1923 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky„Otisk prstu každého člověka jest různý,“ začal dědoušek. Položil na stůl zrcádko a vyzval děti, aby na ně každé svůj ukazováček pravé ruky přitisklo. I pan Prošek, právě u stolu sedící, byl vyzván také tak učiniti.
„Každý z nás máme jinak sestaveny rýhy na konečcích prstů,“ vykládal staroušek, bedlivě při tom otisky prohlížeje. „Podle otisků prstů bývá snadno vypátrán zločinec a neklamně usvědčen z účasti na zločinu. To jest t. zv. daktyloskopie,“ poučoval své pozorné posluchače.
„Teď tedy zrcadlo čistě otru, odejdu ven a jedn z vás dotkne se za mé nepřítomnosti jeho lesklé plochy. Až se vrátím, uhodnu, kdo to byl,“ řekl děd a vzdálil se.
Stalo se, jak dědeček žádal. Když se navrátil, kapesníkem jej setřel a požádal znovu všech, by své ukazováčky na zrcadlo přitiskli.
Přehlédl všechny otisky a správně pak uhodl toho, kdo onen otisk učinil.
Uhodl nejen jednou, nýbrž tolikrát, kolikrát si děti přály zkoušku opakovati.
A přece na dědečka nevyzrály. Jak mohly tušiti, chuděry, že dědeček byl tentokrát s panem Proškem srozuměn! Ano, pan Prošek to byl, který se vždy dotkl zrcadla hned první po tom, který v nepřítomnosti dědečkově svůj prstíček sám jediný na zrcadlo přitiskl. A když jednou také musel na všeobecné přání dětí sám předložiti otisk svého prstu dědovi k rozluštění, pospíšil si, aby při otiskování prstů všech přítomných mohl se dotknouti první zrcadla. Neboť tajná úmluva zněla: „Ten, za kterým pan Prošek prstem ukáže, tenť jest ten pravý.“
Že mohl by dědeček podle této úmluvy právě tak bezpečně hádati podle otisků prstu na dveřích neb na podlaze, poznaly děti teprve, když se pokorně poddaly.
