1903 / Karel J. Zákoucký / TělocvikTak přeskoč.
Děd právě kráčel podle dozrávajícího ječmene.
„Poslouchej, Ladíku,“ zahovořil děd, „když jsem byl v tvých letech, skákali jsme přes klas ječmene, ale kolik nás bylo, nedovedl toho nikdo.“
„A to jste byli pěkní Sokolové!“ sebevědomě zasmál se Ladík a na děda se podíval, jakoby mu chtěl říci, že přeskočiti ječný klas vlastně nic není.
„A ty jsi Sokol?“
„Nejsem dosud, ale mnohé již dovedu, co Sokolové dovedou. Měl byste nás viděti, když ve škole cvičíme. Skok do výše i do dálky již tak jsme nacvičili, že netřeba se nám pozastavovati nad žádnou překážkou!“
„Za našich dob tělocviku ve školách se neučilo, jako nyní se učíte, ale pravím ti, že obsah ječného klasu přece nepřeskočíš!“
„Oho!“
„Chceš se o to pokusiti?“
„Ovšem, že chci!“ řekl sebevědomě Ladík a těšil se, že dědečkovi ukáže, že dovede, čeho oni nedovedli.
Dědeček usmívaje se neodpovídal, ale utrhnuv ječný klas, opatrně, aby žádného „vousu“ neulomil, vytrhoval z klasu jednotlivé obilky a kladl je na zem tak, aby vždy následující zrnko přišlo na konec „vousu“ zrnka předcházejícího.
Ladík i ostatní hoši všemu tomu počínání dědovu nerozuměli. Dívali se na děda vyjeveně, ale netázali se, nechápali, co děd bude chtíti.
„Tak to přeskoč,“ řekl děd, když celý klas po zemi rozložil a vítězně se po celé délce rozloženého klasu podíval.
„No, toho nedokáži,“ přiznával se Ladík, když viděl, že celá délka rozloženého klasu jest větší než dva metry.
„Tak vidíš! Nikdy se nepřeceňuj! Někdy i nepatrnou věcí můžeš býti poražen!“ řekl děd, a hlas jeho zněl vážně.
Ladík pravdu dědových slov uznal a zapamatoval si je. Zapamatoval si však také dědův žert, a to jedině proto, aby ho zkusil na hoších.
