SIVÝ ČTVERÁK

Původní anekdoty

Dle ročníku - 1906 (celkem 7):

• 1906 / Ant. Pochop / Matematické žertíky a paradoxy
  Děti seděly u stolu a hrabaly se v papírech. Stanislav měl před sebou mapu Čech.
  „Stanislávku, zda víš, jak daleko je od nás do Prahy?“ ptá se dědeček.
  „Do Prahy? Hned, jen změřím.“ — A vzav měřítko odhadl: „Devadesát kilometrů.“
  „A jak dlouho by od nás člověk šel do Prahy?“
  „Dvanáct mil, to jest 24 hodin.“
  „A jak dlouho by šli dva?“
  „Dvanáct hodin!“
  „Oho!“
  „Půl ze 24 jest — — —“
  „I ty Kubíku, vždyť oni se povedou!“
  „Hmmm! to jsem měl vědět — — —“
• 1906 / Jos. Kučera / Kouzelnické kousky
  Dědeček nebyl doma.
  Děti byly mrzuty, a marně Ladík vymýšlel hry, jimiž je chtěl zabaviti.
  „Kdy přijde dědeček?“ ptal se Jeník.
  „Půjdu se zeptat maminky,“ řekla Lidka.
  V tom dědeček otevřel dvéře.
  „Dědeček!“ křičely děti a hrnuly se k němu.
  „Pomalu, pomalu!“ volal dědeček, „vždyť mne porazíte.“
  Děti se smály, a dědeček usedl na židli.
  „Co jste dělaly celý den?“ ptal se dědeček.
  Děti vypravovaly.
  „Ale to jste nedokázal žádný, co já,“ řekl dědeček, když skončily. „Přešel jsem řeku a ani nohy jsem si nezamáčel.“
  „To není možná,“ řekl Ladík. „Přenesl tě někdo?“ hádal Jeník.
  Dědoušek jen se usmíval.
  „Jak to tedy bylo? Já se poddám,“ volala Lidka.
  „A co vy?“ ptal se dědeček ostatních.
  „Taky se poddáme,“ volali.
  „Šel jsem přes most,“ řekl dědeček a smál se s dětmi.
• 1906 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
  „Mlynářův kočí Kořínek měl kdysi pěkného psíka...“
  „A jmenoval se, dědoušku?“ nedočkavou otázkou přerušil Ladík dědečkovo vypravování.
  „Jakoty,“ odvětil dědeček.
  „Jako já? Láďa se jmenoval?“ divil se Ladík.
  „Láďa se ovšem nejmenoval,“ vysvětloval staroušek, „nýbrž říkali mu »Jakoty«“.
  „Aha, teď již rozumím.“
  „Ačkoli měl psík ten všecky čtyři nožky zdravé,“ pokračoval děd, „přece mnohdy téměř celý den skákal a běhal nejinak než po hřbetě.“
  „Jemine, a je to možné?“ trnuly děti.
  „Inu, zcela jednoduché. Kořínek rozvážel do města i okolí mouku a psíka brával s sebou. Vysadil ho vždycky na široký hřbet náručního koně, kde si černý Jakoty zcela nenuceně počínal.“
  „A po hřbetě běhal a skákal,“ opakovaly se smíchem děti a zase již prosily dědečka, aby jim ještě něco pověděl.
• 1906 / Stan. Hakl / Přírodozpyt
  „Ladíku,“ ptal se onehdy dědeček. „Viděls již někdy vrabce se dvěma zobáčky?“
  „Ach, opravdu? Ne, neviděl,“ odpovídal hbitě Ladík, maje za to, že se dědeček chystá tuto neobyčejnou hru přírody mu ukázati. — „Jistě ne?“ — „Ne.“ — „Já taky ne,“ smál se náš dobrý staroušek.
• 1906 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
  Ladík přehlížel na stole svoji sbírku pohlednic. Měl jich značnou zásobu.
  „Toť jako karty,“ zvolal dědeček, a shrábnuv lístky se stolu, rozhrnul je v ruce vějířovitě tak, že Ladík viděl téměř všechny obrázky.
  „Vyhlédni si, Ladíku, jeden pohled a dobře si jej pamatuj,“ poroučel. — „již sis vybral?“
  Ladík přisvědčil.
  „Pak je dobře,“ pokračoval a shrnuv opět všechny lístky na sebe, položil hromádku na stůl.
  Po té ukázal prstem na pohlednice a ptal se: „Nuže, kde si přeješ onen pohlední lístek míti? Nahoře nebo dole?“
  „Dole,“ vece Ladík.
  Dědeček tedy uchopil klidně hromádku, shýbl se a položil pohlednice pod stůl.
  „Když si jej přeješ míti dole, tak je teď se všemi dole,“ děl s úsměvem, a Ladík měl zas víc o kudrlinku, jež mu občas dědeček na jeho rozumu napaloval.
• 1906 / Stan. Hakl / Hádanky
  „Hádejte, děti.“ ozval se zase jednou dědeček, „co je to? Má to dvě nohy, křídla a je to černé.“
  „Vrána,“ uhodl bez dlouhého luštění čiperný Ladík.
  „Dobrá,“ přikývl dědoušek. „A co to je? Má to 4 nohy, křídla a je to černé.“
  Teď již to nešlo tak snadno. Děti hádaly všelicos, ale jadérka z dědečkovy hádanky přece nevylouply.
  Tak se tedy vzdaly.
  „To jsou dvě vrány,“ povídal dědeček. „Ale teď hádejte do třetice! Má to 6 noh, křídla a je to černé; co je to?“
  „To jsou tři vrány,“ vyhrkly děti jako na povel.
  „Chyba,“ smál se dědeček. „To je brouk chrobák, abyste věděly.“
• 1906 / Stan. Hakl / Fysika
  „Dnes nám pan učitel ukazoval ve škole tlakoměr, sloužící k určování počasí,“ hlásil Ladík, když se vrátil ze školy a vyprávěl vše, co si byl z popisu jeho zapamatoval.
  „Hm, já si vždy určuji, jaké bylo počasí dle dřevěné lavičky u zahrádky, a jistě že není ani tlakoměr tak spolehlivým, jak ona,“ tvrdil dědeček.
  „A jak to?“ vyzvídal Ladík.
  „Inu před deštěm je lavička vždycky suchá a po dešti mokrá.“
  „No, takhle!“