- 1937 / ? / Z knihy Dědečkovy taškařice
Krutá zima
„Letos byla opět v Praze tuhá zima, 35°, to jest co říci. A v Šárce bylo dokonce 70°.“
„Jak to?“
„No, v Dolní Šárce bylo 35° a v Horní Šárce také 35°. 35° a 35° je 70°. V Šárce bylo 70°.“
„Bodejť by takhle nebylo.“
- 1937 / ? / Z knihy Dědečkovy taškařice
Proč ne?
„Václav Volejník měl v jednom týdnu třikrát svatbu.“
„Je-li možná?“
„Už je. Volejník je totiž kostelníkem u svatého Pankráce.“
„Pak již rozumím téhle pohádce.“
- 1937 / ? / Z knihy Dědečkovy taškařice
Nejdelší slovo
Na otázku, které jest nejdelší slovo, dal Ladík dědečkovi dávno připravenou odpověď: nejnevysoustruhovatelnějšími. A přece ani tentokrát nebyla to pravá odpověď. Nejdelší slovo je nejdelší, neboť když je nejdelší, nemůže již býti na světě nic delšího.
- 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
Bez vnoučka dědeček jako bez kůlu stromeček. Jeden bez druhého nedá ani ránu do čepice. Tak si je zas znovu poslechněte!
S. H.
Ve Velké Praze 1937.
- 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
HROZNÁ UDÁLOST
„Co je nového v Kouřimi?“ ptaly se děti dědečka, když se vrátil z návštěvy od své nejmladší dcery.
„Škrtily tam strážníka,“ povídal.
„Jistě? Strážníka? A škrtili?“
„Škrtily, škrtily. Škrtily ho podvazky u ponožek.“
- 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
NEHODA
„A zas nehoda,“oznamoval děd. „Panu přednostovi stanice ujely včera večer obě nohy.“
„Strašné,“ zesmutněly děti.
„I nic tak strašného na tom nebylo,“ vysvětloval dědoušek. „Pan přednosta vycházel z výpravní kanceláře, šlápl na slupku od banánu, obě nohy mu ujely a jak široký tak dlouhý ležel na peronu. Vstal však hned jako čemerka, zahuboval na lehkomyslné lidi a pospíchal ke kolejím, aby pozdravil přijíždějící vlak.“
- 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
URÁŽKA
„Pavel Kosatec byl odsouzen na dva měsíce do vězení.“
„A proč?“
„Pro urážku.“
„Pro urážku? A urazil?“
„Urazil zámek u pokladny.“
„Dobře mu tak.“
- 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
PORAŽEN
„Nechybělo mnoho a málem by byl býval náš světový zápasník Gustav Frištenský včera dokonce v Praze poražen.“
„V zápase se soupeřem?“
„Ne. V Celetné ulici automobilem.“
- 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
CO TO BYLO?
„Jednou v noci jsem se probudil,“ zase děd, „a ne a ne opět usnouti. A co se tak dívám do tmy, zpozoruji najednou, že se v koutě u almary něco děje. Jako by tamodtud něco vycházelo. Vstanu – rozsvítím – almara otevřená dokořán. Dívám se, dívám a vidím, že moje sváteční šaty už vyšly z módy.“
- 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
NE A NE
„Šofér nemohl a nemohl vyjeti automobilem z garáže. Stroj rozebral, všechno v pořádku. Auto znovu pustil, zahrčelo, ale z garáže ne a ne.“
„Co se mu stalo?“
„Nic, docela nic. Šofér nemohl vyjeti z garáže jen proto, že u ní byla zavřena vrata.“
- 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
LETEC
„Eman Kropáčků byl po vyjití ze školy přijat do učení v továrně na výrobu aeroplánů v Letňanech a už první den učení v poledne i odpoledne lítal.“
„Jděte! Lítal?“
„Lítal, lítal. Dělníkům do hospody pro pivo.“
- 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
NA HŘBITOVĚ
„Považte, děti! Frantík naší bývalé posluhovačky, jak byste ho neznaly? Před týdnem ještě skotačil na hřišti a dnes už je na hřbitově.“
„Opravdu? Jistě?“
„Jistě. Opravdu. Zametá tam spadané listí se stromů.“
- 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
TĚŽKÝ NÁSTROJ
Ladík s dědečkem poslouchali na náměstí koncert vojenské kapely. Chlapec se nepřestával diviti, jak jednotliví vojáci-hudebníci ovládali mistrně své nástroje.
„Co myslíš, Láďo,“ zeptal se děd, „který nástroj je nejtěžší?“
„Křídlovka,“ mínil hoch.
„Křídlovka? Nikoliv. Turecký buben, ten bys ani neunesl, jak je těžký.“
- 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
NA ŠATY
„Koupil jsem ti, Láďo, na šaty.“
„Látku?“
„Ne. Od drotaříka ramínko. Tuhle se podívej.“
- 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
KLEP
„Zdalipak jsi již slyšel, Ladíku, nový pražský klep?“ zeptal se děda.
„Neslyšel,“ přiznal se vnouček.
„Tak poslyš!“ upozornil ho děd, ohnul ukazováček pravé ruky a zaklepal třikrát na stůl. Klep, klep, klep.
„Může se také zaklepati na dveře. Klep jako klep,“ dodal.
- 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
KOSTRA
„Když jsem dnes na zahrádce kopal,“ vypravoval dědoušek, „našel jsem pojednou kostru.“
„Kostru?“ děsily se děti. „Celou?“ vyzvídaly.
„Jak vám říkám. Celou kostru z deštníku,“ uklidnil je děd.
- 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
NADÍLKA
„Pepíček Peroutků, žáček I. třídy obecné školy v Kostomlatech, dostal k Ježíšku holicí přístroj.“
„A k čemu?“
„No, k holení přece. K čemu jinému? Jeho tatínek při tom podotkl, že se bude strojkem zatím holiti sám, než chlapec doroste. Zabil jednou ranou dvě mouchy.“
- 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
ZAVAŘENINY
Dědeček listoval v kuchařské knize. Našel si zavařeniny: angrešty, brusinky, švestky a jiné. To pravé, co však hledal, ne a ne nalézti.
„Co hledáte, dědečku?“ ptala se malá Lidka, takto již zkušená a osvědčená matčina pomocnice v domácnosti.
„Všechno možné v knize je,“ povídal děda. „Jak se zavářejí meruňky, višně, slívy, ale jak se zavařují ložiska u kol, nemohu nikde nalézti.“
„A také v knize nenajdete,“ potvrdila Lída.
- 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
VÁŽNÝ
„Znáš přece, Láďo, toho silného pana vážného z cukrovaru?“
„Znám.“
„Víš, co váží?“
„To nevím.“
„Řepu váží, co by vážil? Ře-pu.“
- 1937 / Stan. Hakl / Z knihy Našim dětem
KDE ASI?
„Po silnici 300 kilometrů dlouhé jeli proti sobě dva automobilisté, jeden rychlostí 110 kilometrů, druhý 140 kilometrů za hodinu. Kde se oba si shledali?“
„To je těžká otázka.“
„Ale lehká odpověď. Shledali se zajisté někde v nemocnici.“
