SIVÝ ČTVERÁK

Původní anekdoty

Dle kategorie - Tělocvik (celkem 7):

• 1901 / ? / Tělocvik
  Dědeček: „Dám ti něco do ruky, všichni to budou vidět, jen ty ne.“ (Dal některému jeho vlastní ucho do ruky.)
• 1903 / Antonín Procházka / Tělocvik
  „Tak opět, děti, počneme,“ řekl dědeček. „Uhodím kamenem jako hlava velikým do okna a přece ho nerozbiji. Ale to musíme jíti ven, abych si vyhledal potřebný kámen.“
  Děti hrnuly se s jásotem za dědečkem před okna, a Láďa, v obličeji všecek zardělý, vlekl od vrat okrouhlý bílý křemen, veliký jako pořádná hlava, a složil jej dědečkovi k nohám.
  Dědeček se jen usmíval, řka: „To jsi se s tím valounem pořádně pronesl.“
  Na to zvedl zrnko křemene asi jako hrách veliké a řekl Láďovi.
  „Nuže, Láďo, je toto také kámen?“
  „Ba ano,“ odpověděl chlapec.
  Na to dědeček mrštil zrnkem do okna, řka: „Nuže hleďte, že sklo v okně zůstalo celé.“
  „Ale, dědečku, to zrnko přece nebylo veliké jako hlava,“ odporoval Láďa.
  „Ba bylo,“ odvětil dědeček, „byl to kámen veliký jako muší hlava,“ načež ještě dodal: „A ten valoun odnes, Láďo, zase pěkně tam, kdes jej vzal!“
• 1903 / Karel J. Zákoucký / Tělocvik
  Tak přeskoč.
  Děd právě kráčel podle dozrávajícího ječmene.
  „Poslouchej, Ladíku,“ zahovořil děd, „když jsem byl v tvých letech, skákali jsme přes klas ječmene, ale kolik nás bylo, nedovedl toho nikdo.“
  „A to jste byli pěkní Sokolové!“ sebevědomě zasmál se Ladík a na děda se podíval, jakoby mu chtěl říci, že přeskočiti ječný klas vlastně nic není.
  „A ty jsi Sokol?“
  „Nejsem dosud, ale mnohé již dovedu, co Sokolové dovedou. Měl byste nás viděti, když ve škole cvičíme. Skok do výše i do dálky již tak jsme nacvičili, že netřeba se nám pozastavovati nad žádnou překážkou!“
  „Za našich dob tělocviku ve školách se neučilo, jako nyní se učíte, ale pravím ti, že obsah ječného klasu přece nepřeskočíš!“
  „Oho!“
  „Chceš se o to pokusiti?“
  „Ovšem, že chci!“ řekl sebevědomě Ladík a těšil se, že dědečkovi ukáže, že dovede, čeho oni nedovedli.
  Dědeček usmívaje se neodpovídal, ale utrhnuv ječný klas, opatrně, aby žádného „vousu“ neulomil, vytrhoval z klasu jednotlivé obilky a kladl je na zem tak, aby vždy následující zrnko přišlo na konec „vousu“ zrnka předcházejícího.
  Ladík i ostatní hoši všemu tomu počínání dědovu nerozuměli. Dívali se na děda vyjeveně, ale netázali se, nechápali, co děd bude chtíti.
  „Tak to přeskoč,“ řekl děd, když celý klas po zemi rozložil a vítězně se po celé délce rozloženého klasu podíval.
  „No, toho nedokáži,“ přiznával se Ladík, když viděl, že celá délka rozloženého klasu jest větší než dva metry.
  „Tak vidíš! Nikdy se nepřeceňuj! Někdy i nepatrnou věcí můžeš býti poražen!“ řekl děd, a hlas jeho zněl vážně.
  Ladík pravdu dědových slov uznal a zapamatoval si je. Zapamatoval si však také dědův žert, a to jedině proto, aby ho zkusil na hoších.
• 1907 / Ant. V. Vaněček / Tělocvik
  Děti právě si hrály, když dědeček pravil Slávkovi: „Slávku, že nevydržíš sedět pod stolem, dokud třikrát na něj neuhodím.“
  „To by bylo, abych tam nevydržel sedět,“ pravil Slávek. Myslil si, že když dědeček uhodí třikrát na stůl, že se mu nic pod stolem státi nemůže. Proto s chutí vlezl si pod stůl.
  „Tak počítej, dokud třikrát neuhodím, vydržíš-li tam sedět,“ pravil dědeček a začal: „Jednou, — dvakrát, a nyní čekej, zítra přijdu uhodit po třetí.“
  Děti se Slávkovi smály, že má čekat pod stolem do druhého dne, až dědeček přijde uhodit po třetí na stůl.
  Slávek vyskočil jako jelen a ovšem smál se s nimi. Však ho dědeček jen tak nenapálí.
  
  
  
• 1910 / Stan. Hakl / Tělocvik
  Ladíkovi spadla pod stůl tužka. A když tam pro ni vlezl, povídá dědeček: „Ačkoliv jsi takový hrdina, Ladíku, přece tam nevydržíš seděti, co já uhodím pěstí třikrát na stůl.“
  „No, to bych málo snesl,“ ozval se z pod stolu Ladík. „Jen uhoďte, dědečku.“
  A dědeček uhodil. „Jedna!“ povídá, a hoch se ani nepohnul. „Dvě!“ udeřil po druhé, vstal od stolu a vytratil se ven. Sedl si venku na zápraží, zapálil dýmku a spokojeně pouštěl obláčky modrého dýmu do vzduchu.
  „No tak,“ povídá zatím Ladík, „uhoďte potřetí, dědečku!“ Když se však nikdo neozval, vystrčil z úkrytu hlavu, rozhlédl se po světnici a nespatřiv nikoho, věděl hned, proč neuhodilo. To by se pod stolem na třetí ránu načekal. Tušil již předem dobře, jak ho dědeček venku s úsměvem uvítá.
  
  
  
• 1920 / Stan. Hakl / Tělocvik
  Na Tři krále mrzlo, jen praštělo. „Takový mráz letos!“ řekl dědeček dívaje se oknem na ulici. „Loni jsem se na Tři krále ještě koupal.“
  „Koupal?“ žasly děti. „Venku? V řece?“ ptaly se.
  „Chraň Bůh! Doma ve vaně.“
  „Hmm.“
• 1923 / Stan. Hakl / Tělocvik
  „Že vstaneš, Ladíku, se židle, na níž sedíš, na můj pouhý povel »Vstát!«“ předpověděl děd. „A že ne!“ odpovídal Láďa a pro jistotu se přidržel oběma rukama pevně stolice.
  „Tak tedy. – Vstát!“ a s klidem dodal: „Nemusí to býti hned, ale doufám, že na židli do smrti seděti nezůstaneš.“
  Sundal s věšáku čepici, nasadil si ji na hlavu a vytratil se ze světnice.
  Netrvalo dlouho a Ladík přiběhl za ním na dvoreček.
  „Neposedo!“ přijal jej opět děd s úsměvem na milost.