SIVÝ ČTVERÁK

Původní anekdoty

Dle ročníku - 1903 (celkem 17):

• 1903 / Antonín Procházka / Tělocvik
  „Tak opět, děti, počneme,“ řekl dědeček. „Uhodím kamenem jako hlava velikým do okna a přece ho nerozbiji. Ale to musíme jíti ven, abych si vyhledal potřebný kámen.“
  Děti hrnuly se s jásotem za dědečkem před okna, a Láďa, v obličeji všecek zardělý, vlekl od vrat okrouhlý bílý křemen, veliký jako pořádná hlava, a složil jej dědečkovi k nohám.
  Dědeček se jen usmíval, řka: „To jsi se s tím valounem pořádně pronesl.“
  Na to zvedl zrnko křemene asi jako hrách veliké a řekl Láďovi.
  „Nuže, Láďo, je toto také kámen?“
  „Ba ano,“ odpověděl chlapec.
  Na to dědeček mrštil zrnkem do okna, řka: „Nuže hleďte, že sklo v okně zůstalo celé.“
  „Ale, dědečku, to zrnko přece nebylo veliké jako hlava,“ odporoval Láďa.
  „Ba bylo,“ odvětil dědeček, „byl to kámen veliký jako muší hlava,“ načež ještě dodal: „A ten valoun odnes, Láďo, zase pěkně tam, kdes jej vzal!“
• 1903 / Antonín Procházka / U nás na vsi
  „To je tam zase Boží dopuštění,“ zvolal jednou dědeček, vraceje se s líčky od větru zardělými z procházky. „Až tašky se střech lítají! Ba stalo se již i neštěstí. Soused Říha, co chodí vždy s porculánkou, nesl na ruce svého Karlíčka, v tom spadla se střechy taška a rozbila mu hlavičku.“
  „Chudák Karlíček,“ litovaly dítky, a Láďa již se chápal klobouku, chtěje běžeti k Říhovům.
  „A plakal, dědečku, hodně,“ tázal se ještě na odchodu.
  „Kdo?“ odpověděl otázkou dědeček.
  „Nu Karlíček, když mu taška hlavičku rozbila.“
  „Ale ne, taška nerozbila hlavičku jemu, nýbrž Říhovi u dýmky,“ smíchem se duse, vykládal dědeček.
• 1903 / Antonín Procházka / Kuřácký koutek
  „Dědečku, dnes jsem viděl něco, čeho byste jistě vy nedovedl,“ chlubil se Láďa, když se jednou vrátil z kouzelného představení.
  „Tak co tam bylo zvláštního,“ usmíval se dědeček.
  „Ach, bylo toho mnoho.“ odvětil tázaný, „ale nejdivnější mi bylo, jak »Okulorum z Ruska«, tak se jmenoval kouzelník, vybíral z prázdného klobouku svítilny, míče, poháry, — byla toho takováhle hromada,“ ukázal se Láďa, pozdvihnuv ruku do výše asi půl metru. „Jak se to tam jen všechno vešlo? Samotná deka, kterou odtamtud vytáhl, právě taková, jakou máme zde na posteli, nevešla by se do dvou klobouků.“
  „Proč by se nevešla do dvou, když se vešla do jednoho ještě s jinými předměty,“ usmál se dědeček.
  „Ovšem, ale je to přece jen podivné, a vy byste to jistě nedovedl,“ tvrdil chlapec.
  „Hm, budu-li chtíti, způsobím, že se vejde deka do této mé tabatěrky,“ řekl dědeček, bera si právě šňupeček, an mu tabák došel.
  „Prosím vás, dědečku, udělejte to před námi, když máte právě prázdnou tabatěrku,“ škemraly děti.
  „Udělám,“ řekl šibalsky se usmívaje dědeček; „dříve mi však Láďa dojde pro tabák. Ať ti ho dají zatím do kornoutku.“
  „Zač, dědečku?“ tázal se chlapec, chápaje se rychle klobouku.
