1899 / Lud. Tesařová / Nezařazeno„Co se ti stalo, Ladíčku, že máš zavázané očko,“ ptal se dědeček.
„Mám tam ječné zrno,“ řekl Ladík a již nabíral k pláči.
„No, snad bys neplakal? To není nic hrozného — ani je skoro vidět není! To já jsem dnes viděl chudáčka starého koně, a ten měl větší ječné zrno a na nose k tomu!“
„Ale dědečku, ječné zrno snad nebývá na nose,“ namítl Karel.
„Divná věc, ale stalo se, hochu, stalo se, kůň je měl jistě na nose! A abyste věděly, já jsem mu od něho pomohl!“
„A bolel ho to, dědečku?“ ptal se Ladík.
„Ani dosť málo,“ odpověděl dědeček, „řekl jsem: — Čáry — máry — fuk — dotkl jsem se zrna a nezbylo po něm na nose památky.“
„A jak to?“
„No, shodil jsem je na zem — bylo to ječné čili ječmenové zrno, které se připletlo mezi oves a náhodou koni na nos se přilepilo!“
Děti se smály, jak je dědeček zase vyvedl! Ale tu povídá Ladík: „Však my pro vás, dědečku, taky něco máme, dáme vám hádanku.“
„Nu tak tedy, už poslouchám,“ usmíval se dědeček.
Ladík si klekl na židli, aby byl dědečkovi blíž, a povídá: „Dědečku, co to je? — Když to leží, křičí to, když to zvedneš, mlčí to!“
„Ale, tak to není,“ řekl dědeček, „to se říká obráceně: »Když to zvedneš, křičí to, když to leží, mlčí to!«“
„Ne, ne, dědečku,“ volaly všechny děti, „to je naše nová hádanka!“
A dědeček ne a ne uhodnout! „Poddáte se?“ smál se Láďa.
„Poddám,“ přikývl dědeček.
Láďa zapomněl, že klečí na židli, radostí nad tím, že dědeček neuhodl, vyskočil a chtěl volati s ostatními: „Naše miminko je to“ — ale bác — už ležel pod stolem a plakal!
Dědeček se shýbl, zvedl ho a povídá: „Ba není to jenom miminko!“
Láďa udivením přestal plakat, a dědeček dodal: „Láďa je to také! Když ležel, křičel — zvedl jsem ho, — a už mlčí!“
Láďa koukal chvilku na dědečka, pak ho chytil kolem krku, i ostatní děti se smíchem sesypaly se všecky na rozmilého dědečka — inu zrovna jako mouchy na med!
