1901 / Jarmila Münzbergerová / Kouzelnické kouskyDědeček seděl s dětmi při obědě. Ladík, který měl velikou žízeň, chtěl se napíti; ale dědeček, jenž mu seděl nejblíže, zadržel jej řka: „Počkej, Ladíku, nepij ještě, povím vám něco!“
„Ano, dědečku, řekni nám to,“ žebronily děti.
„Řeknu, řeknu,“ pravil dědeček, vida netrpělivosť svých vnoučat, „ale nevím, zda-li to dovedete. Tedy pozor! Kdo z vás umí již píti sám?“
„To je lehké, dědečku, to já dovedu!“ volal Ladík.
„Já také již dovedu sama píti,“ pronesla Martička.
„A já také!“ volaly děti jedno přes druhé.
„Já vím, že toho nedovedete, ale když říkáte, že ano, tedy to zkuste!“ řekl dědeček.
I zdvihly děti sklenice a pily; ale všechny najednou, a tím se stalo, že ani jeden nepil sám.
„Vidíte, že jste nepil každý sám!“ zvolal dědeček.
„Ale vždyť nám nikdo nepomáhal držeti sklenici,“ divily se děti.
„Věřím, ale pily jste všechny najednou, a žádný sám!“ Děti smály se, uslyševše tento žert dědečkův, a při obědě slyšeti bylo několikráte, jak děti volaly, že již umějí píti samy.
