SIVÝ ČTVERÁK

Původní anekdoty

Dle kategorie - Válečné příhody (celkem 7):

• 1914 / ? / Válečné příhody
  Dědeček nakreslil křídou na stole čtverec, uprostřed udělal tečku a povídal: „Ve válce balkánské tady tou tečkou označený bulharský voják byl náhle ze čtyř stran obklíčen. Zde byla vysoká zeď mohutné pevnosti, tu naproti valil se dravý proud rozvodněné řeky Marice, v pravo zuřil děsný požár zapálené vesnice a tuhle od levé strany byly naň namířeny hlavně tureckých pušek. A teď mi pověz, hochu, kudy dostal se náš hrdina z tohoto nebezpečného místa!“
  „Patrně tudy přes zeď,“ mínil Ladík.
  „Tu bez žebříku nemohl přelézti,“ odporoval dědeček.
  „Vrhl se tedy do vody.“
  „Životem byl by zaplatil tuto odvahu.“
  „Proběhl tudíž trosky hořící vesnice.“
  „I tam číhala na něho jistá smrt.“
  „Nuže, nezbývalo mu než hnáti se proti přesile Turkův a vybojovati si bodákem východ z nebezpečí.“
  „I to bylo marné. Jistě byl by býval zastřelen.“
  „Tedy povězte, dědečku, co učinil,“ zvolal již netrpělivý Ladík.
  „To kdybych, chlapče, věděl, nepotřeboval bych se ptáti tebe,“ smál se staroušek.
• 1914 / ? / Válečné příhody
  „Mnohým lidem zdá se býti život příliš krátký,“ vypravoval dědoušek. „Nebylo tudíž divu, že před lety chodívalo k slečně Šatečkové mnoho osob, aby jim život prodloužila.“
  „Je-li možná?“ trnuly děti. „Slečna dovedla prodloužiti život?“
  „A na jak dlouho?“ ptal se Ladík.
  „I často na dlouho. To záleželo na tom, jak kdo si dovedl prodloužený život dlouho uchovati,“ vysvětloval dědeček. „Naší babičce vydržel tři léta. Potom přišla nová móda, a slečna za babičce život zkrátila. Slečna Šatečková byla totiž švadlenou, abyste rozuměly,“ zakončil děd.
• 1914 / Stan. Hakl / Válečné příhody
  Se zamračeným čelem vstoupil jednou dědeček k dětem do světnice a zvolal: „Kdybych měl revolver?“
  „Koho byste zastřelil?“ přerušily ho děti.
  „Kdybych měl revolver,“ opakoval dědeček, „prodal bych jej a za stržené peníze koupil bych si něco užitečnějšího.“
  A čelo jeho se vyjasnilo.
• 1914 / Stan. Hakl / Válečné příhody
  Dědeček jel s Ladíkem do Prahy. Na stanici přistoupil do vozu starší pán, který měl na prsou zavěšený záslužný řád. Toho si Ladík dobře všiml a stále naň oči upíral. Když potom pán zase z vozu vystoupil, řekl dědeček:
  „Také mám u sebe řád.“
  „Kde, kde, dědečku?“ vyzvídal Ladík.
  „V kapse.“
  „Ukažte!“
  A dědeček vytáhl z kapsy knížku s nadpisem »Vilímkův jízdní řád«.
  „Hm.“
• 1915 / V. Špidlen / Válečné příhody
  „S válkou jde ruku v ruce bída a hlad,“ začal dědeček. „V Srbsku také již i děti jedí.“
  „Děti?“ žasli dědečkovi malí posluchači. „Velké či malé?“ vyzvídali.
  „Velké i malé. Čím větší děti, tím více jedí, tak jako u nás,“ povídal staroušek a s úsměvem se zadíval na Ladíka, který právě na notném krajíci zkoušel ostří svých bílých zubů.
• 1916 / V. Špidlen / Válečné příhody
  „Ladíku, tedy máš nůž a uřízni mi hlavu!“ poroučel děd se zachmuřenou tváří.
  Ladík stál jako přimrazený a už, už „nabíral“.
  „Tak co? Bude to? Co pak nevíš, kde máme zelí?“ zahřměl děd, ale šibalský úsměv zahrál mu tváří.
• 1918 / Stan. Hakl / Válečné příhody
  „Ti naši jsou chlapíci,“ pochvaloval dědeček, odkládaje noviny. „Dvakráte zas nepřátelský útok odrazili... Víš-li,“ obrátil se k Láďovi, „který je nyní náš nejsilnější a nejvytrvalejší nepřítel?“
  „Rusko,“ prohlašoval hoch.
  „Ne, ne,“ záporně kýval staroušek.
  „Tedy Anglie.“
  „Ach, kde! Moucha. Desetkrát ji odeženeš — útočí po jedenácté a ještě úporněji,“ vysvětloval tím obratem překvapenému vnoučkovi.