  „Za 6 haléřů rapé, ale ať jsi tu hned,“ pobídl ještě posla dědeček. Hoch byl nazpět jako na obrtlíku. Udýchán žádal dědečka, aby tedy spustil danou odpověď. — „Hned, hned,“ usmíval se dědeček jeho nedočkavosti; „měj tedy pozor, jak se to dělá, abys to také dovedl. Zde je deka, totiž deset gramů tabáku, a udělám s tou »dekou« takhle.“ Na to vsypal tabák do tabatěrky a zavřev ji, vstrčil vážně do kapsy.
• 1903 / Antonín Procházka / Dědeček vypravuje
  Ondyno četl Láďa, právě když se dědeček vracel z procházky, pohádkovou knihu „O králích a vilách“.
  „Viděl jste již, dědečku, nějakou královnu?“ oslovil chlapec vstupujícího. — „Ba viděl, viděl jsem již několik královen,“ řekl dědeček. „Ale snad jen malované?“ nedůvěřoval chlapec. — „Ne, viděl jsem již několik opravdových královen,“ usmíval se tázaný. — „S korunou na hlavě?“ vyptával se Láďa. — „Ale kdež, vždyť královny nosí korunu jen při zvláštních příležitostech, jinak chodí bez nich,“ poučoval dědeček. — „A měly krásné šaty a mnoho služebnictva?“ vyzvídal dále hoch. — „To si myslím,“ odvětil dědeček, „měly šaty přiléhající, složené ze žlutavých a černých proužků, a kolem sebe plno služebnic, které jim podávaly samé sladké krmě.“ — „Oh, to bych také chtěl,“ přimhouřil Láďa oči a labužnicky při tom mlasknul. „A kde jste, dědečku, viděl posledně královnu,“ dodal ještě. — „Inu, kde jsem ji viděl, zde u nás — v úle,“ opáčil dědeček a dodal, aby zklamaného potěšil: „Až zase nějakou uvidím, zavolám tě, abys i ty ji poznal.“
• 1903 / Fr. Zeman / Přírodozpyt
  „Dědečku,“ povídal Láďa, „dnes nám vypravoval pan učitel, že kolem točny trvá noc šest měsíců.“ — „Hm... to je opravdu dlouhá noc.“ — „Chudáci ponocní — ti tam zkusí,“ vzdechl moudře malý Pepa. — „A u nás nemáme nikdy takovou noc?“ ptal se pojednou dědeček se šibalským úsměvem. — „U nás je nejdelší noc 16 hodin,“ odpovídal Láďa, „21. prosince, kdy slunce u nás svítí nejméně.“ — „A delší noce nemáme?“— „Tohle je nejdelší, dědečku!“ — „A to není pravda! Já vím o delších ještě nocích. Jsou na jaře a trvají pět dní.“ —„Ty žertuješ, dědečku.“ — „Ani dost málo,“ s vážnou tváří tvrdil dědeček. — „To není pravda, nejdelší noce u nás trvají 16 hodin,“ odporoval Láďa. — „Nejdelší noce u nás trvají pět dní, říkám já... Jen se optej, každý ti to dosvědčí. — Také se ty noce podle své délky jmenují. — — Nikdo tedy neví z vás, které noce u nás trvají pět dní?“ — „Velkonoce!“ vybuchl najednou Láďa. „Zelený čtvrtek, velký...“ — „Dobře,“ přerušil ho dědeček. „Právě pět dní trvají.“ — „Jen že to nejsou skutečné noce!“
• 1903 / Fr. Zeman / Kouzelnické kousky
  Děti se přihnaly jako velká voda...
  „No, kde jste byly, vy sloto,“ ptal se dědeček.
  „Koupat...“ odpovídalo jedno přes druhé.
  „A neutopilo se žádné z vás?“
  „Ba ne,“ odpovídal za všecky Láďa; „my starší umíme plovat, a ta drobotina stála jen při břehu.“ A sedm hlav i hlaviček přikyvovalo.
  „No, dědečku, Láďa umí i na znak plovat,“ svěřoval dědečkovi Vašíček.
