1903 / Antonín Procházka / Tělocvik„Tak opět, děti, počneme,“ řekl dědeček. „Uhodím kamenem jako hlava velikým do okna a přece ho nerozbiji. Ale to musíme jíti ven, abych si vyhledal potřebný kámen.“
Děti hrnuly se s jásotem za dědečkem před okna, a Láďa, v obličeji všecek zardělý, vlekl od vrat okrouhlý bílý křemen, veliký jako pořádná hlava, a složil jej dědečkovi k nohám.
Dědeček se jen usmíval, řka: „To jsi se s tím valounem pořádně pronesl.“
Na to zvedl zrnko křemene asi jako hrách veliké a řekl Láďovi.
„Nuže, Láďo, je toto také kámen?“
„Ba ano,“ odpověděl chlapec.
Na to dědeček mrštil zrnkem do okna, řka: „Nuže hleďte, že sklo v okně zůstalo celé.“
„Ale, dědečku, to zrnko přece nebylo veliké jako hlava,“ odporoval Láďa.
„Ba bylo,“ odvětil dědeček, „byl to kámen veliký jako muší hlava,“ načež ještě dodal: „A ten valoun odnes, Láďo, zase pěkně tam, kdes jej vzal!“
