SIVÝ ČTVERÁK

Původní anekdoty

Dle ročníku - 1917 (celkem 11):

• 1917 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
  Láďa pořádal představení. Byl kouzelníkem, a děti plny obdivu sledovaly jeho kousky.
  Když byl „program“ vyčerpán, prohodil dědeček, jenž posud mlčky přihlížel: „Hodně již toho umíš, ale znám lehounký kousek, kterého přece nedokážeš.“
  „Který je to, dědečku, který? Povězte!“ naléhal Láďa.
  „Tenhle,“ řekl dědeček, kroutě si svůj sivý knír.
  „Toho ovšem ne,“ se smíchem přiznával hoch.
• 1917 / Stan. Hakl / U nás na vsi
  „Když jsem šel onehdy po ulici, spatřil jsem zajímavou věc,“ vypravoval dědeček.
  „Co, co, co to bylo?“ volaly děti o překot.
  „Inu, jak pak bych vám to honem vypodobnil? — Bylo to černé, mělo to na sobě peří a na nároží domu pěkně pohodlně to sedělo, považte, na hlavě.“
  „Opravdu?“ žasly děti.
  „Jak jsem řekl. Najednou se vám to zvedlo, zakroužilo to ve vzduchu a sletělo k zemi. Kde kdo se po tom hnal.“
  „A chytili to?“ ptal se Ladík.
  „Jak by ne,“ potvrdil staroušek.
  „A kdo to chytil?“
  „Strážník, chlapče.“
  „A co s tím udělal?“
  „Posadil to...“
  „Do vězení?“
  „Sobě na hlavu.“
  „A to byl tedy strážníkův klobouk s peřím,“ uhodl konečně Ladík.
  „Ty jsi řekl,“ smál se děd.
• 1917 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
  Ladík byl poslán kamsi se vzkazem.
  „Nevíte, dědečku, kde je Černá ulice?“ ptal se.
  „Víš, kde jest Václavské náměstí?“ řekl děd.
  „Vím, vím, jak bych nevěděl.“
  „Tak tam to není.“
  A Ladík věděl právě tolik, jako kdyby se byl neptal.
• 1917 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
  Dědeček měl dvě nově ražené koruny. Jednu vstrčil nenápadně do kapsy u vesty, druhou podržel mezi dvěma prsty pravé ruky, ukazoval ji na vše strany dětem, pak ji položil na stůl, přikryl kloboukem a řekl: „Korunu vezmu se stolu, aniž bych se při tom dotkl klobouku.“
  Na to byly děti věru žádostivy. Dědeček začal pak odříkávati jakousi čarodějnickou formuli, která končila slovy „čáry, máry, fuk“, vytáhl z kapsy korunu a ukazoval ji dětem.
  Ladík byl překvapen. „Není možná,“ myslil si, sáhl po klobouce a nadzvedl jej. A na to dědeček čekal.
  Honem shrábl se stolu druhou korunu, ukázal ji dětem a zvolal: „Neřekl-li jsem, že korunu zvednu se stolu, aniž bych se dotkl klobouku?“
• 1917 / Stan. Hakl / Přírodozpyt
  „Má to hlavu, čtyři nohy, ocas a skáče to vysoko jako Prašná brána. Co je to?“ ptal se dědeček.
  Ladík nevěděl.
  „Zabitý kůň,“ rozluštil děd.
  „Hahaha,“ rozesmál se hoch. „Tentokrát se vám to nepovedlo, dědečku. Vždyť zabitý kůň neskáče.“
  „A Prašná brána ano?“ zarazil staroušek chytrého školáka.
• 1917 / Stan. Hakl / Zvířectvo
  „Viděly jste již selátko, které otec s trhu přivezl?“ ptal se dědeček dětí.
  „Ano, ano!“ volaly skorem současně.
  „Kolik as neděl je staré?“
  „Šest,“ soudil Ladík.
  „Uhodls! Víš-li však, co z něho bude, až mu bude rok?“
  „Velký vepř.“
  „Jaterničky, hochu, jaterničky, které tak rád jídám,“ zamlaskl si dědeček.
• 1917 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
  „Pozor, Láďo! Rozum do hrsti!“
  „Hádanka, dědoušku?“
  „Skoro. Ale rozum do hrsti,“ opakuje děd, a zvědavý Láďa mimovolně sevře ruku v pěst.
  „Máš jej tam? — Není ho mnoho, hochu, není,“ směje se děd vnoučkovi, který se zaraženě dívá — do prázdné ruky.
  „Ale, dědečku — —“
• 1917 / Stan. Hakl / Náboženství
  „Dědoušku!“
  Dědeček neodpovídá. Sedí zamyšlen, hlavu o dlaň podepřenou.
  „O čem přemýšlíte, dědoušku?“ přistupuje k němu Láďa.
  „O posledních dnech — “ vážně odpovídá děd.
  „O smrti?“
  „Ba, o smrti, hochu.“
  „Ne, ne, dědoušku, na tu nemyslete! Všichni vás máme tolik rádi! Kdo by nám pohádky povídával, kdo by s námi zažertoval!“ tulí se k němu hoch.
  Dědečkovi kmitne šibalský úsměv kol úst.
  „Ale hochu, vždyť myslím jen na poslední dny tohoto týdne, kdy chystáme smrt našemu krmníkovi, či jak obyčejně se říká — zabíjení. A komu by se chtělo umírati, když bude nyní u nás tolik dobroty,“ dokončuje se smíchem, jemuž děti srdečně přizvukují.
• 1917 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
  „Na početním příkladě, který teď uvedu, poznáš, Ladíku, že možná jest i věc nemožná,“ povídal dědeček a začal:
  „Hokyně měla na krámě 120 jablek dvojí jakosti. Lepšího druhu prodávala za dvouhaléř dva, špatnějšího za dvouhaléř 3 kusy.
  Za 60 kusů lepšího druhu utržila tedy 30 dvouhaléřů.
  Za 60 kusů horšího druhu stržila 20 dvouhaléřů.
  Dohromady korunu. Druhého dne měla v ošatce pohromadě právě tolik jablek obojí jakosti. I umínila si prodati všecka jablka za stejnou cenu.
  Tedy za 2 dvouhaléře 5 kusů. 120 jablek po pěti prodala čtyřiadvacetkrát a utržila tedy tolikrát 2 dvouhaléře. Prodala tedy stejný počet jablek v téže ceně a přece stržila o 2 dvouhaléře méně.
  Podivné! Nezdá se ti, hochu?“ dodal děd.
• 1917 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
  „Jednou večer jsem vešel do světnice,“ vypravoval dědeček. „Babička seděla u stolu. Pohlédnu tam a zpozoruji, že kouří...“
  „Kouří? Babička kouřila?“ žasly děti.
  „Zpozoruji,“ navazoval děd přetrženou nit ke své řeči, „že kouří lampa. Tak jsem ji zatáhl a při tom babičku vzbudil, jež u stolu libě podřimovala,“ zakončil staroušek svoje vypravování.
• 1917 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
  „Jednou jsem potřeboval v Praze dát se oholiti,“ vypravoval dědeček. „I chodil jsem od holiče k holiči a přemýšlel dlouho, než jsem se rozhodl.“
  „A kde jste se tedy dal oholiti, dědečku?“ ptal se Ladík.
  „Na tváři, hochu, na tváři jak obyčejně,“ smál se děd.