  „Hm, to ještě nic není,“ povídal Láďa, „to já dovedu všelicos na rybníku dělat...“
  „Chodit po rybníce také umíš?“ ptal se ho dědeček.
  „Chodit?“ — a Láďa vrtěl hlavou.
  „Vidíš, to já dovedl jsem v mládí také všelijaké kousky ve vodě i na vodě a vždy byl jsem předmětem obdivu svých kamarádů — a ještě teď, ve stáří, přejdu přes rybník, aniž bych se potopil.“
  „To není možné...“ odporoval Láďa.
  „I je, v zimě, když je zamrzlý.“
  „To bych také doved’...“ a Láďa smál se s dědečkem.
• 1903 / Julie Vlasáková / Šikovné ruce
  Kteréhos dne přišel dědeček z koupání domů a pravil:
  „To se mi stala podivná příhoda při koupání!“
  „A co se vám přihodilo, dědečku?“ ptal se Ladík pln zvědavosti.
  „Ale chtěl jsem vám přinést raka. Vstrčil jsem ruku do díry v břehu; rak tam nebyl, ale vytáhl jsem tam odtud lidskou ruku!“ odvětil dědeček.
  „A kam jste ji dal?“ ohlížel se bázlivě Ladík, a při tom mu strachy naskočila husí kůže po těle.
  „Tuhle ji nesu!“ odvětil dědeček, se smíchem okazuje svou vlastní pravici.
• 1903 / K. D. / Šibalství s penězi
  „Tak vám, děti, něco ukáži. Ty, Ladíku, se pěkně obrať a posaď se na židli a vy ostatní odstupte trochu stranou. — — Tak, dobře —“ hovořil děd dále a sám se posadil do své lenošky. „Nyní, Ladíku, je tvojí úlohou, abys sám se své židle vstal. Učiníš-li tak správně, budiž ti odměnou tato lesklá koruna.“
  Láďa bez dalšího pobízení radostně povstal a běžel k dědečkovi pro slíbenou korunu, ale ten, stoje již opět, zcela klidně před užaslým Láďou vstrčil peníz do své tobolky.
  „Prohrál’s, Ladíku,“ smál se dědeček, „zapomněl jsi, že máš vstáti sám.“
  „Ale vždyť já...“ namítal Ladík.
  „Nic tak,“ vskočil mu děd do řeči, „ty jsi měl povstati sám a nevykonals toho, poněvadž jsem vstal s tebou zároveň já!“
• 1903 / Karel J. Zákoucký / Tělocvik
  Tak přeskoč.
  Děd právě kráčel podle dozrávajícího ječmene.
  „Poslouchej, Ladíku,“ zahovořil děd, „když jsem byl v tvých letech, skákali jsme přes klas ječmene, ale kolik nás bylo, nedovedl toho nikdo.“
  „A to jste byli pěkní Sokolové!“ sebevědomě zasmál se Ladík a na děda se podíval, jakoby mu chtěl říci, že přeskočiti ječný klas vlastně nic není.
  „A ty jsi Sokol?“
  „Nejsem dosud, ale mnohé již dovedu, co Sokolové dovedou. Měl byste nás viděti, když ve škole cvičíme. Skok do výše i do dálky již tak jsme nacvičili, že netřeba se nám pozastavovati nad žádnou překážkou!“
  „Za našich dob tělocviku ve školách se neučilo, jako nyní se učíte, ale pravím ti, že obsah ječného klasu přece nepřeskočíš!“
  „Oho!“
  „Chceš se o to pokusiti?“
  „Ovšem, že chci!“ řekl sebevědomě Ladík a těšil se, že dědečkovi ukáže, že dovede, čeho oni nedovedli.
  Dědeček usmívaje se neodpovídal, ale utrhnuv ječný klas, opatrně, aby žádného „vousu“ neulomil, vytrhoval z klasu jednotlivé obilky a kladl je na zem tak, aby vždy následující zrnko přišlo na konec „vousu“ zrnka předcházejícího.
