SIVÝ ČTVERÁK

Původní anekdoty

Dle ročníku - 1902 (celkem 13):

• 1902 / B. Beneš / Šibalství s penězi
  V kamnech rozžhavil se železný hák na uhlí. Jarouš jej vyndal a pravil: „Dědoušku, za starých časů prý někteří lidé mohli choditi po žhavém železe, a nic se jim nestalo. Viď, že to nebude as pravda!“
  Dědoušek čtverácky na to: „Já umím více.“ Vzal hák a řekl: „Dáš-li mi 10tihaléř, dotknu se ho jazykem.“
  „Dobrá,“ zvolal Jarouš. „Ale když toho dědoušku nedokážeš, dáš ty mně desetihaléř.“
  „Platí,“ zvolal dědeček, a Jarouš dal mu desetihaléř.
  Dědeček pozdvihl ruku s hákem k ústům ale najednou se dotkl jazykem — desetihaléře.
  „Vidíš, že jsem se ho dotkl,“ smál se.
  „Ale vždyť jsi řekl, že se dotkneš háku,“ namítal Jarouš.
  „To že jsem řekl?“ divil se dědeček. „Pravil jsem přece: dáš-li mi 10tihaléř, dotknu se ho jazykem. Na hák jsem ani nepomyslil. Nu nic si z toho nedělej, že jsi prohrál; podruhé můžeš zase vyhrát, ale vždy pozor na řeč!“ potěšil s úsměvem dědeček Jarouše.
• 1902 / Č. J. / Hádanky
  V létě za pěkného dne na výletě řekl dědeček Ladíkovi: „Ladíku, co vidíme dnes nad sebou?“
  „Modrou oblohu,“ odpověděl Ladík.
  „Dobře!“ řekl dědeček. „Ale co bychom viděli nad sebou, kdyby pršelo?“
  „Mraky!“ pravil Ladík.
  „Ba ne, deštník bychom viděli nad sebou,“ smál se dědeček a děti s ním.
• 1902 / Edv. Hegner / Kuřácký koutek
  Dědeček ptal se kdysi Ladíka: „Čemu jste se ve škole učili?“
  „Pan učitel nám vyprávěl o ústrojí sluchovém!“ odpovídal tento.
  „Nu, dobře tedy!“ promlouval dědeček; „věříš-li, Ladíku, že pustím uchem kouř?“
  „Leda že byste měl sluchový bubínek protržený!“ nedůvěřoval Ladík.
  „Povídali že mu hráli!“ smál se dědeček; „víš sám, že mám sluch v nejlepším pořádku a přece učiním, co jsem řekl!“
  To řka, vstal a pustil skutečně kouř uchem — sklenice, jež náhodou na stole stála.
• 1902 / Edv. Hegner / U nás na vsi
  Dědeček přišel odkudsi z venku.
  „Děti,“ pravil s líčenou vážností, jako vždy, když má za lubem nějaké šelmovství; „dnes přišlo se na stopu strašného zločinu!“
  Dítky trnuly. — „A co se stalo?“ dovolil se konečně Ladík otázati.
  „Považte jen!“ sděloval dědeček; „v sousední vesnici pochoval hrobník za živa vlastní své dítě!“
  „Toť hrozné, neslýchané!“ žasly děti; „a jak se to stalo?“ vyzvídaly.
  „Stalo se,“ sděloval dědeček tajemně strašné podrobnosti, „že hrobníkova žena kamsi odešla, nechajíc spící své dítko na kolébce. To probudilo se za její nepřítomnosti a přivolalo křikem svým otce, hrobníka, který nedaleko kopáním hrobu byl zaměstnán. Ten přišed a vida, že nikoho v jizbě není, vzal plačící dítko z kolébky a pochoval je — !“
  „V onom nově vykopaném hrobě, dědečku?“ tázal se se slzami v očích Ladík.
  „Ale nikoli, ty nedočkavý,“ zasmál se dědeček; „pochoval je v náručí, aby se utišilo, což se mu po nedlouhé době podařilo!“
  Hlučný smích byl odpovědí na tuto dědečkovu taškařinu. Smáli se všichni upřímně, ač měl mnohý posud husí kůži.
