SIVÝ ČTVERÁK

Původní anekdoty

Dle kategorie - Šibalství s penězi (celkem 14):

• 1899 / Václav Podřipský / Šibalství s penězi
  Hříčka s haléři
  Dědeček vzal z peněženky tři haléře a položiv je vedle sebe na stůl, sliboval dětem:
  „Komu z vás povede se z těchto tří penízků některý krajní dostati mezi dva ostatní, aniž by jím však mezi tím pohnul, obdrží všecky tři odměnou!“
  Děti zajásaly. Úloha zdála se jim býti na prvý pohled snadnou. Všechny, vyjma Ladíka, hrnuly se ke stolu, aby dědovi ukázaly svou dovednosť. Leč brzy zase zahanbeně odcházely. Ani jedinému nepodařilo se polohu peníze dle dané podmínky změniti. Dědeček velice se tomu divil.
  Když již všecky se vystřídaly, teprve povšimnul si Ladíka, stranou ještě stojícího.
  „Což ty, Ladíku, nepůjdeš se o to pokusiti?“ pobízel ho.
  „Nepůjdu, dědoušku!“ smutně odvětil chlapec. „Vím, že bych toho také nedovedl!“ A slzy vytryskly mu z očí.
  „No, neplač, neplač, hochu,“ konejšil ho dědeček. „Jen přistup blíže a zkus to! Uvidíš, že to půjde! Hleď, vezmi nejprv peníz s jedné strany a přestav jej na stranu druhou!“ radil.
  A když hošík tak učinil, obrátil se k ostatním dětem s otázkou: „Nevíte, milé dítky, byl-li peníz, nyní ve středu ležící, dříve na kraji?“
  „Ano, ano, byl dědoušku!“ všechny svědčily.
  „A zda-li snad bylo jím pohnuto?“
  „Nebylo, nebylo! Zůstal na tomtéž místě jako prve!“
  „Vidíte, vidíte, děti, jak to náš Ladíček umí!“ žertoval děda.
  „Ale dědoušku,“ bránil se hošík, „vždyť ty’s mi všecko napřed řekl! Tobě patří odměna! — Není-li pravda, děti?“
  „Ano, dobře řekl Ladík!“ odpovídaly tyto. „Odměna je tvá, dědečku!“
  Ale samy lítostivě pohlížely na penízky, pro ně ztracené.
  To když zpozoroval dědeček, znovu vyňal peněženku a všecky podělil novým haléřkem, řka:
  „Aby vám nebylo líto — — —.“
• 1902 / B. Beneš / Šibalství s penězi
  V kamnech rozžhavil se železný hák na uhlí. Jarouš jej vyndal a pravil: „Dědoušku, za starých časů prý někteří lidé mohli choditi po žhavém železe, a nic se jim nestalo. Viď, že to nebude as pravda!“
  Dědoušek čtverácky na to: „Já umím více.“ Vzal hák a řekl: „Dáš-li mi 10tihaléř, dotknu se ho jazykem.“
  „Dobrá,“ zvolal Jarouš. „Ale když toho dědoušku nedokážeš, dáš ty mně desetihaléř.“
  „Platí,“ zvolal dědeček, a Jarouš dal mu desetihaléř.
  Dědeček pozdvihl ruku s hákem k ústům ale najednou se dotkl jazykem — desetihaléře.
  „Vidíš, že jsem se ho dotkl,“ smál se.
  „Ale vždyť jsi řekl, že se dotkneš háku,“ namítal Jarouš.
  „To že jsem řekl?“ divil se dědeček. „Pravil jsem přece: dáš-li mi 10tihaléř, dotknu se ho jazykem. Na hák jsem ani nepomyslil. Nu nic si z toho nedělej, že jsi prohrál; podruhé můžeš zase vyhrát, ale vždy pozor na řeč!“ potěšil s úsměvem dědeček Jarouše.