  Ladík i ostatní hoši všemu tomu počínání dědovu nerozuměli. Dívali se na děda vyjeveně, ale netázali se, nechápali, co děd bude chtíti.
  „Tak to přeskoč,“ řekl děd, když celý klas po zemi rozložil a vítězně se po celé délce rozloženého klasu podíval.
  „No, toho nedokáži,“ přiznával se Ladík, když viděl, že celá délka rozloženého klasu jest větší než dva metry.
  „Tak vidíš! Nikdy se nepřeceňuj! Někdy i nepatrnou věcí můžeš býti poražen!“ řekl děd, a hlas jeho zněl vážně.
  Ladík pravdu dědových slov uznal a zapamatoval si je. Zapamatoval si však také dědův žert, a to jedině proto, aby ho zkusil na hoších.
• 1903 / Karel Malý / Hádanky
  Matka poslala děti za 2 h pro marjánku. Když byla přinesena, tázal se děd: „Děti, do čeho se dává Marjánka?“ — „Do omáčky!“ zněla odpověď. — „To by se umáčela“ — zasmál se dědeček. — „Do jitrnic,“ vítězoslavně vzkřikl Ladík. — „To by se zase umazala“ — opět dědeček. „To jste nikdy neviděli Marjánku, jak sedává do mé lenošky?“
• 1903 / L. V. Volenec / Lidová moudrost
  „Když rozsvítíte svíčku ve světnici za jasného dne, kde pak je asi největší světlo?“ ptal se dědeček vnoučat.
  A čiperný Ladík odpověděl: „U svíce!“
  „Neuhodl jsi!“ pravil děd. „Největší světlo jest na obloze, jemuž říkáme slunce. Neboť toho kdyby nebylo, nevím, co jiného by lépe mohlo ozářiti ohromný svět.“
• 1903 / L. V. Volenec / Hádanky
  „Víte-li pak, co dělají čtyři zajíci v pytli?“ zeptal se jednou dědeček vnoučat. — „Vyskakují a hledají, kudy by se dostali ven,“ odvětila Lidunka. — „Ale jestliže jsou zabiti?“ namítal Ladík. — „Nevíte tedy?“ — „Nikoliv! Dědečku, povězte nám to!“ prosili všichni. — „Vždyť dělají dva páry dohromady!“ smál se dědoušek.
• 1903 / L. V. Volenec / Přírodozpyt
  Hezky se to sedělo dětem ve vytopeném pokoji, zatím co venku byla mrazivá noc. Lidunka si hrála v ústraní, kde jí nikdo nevyrušoval, se svou panenkou, Mařka cosi vyšívala, a Ladík zkoušel Jeníka z přírodopisu, když vstoupil do vnitř dědeček. Usedl tiše ke kamnům a poslouchal, jak Jeník říká popis havrana. Náhle, když Jeník ukončil, dědeček vstal a popošel blíže ke stolu. „Tak už jsi s tím havranem hotov?“
  „Ano, dědoušku,“ odpověděl Jeník i Ladík zároveň.
  „Tak vám tedy dám přírodopisnou hádanku, kterou snad lehce uhodnete,“ pravil děd. „Ale dejte pozor! Co je to? Je to černé, má to dvě nohy a létá to.“
  „Ach, dědečku, to je havran,“ vesele zvolal Ladík.
  „Dobře,“ přikývl děd. „A teď dále. Je to černé, má to čtyři nohy a létá to. Co je to?“
  Na tohle nedovedl ani Ladík dáti odpověď.
  „Dědoušku, poddáváme se,“ řekl po chvíli Jeník.
  „Ale, ale,“ s úsměvem vyzrazoval dědeček, „vždyť jsou to dva havrani! — A ještě dále. Je to černé, má to šest noh a též to létá. Co je to?“
  „Tsi havjani,“ pospíšila si s odpovědí Lidka, která se také účastnila hádání.
  „Chyba lávky — neuhodla jsi, děvuško,“ řekl děd. „Nuže co ty, Jeníku? Snad jsi nemínil totéž?“
  „Ano, dědečku,“ přiznával se sklamaně Jeník.