• 1902 / Edv. Hegner / Esence sivého čtveráctví
  „Hoří, hoří!“ křičel opět jednou dědeček úzkostlivě, vběhnuv do světnice, a když se ho ustrašené dítky tázaly, kde že hoří, jsouce hotovy tam běžeti, odpovídal klidně se šibalským úsměvem: „V peci!“
• 1902 / Fr. Zeman / Dědeček vypravuje
  „Dnes vykládal nám pan učitel o lišce,“ povídal Láďa dědečkovi; „taky v Čechách jsou lišky, zejména některý rok vyskytuje se jich někde velmi mnoho...“
  „Jo, jo,“ pokyvoval dědeček hlavou, „když ještě tady kolem byly lesy, taky tu bylo hojně lišek. Zvláště jeden rok. To jsme na ně chodívali, já a můj bratr, skoro denně. Kam se člověk ohlédl, spatřil lišku. Řezali jsme je pilně a hojně domů nosili...“
  „To jste je jedli,“ ptal se Jeník.
  „Ba, smažené jsem vždycky jídával rád.“
  „A nekously vás, když jste je jen tak zařezávali?“ ptal se Láďa.
  „A kdo?“ ptal se dědeček.
  „No, ty lišky...“
  „I kde pak, což houby koušou...“ smál se dědeček, a Láďa teprve teď si vzpomněl, že lišky jmenují se také houby.
• 1902 / Fr. Zeman / Esence sivého čtveráctví
  Na dvoře něco zarachotilo. Hned po chvíli na to vstoupil do světnice dědeček.
  „Dědečku, co se to stalo?“ ptaly se děti zvědavě.
  „Ale...“ náhle však na dědečkově tváři zahrál šibalský úsměv. „Velké neštěstí,“ odpovídal vážně.
  „Jaké? Co?“
  „Ale — no víte, jak zedník přistavuje kozí chlívek... měl tam lešení, na to dnes spadlo kus zdi, lešení se sesypalo, a... kozy jsou docela pryč, celé rozbité...“
  „Jejej, dědečku, opravdu?“
  „Opravdu!“ a menším dětem počaly se drát do očí slzičky.
  „A není jim už pomoci?“ ptal se Láďa.
  „I kde pak,“ kroutil dědeček hlavou. „Ani pomyšlení.“
  „A já jsem tolik měla Bělu ráda,“ požalovala si Mařka.
  „A já jsem se těšil na kozlátka,“ zase Pepa — a pláč nedal se již déle udržeti.
  „Co pak pláčete,“ ptal se vážně dědeček — ale oči se mu smály radostí, že se mu zas povedlo.
  „Pro naše kozičky,“ odpovídaly děti plačtivě.
  „Stalo se jim něco?“
  „Vždyť si sám dědečku povídal, že je zabilo lešení.“
  „Já? Kde pak! To byly přec dřevěné kozy zedníkovy.“
  Děti dívaly se naň udiveně, ale skrze slzičky svítila jim už očka.
• 1902 / Jarmila Münzbergerová / Matematické žertíky a paradoxy
  Byla středa. Odpoledne měly děti prázdno, a proto posvačivše, shromáždily se kolem dědečka, neboť nemohly se proběhnouti, poněvadž země byla velmi rozmoklá.
  „Co pak máte zítra dopoledne?“ otázal se dědeček Martičky.
  „Zítra máme počty, náboženství, čtení,“ odvětila Martička.
  „Vím, že máte počty nejraději, proto se vás něco otáži. Dejte hezky pozor! Kůň s jezdcem přeskočí hradbu 1 m vysokou za 2 vteřiny; za jakou dobu přeskočí hradbu 8 m vysokou?“
  „No — za 16! za 16!“ volaly děti o závod.
  Ale dědeček se jen smál, řka: „Tak vida, přece jsem měl lepší mínění o vašem počtářství. Což pak může kůň vůbec přeskočiti hradbu 8 m vysokou? Žádný z vás to neuhádl.“
  Není divu, že děti po tomto výkladu daly se do smíchu.
  „Ptej se nás však na něco, co se státi může,“ prosily děti dále.
  „Nuže,“ rozhodl dědeček po chvilce přemýšlení, „řeknu vám něco lehčího. Je-li jedna husa za 4 K, zač jsou dvě kuřata?“
  „Za 1 K,“ křičela Martička, ale druzí se jí smály, že by byla z laciného kraje.
  „Tedy za 2 K,“ hlásil se Jeník.