• 1902 / L. V. Volenec / Šibalství s penězi
  „Zde mám dvě koruny,“ pravil dědeček, klada je na stůl. „Víte-li, kolik musím k nim přidati, abych měl na stole potom desetihaléř?“
  „Snad ubrati, dědečku!“ opravoval Ladík.
  „Ne, přidati!“ dotvrzoval děd.
  Děti zvědavě hleděly na dědečka, jenž si zatím usedl do lenošky.
  „Nevíte tedy?“ tázal se konečně. „Je to přece velmi snadné! Hleďte! Zde na stole leží dvě koruny, nikoli však desetihaléř. Chci-li tedy, aby i ten byl na stole, musím tam skutečně také desetihaléř položiti, jinak toho nelze dosíci.“
  A děti se smály, že nedovedly tak snadné věci rozřešiti.
• 1903 / K. D. / Šibalství s penězi
  „Tak vám, děti, něco ukáži. Ty, Ladíku, se pěkně obrať a posaď se na židli a vy ostatní odstupte trochu stranou. — — Tak, dobře —“ hovořil děd dále a sám se posadil do své lenošky. „Nyní, Ladíku, je tvojí úlohou, abys sám se své židle vstal. Učiníš-li tak správně, budiž ti odměnou tato lesklá koruna.“
  Láďa bez dalšího pobízení radostně povstal a běžel k dědečkovi pro slíbenou korunu, ale ten, stoje již opět, zcela klidně před užaslým Láďou vstrčil peníz do své tobolky.
  „Prohrál’s, Ladíku,“ smál se dědeček, „zapomněl jsi, že máš vstáti sám.“
  „Ale vždyť já...“ namítal Ladík.
  „Nic tak,“ vskočil mu děd do řeči, „ty jsi měl povstati sám a nevykonals toho, poněvadž jsem vstal s tebou zároveň já!“
• 1903 / L. V. Volenec / Šibalství s penězi
  „Dědečku, povězte nám něco,“ žadonily děti, když byly dokončily svoje úkoly a naučily se, co měly uloženo.
  „Ano, dedectu, zetnete nám neco,“ prosebně se přimlouvala i malá Lidka.
  „Mnoho toho už povídati nemohu,“ odpověděl dědeček, „poněvadž je dnes na to pozdě, ale něco vám přece okáži za to, že jste tak hodné.“ A obrátiv se k Ladíkovi pravil: „Přines nám svoje úspory!“
  Láďa ochotně tak učinil a vysypal obsah malé pokladničky na stůl. Dědeček se dlouho probíral v penězích, až konečně vzal do ruky korunu a podal ji Ladíkovi.
  „V kolikátém roce je ražena?“
  „Roku 1894,“ řekl Ladík prohlédnuv si dříve důkladně peníz.
  „Myslím, že nikoli,“ namítl nedůvěřivě děd a podíval se sám na korunu. „Zde jest rok 1899.“
  Znovu ji prohlížel Ladík, ale letopočtu dědouškova nenalezl; bylo tam zřejmě vyraženo číslo 1894.
  „Dědoušku, mýlíte se! Jest zde přece jen rok 1894,“ řekl otec Ladíkův, jehož ta věc počala zajímati.
  „Vsaďme se tedy,“ pravil děd, a na tváři mu pohrával šibalský úsměv. „Vyhraji-li, Ladíku, dáme tu tvoji korunku Ústřední matici, prohraji-li však já, obdržíš ty ode mne korunu.“ A vytáhnuv z peněženky stříbrný peníz položil jej na stůl.
  „Ano, ujednáno,“ nedočkavě začal otec. „I já dávám v sázku korunu, že vyhrajete-li vy, dědoušku, vyhraje tím obětavá Ústřední matice, jež toho zajisté potřebuje.“
  „Tak začneme,“ pavil děd vážně. „Vy tedy tvrdíte, že na té koruně je letopočet 1894, kdežto já viděl 1899. A podmínka je, na čí straně pravda, ta platí — ano?“
  „Ano,“ všichni jednohlasně přisvědčili, nepovšimnouvše si dědova úskoku, dvojsmyslem slova „platí“ krytého.