  „Ani ty, Láďo, nevíš?“ tázal se dědeček. „Tedy vám to povím: je to černé, má to šest noh a létá to — — je to chrobák!“ A duse se smíchem, odcházel děd z pokoje, aby si uchystal pro příhodnou chvíli něco nového.
• 1903 / L. V. Volenec / Šibalství s penězi
  „Dědečku, povězte nám něco,“ žadonily děti, když byly dokončily svoje úkoly a naučily se, co měly uloženo.
  „Ano, dedectu, zetnete nám neco,“ prosebně se přimlouvala i malá Lidka.
  „Mnoho toho už povídati nemohu,“ odpověděl dědeček, „poněvadž je dnes na to pozdě, ale něco vám přece okáži za to, že jste tak hodné.“ A obrátiv se k Ladíkovi pravil: „Přines nám svoje úspory!“
  Láďa ochotně tak učinil a vysypal obsah malé pokladničky na stůl. Dědeček se dlouho probíral v penězích, až konečně vzal do ruky korunu a podal ji Ladíkovi.
  „V kolikátém roce je ražena?“
  „Roku 1894,“ řekl Ladík prohlédnuv si dříve důkladně peníz.
  „Myslím, že nikoli,“ namítl nedůvěřivě děd a podíval se sám na korunu. „Zde jest rok 1899.“
  Znovu ji prohlížel Ladík, ale letopočtu dědouškova nenalezl; bylo tam zřejmě vyraženo číslo 1894.
  „Dědoušku, mýlíte se! Jest zde přece jen rok 1894,“ řekl otec Ladíkův, jehož ta věc počala zajímati.
  „Vsaďme se tedy,“ pravil děd, a na tváři mu pohrával šibalský úsměv. „Vyhraji-li, Ladíku, dáme tu tvoji korunku Ústřední matici, prohraji-li však já, obdržíš ty ode mne korunu.“ A vytáhnuv z peněženky stříbrný peníz položil jej na stůl.
  „Ano, ujednáno,“ nedočkavě začal otec. „I já dávám v sázku korunu, že vyhrajete-li vy, dědoušku, vyhraje tím obětavá Ústřední matice, jež toho zajisté potřebuje.“
  „Tak začneme,“ pavil děd vážně. „Vy tedy tvrdíte, že na té koruně je letopočet 1894, kdežto já viděl 1899. A podmínka je, na čí straně pravda, ta platí — ano?“
  „Ano,“ všichni jednohlasně přisvědčili, nepovšimnouvše si dědova úskoku, dvojsmyslem slova „platí“ krytého.
  „Tedy pravda platí?“ opakoval s úsměvem dědouš. „A jelikož vy jste měli pravdu — neboť je na té koruně skutečně rok 1894 — platíte vy, a Matice tak vydělá dvě koruny, k nimž přidám i svoji třetí.“
  
• 1903 / Pochop. / Matematické žertíky a paradoxy
  U Skálů měli čtyři hochy, z nichž každý měl svůj hrníček, z něhož ráno mlíčko nebo kávu tak rádi snídali.
  Jednoho dne pravil dědeček dětem: „Hoši, umíte počítati, vím, vždyť chodíte všichni do školy. — Tedy pozor: Mám 3 hrušky, jednu sním — kolik zbude?“
  „Dvě! Oh, to je lehké! My počítáme již do 10ti,“ chlubí se nejmenší.
  „Nu tak dám těžšího něco: 10 vajec, tři maminka rozbije do mazance — —“
  „Chachacha! zbude sedm!“ volají všichni.
  „Do třetice! Hoši, máte 4 hrníčky, jeden se vám roztluče — —“
  „Zbudou 3 — — !“ smějí se hoši.