  „Ani tak, ani tak,“ pravil dědeček s vážnou tváří, „zeptáme se jednoduše prodavačky.“
• 1902 / Josef Jetel / Hádanky
  „Děti, teď vám něco nového ukáži,“ pravil děd. „Ty, Ladíku, podej mi sem tři zátky. Mějte pozor, přikryji je kloboukem. Nyní mi, Vašíku, pověz, kolik zátek leží pod kloboukem.“
  Vašík rychle odpoví: „Tři, dědečku.“
  „Neuhodl jsi, Vašíčku, protože dvě leží a jedna stojí,“ pravil děd.
• 1902 / L. V. Volenec / Šibalství s penězi
  „Zde mám dvě koruny,“ pravil dědeček, klada je na stůl. „Víte-li, kolik musím k nim přidati, abych měl na stole potom desetihaléř?“
  „Snad ubrati, dědečku!“ opravoval Ladík.
  „Ne, přidati!“ dotvrzoval děd.
  Děti zvědavě hleděly na dědečka, jenž si zatím usedl do lenošky.
  „Nevíte tedy?“ tázal se konečně. „Je to přece velmi snadné! Hleďte! Zde na stole leží dvě koruny, nikoli však desetihaléř. Chci-li tedy, aby i ten byl na stole, musím tam skutečně také desetihaléř položiti, jinak toho nelze dosíci.“
  A děti se smály, že nedovedly tak snadné věci rozřešiti.
• 1902 / Miroslav Rutte / Kouzelnické kousky
  Po svačině pravil dědeček dětem: „Protože prší, a nemůžeme jíti na procházku, ukáži vám něco. Ty, Ladíku, přines mi můj klobouk a ty, Mařenko, kousek cukru.“
  Když dědeček obdržel, čeho potřeboval, položil cukr na stůl, poklopil naň klobouk a řekl: „Kdo dovede cukr vzíti, aniž se při tom klobouku dotkne?“
  „To není možné!“ zvolaly děti jednohlasně.
  „A já to přece dovedu,“ řekl dědeček. „Pozor: jedna — dvě — tři — a už jsem to učinil!“
  „Ale vždyť jsi cukr nevzal!“ vzkřikl Ladík.
  „Přesvědč se,“ odvětil dědeček s úsměvem.
  Ladík zvědavě pozdvihl klobouk, ale dědeček mezi tím rychle vzal cukr, aniž se byl klobouku dotekl.
  „Tak bychom to také dovedly,“ smály se děti.
• 1902 / R. Holý / Esence sivého čtveráctví
  Když byly zase všechny děti pohromadě, bavil se s nimi dědeček, dávaje jim hádanky. Ale děti nemohly nic uhodnouti. Rozmrzelé nad nezdarem odcházely. Dědeček však je chtěl ještě trochu poškádliti. Zvolal: „Růžoví koně! Tamto jedou s kočárem.“
  Do dětí jako když střelí. Honem skupily se kolem dědečka.
  „Ale dědečku, vždyť to nejsou růžoví koně,“ volaly, „jsou bílí.“
  „A růžoví nejsou?“ pravil s úsměvem dědeček.
  „Jak by mohli býti růžoví, vždyť růžoví koně nejsou,“ durdil se Ladík.
  „Já zase pravím, že jsou růžoví,“ hájil se děd, „neboť mají barvu bílé růže.“
  Ladík ťukl se do čela.
• 1902 / Václ. Marel / Kouzelnické kousky
  Dědeček přinesl dvě sklenice a postavil je na stůl, řka: „Kdo z vás dovede strčiti tuto sklenici skrze ucho druhé sklenice?“
  „Ale dědečku,“ pravil Václav, „vždyť to není ani možné, neboť sklenice je příliš veliká, aby tímto uchem mohla se strčiti.“
  „A já to dovedu!“ pravil dědeček.
  „To byste musel, dědečku, čarovati,“ prohodil Ladík.
  „Nebudu čarovati, vždyť ani neumím,“ odpověděl dědeček, „ale žádám zcela prostou věc.“
  Při tom postavil jednu sklenici za ucho sklenice druhé a prstem skrze ucho prvé strčil sklenici druhou.
  Děti byly překvapeny; teď porozuměly, že dědeček nemínil sklenici prostrčiti, nýbrž jen strčiti.