1899 / Václav Podřipský / FysikaKolumbovo vejce
„Čemu jste se dnes naučily?“ tázal se dědoušek dětí, které přišedše ze školy kolem něho se shlukly, aby zase něco nového jim pověděl.
„Dědoušku,“ hlásil se hned za všecky k slovu Ladík s radostí, že opět bude moci s vědomostmi svými se pochlubiti; „dnes pan učitel vyprávěl nám o slavném objeviteli Ameriky — Krištofu Kolumbovi.“
„Ale, ale, to je hezké,“ liboval si děd. „A zdaž také při tom pověděl vám příběh o pověstném jeho vejci?“
„Ano, ano. — Jedenkráte Kolumbus, vrátiv se ze své prvé výzkumné cesty do Španěl, aby královně Isabele kastilské věrné zprávy dal o zemi nalezené, kráčel nádvořím sídelního hradu, jsa hlubokými myšlenkami zaujat. Ze snění vytrhlo jej několik dvořenínů, v hlučný hovor zabraných. Kolumbus nepozorovaně obrátil se k nim, i zaslechl tato slova: »... to bychom byli také dovedli zemi objeviti a získati si milosť královny, kdybychom měli nutných k tomu prostředků...!« — Poznav, o koho zde běží, tiše se vzdálil a umínil si je za jich závist potrestati: Dal přistrojiti hostinu, k níž všeckny účastníky hovoru pozval. Na stůl mezi jinými pokrmy přinesena též vejce. I tázal se, zdaž by někdo dovedl postaviti vejce na špičku. Ač všichni se o to pokoušeli, přece žádný to učiniti nemohl. Tu Kolumbus vzal vejce a trochu na stůl je naraziv, bez obtíže před udivenými dvořany na stůl je postavil. — »To bychom byli také dovedli, kdyby...« vymlouvali se. — »Ano, nyní dovedl by to každý. Proč však dříve jste tak neučinili? — K tomu bylo třeba důvtipu, který člověku, jenž chce nové země hledati, chyběti nesmí!« A dvořenínové zahanbeni, druh po druhu ze síně se vytráceli, a nikoho již nenapadlo mluviti nerozvážně o výzkumech Kolumbových.“
„Dobře, dobře, Ladíku,“ pochválil jej děd, když hošík vypravování ukončil; „když tak pěkně vše jsi si zapamatoval, okáži ti také vejce Kolumbovo, které však můžeš překotiti, a přece do původní své polohy zase se vrátí, — což s vejcem svým Kolumbus učiniti nemohl.“ A vzav syrové vejce, malými dvěma otvory obsah vyfoukl, jeden pak zalepil, a druhým roztopené olovo vlil do vnitra. Když olovo vychladlo, vejce v jedné poloze se ustálilo, a byť i děti všemi směry je klonily, vždy totéž postavení zaujalo.
Děti nedovedly si nijak úkaz ten vysvětliti; jen Ladík chvíli přemýšlel, a po té pravil k dědovi:
„Dědoušku, viď, že jest to asi totéž, jako figurky z duše bezové, které jsouce na jedné straně obtěžkány, vždy částí tou dolů se obracejí!?“
„Ano; úkazy tyto — vejce i figurky — jsou jedno a totéž; liší se toliko způsobem zatížení: Tam tíží olovo uvnitř, zde těžký předmět, obyčejně hřebík se širokou hlavičkou, vně. Obé však řídí se věčným zákonem přírody, že těžké vždy snaží se dolů dostati, ponechávajíc vyšší místa předmětům lehkým.“