  „Chyba!“ pravil dědeček. „Komu se roztluče nebude mít z čeho pít!“
• 1903 / Pochop. / Hádanky
  „Co jste měli odpoledne ve škole?“ tázal se dědeček Ladíka. — „Čtení a měřictví, dědečku.“ — „Kdo z vás umí nejlépe měřictví?“ tázal se opět dědeček. — „Jan, Jan!“ volaly děti. — „Pověz mi tedy, Jene,“ pravil dědeček čtverácky, „jak daleko běží zajíc do lesa?“ — Tato otázka děti zarazila, hádaly, ale neuhodly. — „To jsme, dědečku, neměli,“ pravil konečně Jan. Dědeček se zasmál a povídá: „Do lesa běží zajíc jen do prostřed, od středu běží již zase z lesa!“
  Děti i s Janem se smály, a Ladík hned běžel k sousedovic Štěpánovi, aby ho taky tak napálil.
• 1903 / Rudolf Stříbrný / Nezařazeno
  Sotva Ladík přiběhl ze škola a spatřil dědečka, již k němu běžel a vyprávěl: „Hleďte, dědečku, když jsem šel ze školy, potkal jsem zrovna na náměstí komedianty; šli městem a měli vám takovou hezkou opičku, a ta vám uměla skákat.“ — — „Ubohá opička,“ povzdychl dědeček „a kam ji dali?“ „Mají ji dosud,“ odpověděl Ladík. „Že ji mají? Tak co říkáš, že ji měli, — ale Ladíku, jak to vypadáš, takhle jsi byl ve škole, takhle jsi šel po ulici? Kampak jsi dal kabát?“ — „Vždyť jej mám na sobě,“ odpověděl udivený Ladík. „Ale to není pravda,“ odporoval dědeček. „Vždyť vidíte, že jej mám na sobě,“ stál na svém Láďa. „Hehehe, synáčku, a na sobě máš košili, na košili vestu a na vestě kabát. Tak je to.“ —
  Zatím se přihnal Jiřík ze školy a všichni ostatní. Když byli pohromadě, pohlédl dědeček oknem do sousedovy zahrady. „I hleďme, náš pan soused má dnes o kolečko víc,“ prohodil pak nápadně. „Snad se nezbláznil. Takový byl hodný, toho by bylo škoda,“ volali všichni. „A proč by se zbláznil?“ ptal se dědeček, jako by se nechumelilo. „Nu, vždyť jste říkal, že má o kolečko víc,“ odpovídali. „Nu ovšem, včera měl dva pomocníky, kteří vozili zem v kolečkách, a dnes vozí tři. Má tudíž o kolečko víc,“ smál se dědeček. — —
  „Ladíku, jak bys mi tohle vysvětlil: Koupím si tři vejce, dám je uvařit, a když jsou uvařené, všecky tři sním, a přece mi z nich ještě jistá část zbude,“ pronášel k Ladíkovi usmívavě dědeček. Láďa přemýšlel a pak řekl: „To není možné, to vám nemůže nic zbýt!“ „I zbude, což skořápka nepatří k vajíčku?“ dí dědeček a Láďa se smál. Pochopil.
  „Anebo hleď, Ladíčku, když dám ty tři vejce uvařit a když jsou vařená, vejce sním a ještě mi potom dvě celá vajíčka zbudou, jak to bys vysvětlil?“ mluvil dále dědeček. „Ale, dědečku, to přece není možná,“ jako vždy odporoval Ladík.
  „Nuže, přesvědčme se,“ odpověděl dědeček a dal tři vajíčka uvařit a vařená položil na stůl. „Měj pozor,“ zvolal a vzal jedno vejce, oloupal je a při tom hovořil: „Hleď, beru vejce, loupám vejce a jím vejce,“ a zakousl se do milého vajíčka. Pak pravil s chytráckým úsměvem: „Nuže, snědl jsem vejce?“ „Ano,“ potvrdil Láďa. „A zde zbyla dvě,“ pravil dědeček ukazuje na zbylá dvě vajíčka. „Ale já myslil, že všechny tři sníte,“ ozval se Ladík. „Řekl jsem: vejce sním, a dvě mi zbudou a také jsou zde a o ta se rozdělíme.“