  „Tedy pravda platí?“ opakoval s úsměvem dědouš. „A jelikož vy jste měli pravdu — neboť je na té koruně skutečně rok 1894 — platíte vy, a Matice tak vydělá dvě koruny, k nimž přidám i svoji třetí.“
  
• 1907 / Ant. V. Vaněček / Šibalství s penězi
  Jednou Ladík dostal od matky dvouhaléř. I přemýšlel, co by si měl za něj koupit.
  Dědeček to věděl i pravil mu: „Víš co Láďo? Poradím ti něco. Vsaď se tady se Slávkem, že když dáš dvouhaléř na stůl, že ti jej vezme.“
  „No, to věřím, že by mi jej vzal,“ odpověděl Láďa.
  „Ne, tak nemyslím. Když si položíš dvouhaléř na stůl, Slávek postaví se na druhou stranu ke zdi a nepůjde ani sem ani tam a přece ti jej vezme.“
  „To bych rád viděl,“ odpověděl Ladík. „Když nepůjde sem, ani odtud, jak by ho mohl až ode zdi dosáhnouti!“
  „Tedy se vsaď!“
  „To jistě Slávek prohraje!“
  Slávek se postavil ke zdi a Ladík dal dvouhaléř na stůl. Dědeček šel a vzal Slávka do náručí a odnesl ho ke stolu; ten si vzal dvouhaléř a dědeček Slávka odnesl zpět. Ladík prohrál jako vždy.
• 1907 / František Kralupský / Šibalství s penězi
  Bylo sobotní odpoledne, a dítky měly prázdno. Usedly kolem dědouška za stůl. Dědovi pojednou rozhostil se po tváři úsměv.
  „Ladíku,“ povídá, „vsaď se, že sám nevstaneš ze židle, na které sedíš?“
  „Oho, to by bylo,“ pravil Ladík.
  „Tak oč se vsadíš, Ladíku?“ tázal se děd.
  „O desetihaléř, který zítra dostanu od otce,“ odvětil Ladík.
  „Tak dobře, platí. A nyní se pokus, ať sám vstaneš.“
  Ladík vyskočil, — ale zároveň s ním vstal také děd. „Vidíš, že jsi prohrál?“ smál se mu.
  „Že jsem prohrál?“ bránil se Ladík. „Vždyť jsem vstal sám, nikdo mi nepomáhal.“
  „To ovšem,“ pravil děd směje se, „ale nevstal jsi samojediný, neboť vstal jsem zároveň s tebou, tedy jsme vstali dva. Prohrál jsi, zítra mi dáš desetihaléř.“
  Nyní se daly dítky do smíchu, jediné Ladík se nesmál. „Tak jsem to nemyslil,“ pravil smutně.
• 1909 / Stan. Hakl / Šibalství s penězi
  Dědeček ukazoval dětem novou jubilejní papírovou dvacetikorunu. Dětem se líbila. Ladík tvrdil dokonce, že je lepší než zlatá.
  „Ale zda-li jsi viděl již papírovou korunu?“ tázal se dědoušek.
  „Korunu? Což jsou již také papírové koruny?“ divil se chlapec. „Těch jsem dosud neviděl.“
  „Až 6. ledna budou zas u nás choditi tři králové, tak si všimni!“ upozorňoval s úsměvem dědoušek.
• 1915 / Stan. Hakl / Šibalství s penězi
  „Počítej dobře, Ladíku,“ napomínal dědeček chlapce k pozornosti.
  „Měl jsem v kapse 27 haléřů. 8 haléřů dal jsem za tabák a 19 haléřů jsem ztratil. Co jsem měl v kapse?“
  „8 + 19 = 27,“ počítal Ladík.
  „V kapse jste neměl nic, dědečku,“ zněl výsledek.
  „I měl, hochu, měl.“
  „Není možná,“ divil se Ladík. „Co jste tam tedy měl?“
  „Díru,“ smál se staroušek.
