1902 / Fr. Zeman / Esence sivého čtveráctvíNa dvoře něco zarachotilo. Hned po chvíli na to vstoupil do světnice dědeček.
„Dědečku, co se to stalo?“ ptaly se děti zvědavě.
„Ale...“ náhle však na dědečkově tváři zahrál šibalský úsměv. „Velké neštěstí,“ odpovídal vážně.
„Jaké? Co?“
„Ale — no víte, jak zedník přistavuje kozí chlívek... měl tam lešení, na to dnes spadlo kus zdi, lešení se sesypalo, a... kozy jsou docela pryč, celé rozbité...“
„Jejej, dědečku, opravdu?“
„Opravdu!“ a menším dětem počaly se drát do očí slzičky.
„A není jim už pomoci?“ ptal se Láďa.
„I kde pak,“ kroutil dědeček hlavou. „Ani pomyšlení.“
„A já jsem tolik měla Bělu ráda,“ požalovala si Mařka.
„A já jsem se těšil na kozlátka,“ zase Pepa — a pláč nedal se již déle udržeti.
„Co pak pláčete,“ ptal se vážně dědeček — ale oči se mu smály radostí, že se mu zas povedlo.
„Pro naše kozičky,“ odpovídaly děti plačtivě.
„Stalo se jim něco?“
„Vždyť si sám dědečku povídal, že je zabilo lešení.“
„Já? Kde pak! To byly přec dřevěné kozy zedníkovy.“
Děti dívaly se naň udiveně, ale skrze slzičky svítila jim už očka.
