1899 / Václav Podřipský / Matematické žertíky a paradoxyNěco z počtů
Děti dostávaly vysvědčení.
Když je donesly ukázat dědovi, otázal se jich tento:
„Kdo z vás má nejlepší zprávu?“
„Láďa, dědoušku!“ odpověděly děti. „Má samé »biče«!“
„Ale, ale,“ divil se stařeček. „No tak sem pojď, Ladíku! Zajisté dovedeš také dobře počítati, co?“
„Dovedu, dědoušku!“ pochlubil se hošík sebevědomě.
„Víš-li tedy, kolik má číslo »tisíc« číslic?“
„Jak bych nevěděl, dědoušku: Čtyři! Jedničku a tři nully.“
„Ano, dobře! A zda-li bys mi mohl teď také to číslo napsat pěti číslicemi?“
Hošík byl se svými vědomostmi v koncích. Dlouho přemýšlel o této otázce bez výsledku.
„Dědoušku, to snad není ani možné!“ posléze pochyboval.
„Ale milé dítě, jak by to nebylo možné? Pohleď jen!“
A dědeček, vzav křídu, napsal na desku číslo 999 9/9.
Po té se otázal:
„Kolik je zde číslic?“
„Pět!“
„A teď to ještě spočítej!“ nařídil Ladíkovi.
Ten tiše počítal: »Číslo celé 999, k tomu 9 devítin je jedna celá. Tedy 999 a 1 celá jest 1000.« — „Dědoušku, vyšlo tisíc!“ oznámil.
„Vidíš, zlatý hochu, vidíš,“ řekl dědeček. „Počkej, počkej, řeknu panu učiteli, aby podruhé ti dal »husičku« místo »jedničky«, když tohle jsi nevěděl!“ hrozil.
„Nebojím se, dědoušku!“ volal Ladík, šelmovsky se usmívaje. „Vždyť já vím, že nic neřekneš — — —“