• 1915 / Stan. Hakl / Šibalství s penězi
  „Když jsi tedy takový počtář, Ladíku, tak ještě jeden případ. Je-li kožené jablko za dvouhaléř, co se může dáti za kožený klobouk?“
  Příklad byl Ladíkovi velikým otazníkem.
  „Co se může dáti za kožený klobouk?“ přemýšlel.
  „Inu třeba péro, stuha, nebo kytka, jak kdo chce,“ rozřešil to dědeček.
• 1920 / Stan. Hakl / Šibalství s penězi
  „Ne a ne a nemohl jsem včera po celé Praze rozměniti novou stokorunu,“ stěžoval si dětem dědeček.
  „Měl jste falešnou?“
  „Neměl.“
  „Neměli tedy nikde drobných?“
  „Měli.“
  „Proč tedy?“ ptaly se děti.
  „Inu, já jsem vůbec u sebe ani jediné stokoruny právě neměl.“
  „Ach tak.“
• 1922 / ? / Šibalství s penězi
  Dědeček navlhčil dvouhaléř a přitiskl si jej na čelo. Potom stahováním a krčením čela namáhavě pokoušel se dvouhaléř z čela shoditi, až se mu to konečně podařilo.
  „Dovedl bys totéž učiniti?“ ptal se Ladíka. A když hoch sebevědomě přikývl, poručil mu dědeček založiti ruce nazad a tiskl mu chvíli dvouhaléř na čelo a pak nenápadně jej zase sňal. Ladík cítil přes to tlak peníze na čele a snažil se proto marně rozmanitými posuňky a pohyby obličejových svalů domněle přilnutý peníz shoditi. Čím více se děti smály, tím houževnatěji krčil čelo, křivil ústa a mrkal očima.
  Nepociťuje úspěchu, sáhl si rukou na čelo a poznal teprve teď, že se stal opět nástrojem dědečkova žertíku.
• 1923 / Stan. Hakl / Šibalství s penězi
  Dědeček položil na stůl čistý arch papíru, na který postavil čajovou sklenici dnem vzhůru a vedle ní položil desetihaléř. Vše bílým kapesníkem přikryl. Potom vyhrnul rukávy a nemaje po ruce kouzelné hůlky troubelí od dýmky na sklenici zaťukal a zvolal: „Anče pase“.
  Sklenici odkryl, kapesník vytřepal a prázdné dlaně dětem ukázal. Desetihaléře vedle sklenice nebylo. Zmizel beze stopy.
  Potom znovu zase sklenici kapesníkem přikryl, zaťukal, „Anče pase“, opět kapesník nadzvedl a desetihaléř vedle sklenice. Věci uklidil, a děti si pak mohly nad tím kouzlem hlavičky rozlámati.
  Nebylo možno jinak. Dědeček musil s barvou ven. Ukázal dětem sklenici. Na jejím okraji byl přilepen kotouč bílého papíru téhož průměru. Na bílé ploše papíru nebylo možno kotouč pod obrácenou sklenicí pozorovati. Pod šátkem tedy dědeček jednoduše pohnul sklenicí a zakryl jí desetihaléř. Jak mohly potom děti tušiti pod ní zdánlivě zmizelý peníz?
  
• 1925 / Stan. Hakl / Šibalství s penězi
  Dědeček povídal: „Haléř je nerozměnitelný. Dvouhaléř lze rozměniti pouze jednou ve dva haléře. Pětihaléř rozměníme třikrát: v pět haléřů, v jeden dvouhaléř a tři haléře, ve dva dvouhaléře a jeden haléř. Desetihaléř pětkrát: v deset haléřů, v jeden dvouhaléř a 8 haléřů, ve 2 dvouhaléře a 6 haléřů, ve 3 dvouhaléře a 4 haléře, ve 4 dvouhaléře a 2 haléře. Korunu můžeme rozměniti 3.953krát. Máte chuť všecky způsoby přepočítati? Já dnes ne.“