1899 / Václav Podřipský / Kouzelnické kouskyKouzelná obálka
Když jednou děti přišly ze školy, uviděly dědečka, kterak u stolu z papíru skládá jakousi obálku. Také lepidlo měl u toho.
„Co to děláš, dědoušku?“ tázaly se zvědavě. „Ukaž nám to také!“ prosily.
Ale dědeček jim odpověděl.
„Nikoli, nikoli, mé zlaté děti, nesmíte hned všecko viděti! Brzy byste sestárly! Zajisté vám tu věc ukáži, až jen bude dohotovena! Zatím si s něčím pohrajte!“
Konečně se dočkaly.
Dědeček zavolal je k sobě a ukázal jim malou papírovou obálku. Byla prázdná.
Po té vyňal z tobolky peníz a vloživ jej opatrně do obálky, řekl dětem: „Teď, děti, mějte dobrý pozor! Mým rozkazem zmizí peníz z obálky a na moje přání zase se do ní vrátí!“
Děti tomu ani nechtěly uvěřiti.
„Ale, dědoušku, jen nám řekni, jak to uděláš?“ divily se. „Aby bez tvého přičinění peníz se ztrácel a zas se zjevoval?“
„Zcela lehce!“ odvětil dědeček. „Ale nyní vám to ještě nesmím říci! Později teprve vše uhlídáte!“
A vzav obálku do obou rukou, říkal nad ní kouzelná slova: „Čáry, máry, fukty ven!“
Když po té popatřil s dětmi do jejího vnitra — byla vskutku prázdna. Dětí zmocnil se údiv.
„Dědoušku, dědoušku, jen zda-li zase ten peníz dostaneš zpět?“ ještě nedůvěřivě se tázaly.
„Jak by ne! Pohleďte jen!“
A učiniv totéž, co dříve, obálku znovu otevřel.
Děti vykřikly úžasem — peníz tam skutečně byl.
„Dědoušku, ty’s jistě nějaký velký kouzelník!“ volaly, s obdivem na stařečka pohlížejíce.
„Ba, nejsem, milé děti!“ odvětil však tento a podal jim obálku k prohlédnutí.
V tom všecky propukly v hlasitý smích.
„Čemu se zase smějete, co?“ ptal se jich děd.
„I vždyť to nebyla jedna obálka, ale dvěna sobě zadní plochou přilepené!“ jásaly děti. „Tak čarovati bychom také dovedly, jako ty, dědoušku!“
A dědoušek jen se tomu upřímně usmíval — —
