SIVÝ ČTVERÁK

Původní anekdoty

Dle ročníku - 1916 (celkem 9):

• 1916 / A. D. / Dědeček vypravuje
  Jak vypravoval dědeček pohádku babičky Hejpetrové:
  Za dávných dob, když myši ještě chytaly kočku ve vodě a zajíci honili po stromech psa, žil jeden bohatý chudák. Ten neměl dětí a toho nejstaršího poslal do světa.
  Nechtěl jíti pěšky, i sedl na trakař, popadl rukojeti a pěkně jel.
  Přijel do velikánského lesa, ale tam nerostly stromy. Zabloudil a proto vylezl na nejmenší dub, aby se podíval, kudy má jíti.
  Na vršku našel hnízdo a v něm čtyři podsvinčátka. Vybírá je a v tom přiletěla kráva — to byla jejich maminka — a dala milému chlapci žihadlo.
  On se tomu smál, až spadl. Zabořil se do země tři sta sáhův, a země se naň sesypala, že se z jámy nemohl vyškrabat.
  Tu si vzpomněl, že mají doma lopatu a motyku. Doběhl si pro ně a začal se vykopávat. Najednou tam přišel i dědeček a babička, ti nesli kadečku zelí a už je to celý.
• 1916 / Stan. Hakl / Přírodozpyt
  Dědeček vrátil se s Ladíkem s procházky. Pes Barik přiběhl jim naproti.
  „Víš-li, Ladíku, proč náš Barik kroutí ocasem?“ zeptal se dědeček.
  „Protože má radost,“ povídal Ladík.
  „Ne,“ popřel děd.
  „Tedy proč?“
  „Protože nemůže ocas kroutiti Barikem,“ smál se dědeček.
• 1916 / Stan. Hakl / U nás na vsi
  „Sedlák Dolina vezl do mlýna čtyři pytle žita. Ztratil pět pytlů. Jak je to možné?“ ptal se dědeček.
  „To jest vůbec nemožné,“ tvrdil Ladík.
  „Myslíš si ty, holečku. Avšak poslyš! Dolina a Ztratil byli sousedé. Vezl-li Dolina do mlýna čtyři pytle, proč by nemohl Ztratil vézti o pytel více?“ vysvětloval staroušek.
  „Rozumím, již rozumím,“ volal Ladík.
• 1916 / Stan. Hakl / Fysika
  „Dovedeš-li pak, Ladíku, ze dvou rovných zápalek utvořiti čtverec?“ tázal se dědeček.
  „To naprosto nejde,“ tvrdil Ladík.
  „I jde. Všecko se dokáže, jenom chtíti,“ řekl staroušek. Vyňal z krabičky dvě zápalky, položil je na stůl tak, že tvořily pravý úhel, sňal se stěny rovné zrcátko a postavil je těsně k oběma ramenům úhlu.
  Zkuste a uvidíte, jak dědeček Ladíka i tentokrát přesvědčil.
• 1916 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
  „Tak do kolika umíš již počítati, Ladíku?“ ptal se děd.
  „Do bilionu,“ pochlubil se chlapec.
  „Do bilionu. Bilion jest milion milionů,“ uvažoval stařec a napsal číslicemi 1,,000.000,000.000.
  „Víš-li, hochu, jak dlouho by trvalo, než bys napočítal bilion?“ řekl po chvilce.
  A když Ladík nemohl si dobu představiti, povídal: „Ani za 10 tisíc let nebyl bys s počítáním hotov. Neboť napočítáme-li do 100 za minutu, napočítáme za každou hodinu 6.000, za den o 24 hodinách 144.000. Za týden sedmkrát tolik, t. j. 1,008.000. Za rok o 52 týdnech činí 52,416.000. Za 19 tisíc let napočítali bychom 995.904,000.000 a to chybí ještě 4.096,000.000 do bilionu, což by nám tak ještě asi na 78 roků stačilo. A počítati musilo by se po celou tu dobu ve dne v noci a mnohociferná čísla musila by býti vyslovována tak hbitě jako čísla do 100. A 19 tisíc let bez ustání počítati, Ladíku, no, pěkně děkuji!“ zakončil dědeček tuto počtářskou úvahu.
• 1916 / V. Špidlen / Lidová moudrost
  Jednou Ladík chtěl dědečkovi oplatit čtveráctví i optal se ho: „Dědečku, jestliž víte, kolik let trvá celá věčnost?“
  Ale bystrá hlava byl ten děda! Nedal se zmásti, jak si myslil Ladík.
  „Celá věčnost trvá právě tak dlouho jako půl věčnosti!“ odpověděl.
  „Hm, to je taky pravda!“
• 1916 / V. Špidlen / Kouzelnické kousky
  „To je asi těžké, dědečku, chodit po provaze!“ vyzvídal Karlík, jenž byl nedávno v cirkuse.
  „No, to já taky dovedu!“ prohodil děd.
  „Jistě?“ divila se vnoučata.
  „Toť se ví! Ladíku, přines provaz a natáhni po podlaze. Uvidíte, jak po něm budu chodit!“ rozkazoval s úsměvem.
  „To bychom taky dovedly!“ smály se děti.
• 1916 / V. Špidlen / Kouzelnické kousky
  „Dědečku, je tady kouzelník, bude představení!“ volaly děti.
  „Hmm, to já taky dovedu dělat čáry!“
  „Jóó! Tak nám něco udělej!“
  „I ano, ale přineste mi kus papíru!“
  Za chvíli by papír na stole, a děd, klidně vyňav tužku, namaloval tři velké čáry.
  Děti protáhly obličeje, ale na konec se zasmály.
• 1916 / V. Špidlen / Válečné příhody
  „Ladíku, tedy máš nůž a uřízni mi hlavu!“ poroučel děd se zachmuřenou tváří.
  Ladík stál jako přimrazený a už, už „nabíral“.
  „Tak co? Bude to? Co pak nevíš, kde máme zelí?“ zahřměl děd, ale šibalský úsměv zahrál mu tváří.