem že smíš, ale nepomačkej ho! Nejlépe bude, nevezmeš-li jej ani do ruky.“
„Ale potom jej přece nemohu odnésti,“ zarazil se hoch.
„I můžeš, podívej se,“ usmál se staroušek. Zvedl židli i s kloboukem a otevřenými dveřmi ji do pokoje přenesl.
- 1918 / K. Husník / Kouzelnické kousky
Dědoušek dopil kávu, pohládl na vnučku, a řekl vyčítavě: „Něco jsi zapomněla, Milčo!“
Dívenka odběhla a v okamžiku podávala stařečkovi sklenici vody.
„Postav jen, umím se napíti, aniž sklenici do ruky vezmu,“ prohodil děd.
„Vskutku? Ukažte nám to, prosíme — “ ozvaly se děti.
Stařeček sklonil se nad stůl, sevřel okraj sklenice ústy a upil maličko.
„No, tohle byste také dokázaly, ne?“ s úsměvem ptal se dětí, které jakýs neobyčejný „kousek“ očekávaly.
